Každý srpen jezdíme ve velkém počtu lidí oslavovat narozeniny na Slovensko za našimi bratiami. V jednu pozdní hodinu po řádném počtu boroviček měl kamarád upřímný monolog a zakončil jej slovy: „Vieš čo já chápem?“ Mimo tu větu jsem taky nechápal o čem mluvil poslední hodinu, ale to už jsme jinde, to je jiná vesnice.

Na tyto slova si vzpomenu, když vidím některé mé fotografie. Zda vůbec lidi pochopí o co mi šlo. Nechci lidi podceňovat, ale na druhou stranu nechci z mých fotografií dělat zbytečné umění. Osobně pokud se na něco dívám půl minuty a nepochopím to … tak je to asi umění. Já prostě chci zachytit klasické věci netradiční formou a někdy si s fotografiemi vyhraju. Ne vždy se poštěstí, že vám prostředí nabídne větší experimenty. A tak stále sleduji čeho všeho je možno využít. Což je případ dnešní fotografie, která je z minulého roku.

Už přes týden jsem věděl o čem bude dnešní téma a na svatbě z tohoto víkendu jsem potkal nevěstu, která je na fotografii. A ta se zmínila, že čte můj blog, takže Tě Katko zdravím. Nechtěl jsem Ti prozradit, že následující článek bude o vaší svatbě, ať je to překvápko:)

Jedna z intimnějších chvil svatebního dne je oblékání do šatů. A naprosto chápu, že většina lidí jsou stydlivější povahy a proto říkám, že budu vedle a až bude oblékání v pokročilejší fázi, tak ať na mne zavolají. Pravda, někdy se stane, že mne zavolají až když je nevěsta oblečená, ale to naprosto chápu a nechci se vnucovat. Druhý „extrém“ je ten, když mi jednou nevěsta řekla, že jí to nevadí a ve vteřině byla přede mnou nahá a oblékala se do prádla. Byl jsem s ní v místnosti sám a modlíc si říkal, že jestli někdo vejde dovnitř, tak je po svatbě:) Člověk opravdu neví co se kdy stane.

U dnešní fotografie jsme tedy pár vteřin před tím, než se samotné šaty přemístily z věšáku na ženské tělo. Rozhlížel jsem se po místnosti, jak posléze nejlépe fotografovat a všiml jsem si u dveří pověšené spodničky, ve výšce která rozhodně nebyla tradiční jako jindy. A to říkáte, zda by to nešlo nějak využít a ono šlo. Jednoduše jsem si stoupnul do ní, trošku přikrčil a komponoval. Chtěl jsem zdůraznit o co v daný moment jde a potlačit ostatní věci. Proto je ostrý hlavní motiv navlékání punčoch a ostatní elementy jsou mlhovinově zahaleny spodničkou a kousky šatů. Samotná nevěsta je přesně v jedné třetině, nějak tak to prý má být – píšou to v těch chytrých fotografických knížkách. Z ostatních lidí zkoumající člověk vidí jen prsty u nohou a extrémně zkoumající člověk s velmi vyvinutým zrakem vidí i pečlivou pedikúru.

Myslel jsem si, že tahle fotografie bude zřejmá, ale pletl jsem se. Řada lidí se mne ptala o co tady „mistrovi“ šlo. A stálé osvětlování mne vedlo ke kroku napsat o této fotografii pár slov. Možná je tedy tahle fotografie pro většinu lidí neuchopitelná, ale já jsem ji jednoznačně zařadil mezi mé oblíbené.

Občas tedy vyberu nějaké takové snímky a popíšu jejich vznik. Aby ve větě „Vieš čo já chápem?“ byla místo otazníku tečka … a to je i pro dnešek tečka.

Ačkoli se můj dosavadní život točil okolo počítačů, tak nějaký zájem o technické možnosti fotoaparátů se nepřenesly do mé nynější profese. Nedávno se mne někdo optal, kolik megapixelů má můj fotoaparát a já to popravdě nevěděl. Nedej bože, kdyby se lidé optali na další technické věci. Ano je důležité mít spoleh na své fotografické vybavení a vědět jak jej maximálně využít, ale všechno má své hranice.

Nijak mne neoslovuje rozebírat technické věci co se týče fotoaparátů či objektivů. Hlavě se uleví od přemýšlení, pokud si na začátku stanovíte, že budete používat to nejlepší možné bez náročných kompromisů. Takže pak odpadá nějaký zájem o detailní studium věcí, jednoduše proto, že nic lepšího není. Když pak člověk něco zkazí, může tím pádem dávat vinu sám sobě. A takové situace se rozhodně stávají.

Opravdu se bavím nad diskuzemi, když někdo vydá nový fotoaparát. Tam se opravdu rozebírají blbosti a řeší záležitosti, které mne u fotografování vůbec nenapadají. Pro mne je důležité se oprostit od všech těchto záležitostí a spoléhat na propojení své mysli a očí. Sledovat děj a předvídat jej. Vychází to z toho, že chci zachytit situace tak jak jsou a ne nějak vyumělkované. Nedávno mi přišel mail od jedné svatebčanky, že to nejsou fotografie, ale přímo skutečnost. To byla pro mne velká pocta a přesně tak bych chtěl ať mé fotografie vypadají. Pracovat s lidmi, kteří nejsou dotknuti múzou modelingu a vydolovat z nich krásné fotografie. Tam je cesta co nejméně ovlivňovat realitu.

Je to občas důležité i pro mé klienty, kteří chtějí realitu a neumí pózovat. Já jim říkám, dělejte to co obvykle a já si už ty fotografie najdu. S těmito lidmi mám pak menší domluvu, že když se fotografují pózovací fotografie, tak první vteřiny věnují mi a pak ostatním fotografům. Já vím, že v tom čase je ten člověk můj a i přesto, když pak jeho pozornost jde jinam, tak ještě udělám nějaké snímky. Druhá strana mince je práce s profesionály. Například jsme potřebovali na plakáty dva herce. Já si chystal fotoaparát a blesky, mezitím si dva pánové užívali kafíčko. Pak přišli na plac a během minuty jsme měli dvacet póz a hotovo. Neskutečně efektivní díky jejich profesionalitě, až jsem hleděl jak taková práce je jednoduchá. To se pak z fotografa stává mačkač spouště.

Já chci jít za mými snímky. Tak to bylo i u dnešní fotografie, která je právě o sledování děje a předvídání. Bylo po poledni a horko jako by bylo slunce pár metrů nad námi. Čekali jsme před restaurací na všechny svatebčany než dojdou z parkoviště. Takže se většina lidí schovala ke kraji budovy do stínu. Novomanželé čekali o pár metrů dál v prostoru na slunci. Bylo poměrně dost času, takže mimo klasických snímků jsem si obhlížel terén. Tak jsem si vybral i místo na fotografování rozbití talíře, z jiného pohledu než bývá tradiční. To, že fotografie posléze nevyšla přesně dle mých představ je už jiná věc.

Do útrob stínu se také schovali tři děti držíč jinak barevné věci, které se vedle sebe seřadili jako na povel. Mohl jsem vyfotografovat jen je, ale všiml sem si odrazu novomanželů, kterému ovšem bránili zaměstnanci restaurace, kteří již čekali se zmíněným talířem a přípitkem. Tak jsem slečně řekl, ať trošku ustoupí a chápu ty pohledy lidí, kteří se divili proč to říkám ji, když stějně fotím ty tři děti. No, oni totiž neviděli to co já. Pak už jsem jen udělal dva snímky a hotovo. To, že jsou děti seřazeny dle výšky je náhoda, stejně jako to, že se zrovna chlapec vlevo díval jiným směrem, jako by na odraz novomanželů. Ostatní dvě děti dívají se na mne vůbec nevadí, protože každé má jiný výraz, zvlášť se mi líbí ten od děvčete.

To jsou pózovací fotografie, které mám rád. Je v nich více než očekávané klasické „koukněte na mne a sýr“. Jednoduchý snímek, který ve své podstatě ukazuje i něco z mého fotografického umu … tedy doufám, že ukazuje:)

Lidé se často ptají, zda mne baví fotografovat každý víkend svatbu. A já vzápětí odpovídám, že rozhodně baví. Protože každá svatba je jiná a člověk potká mnoho zajímavých lidí.

Je pochopitelné, že za celý den člověk občas potřebuje zpomalit tempo fotografování a tak se dostává do družných hovorů s přítomnými svatebčany. Stejně jako jsou situace nepředvídatelné, tak nikdy nevíte s kým se bavíte a někdo má občas tak zajímavé povolání, že jen hltáte vyřčená slova. Například není moc časté, že potkáte člověka, který vytváří čokolády. Dělá rozbory chutí či barev a pak vše skládá dohromady. U těchto slov jsem si pak připadal jako pes u Pavlovova reflexu.

Na svatbě z minulého víkendu seděl naproti u stolu jeden člověk a nevěděl jsem kam ho zařadit. Odpověděl posléze kladně na otázku zda náhodou není Tomáš Zelenka. Hokejista, který po zranění na ledě skončil na invalidním vozíku. Nevěsta, povoláním fyzioterapeutka, spolupracuje s reprezentací sledge hokejistů, kterou Tomáš dříve vedl jako trenér a nyní je v pozici manažera. Když si pak povídáte s člověkem, kterému se ze vteřiny na vteřinu změní život, uvědomíte si jak lidé mají jiné priority. Tak jako někdo má radost, že si koupil novou kabelku, tak pro Tomáše je to slunečný den jako byl den svatební. Takový člověk vám během několika minut poví tak zajímavý život a strastiplné cesty, že jen nasloucháte a máte obdiv. V ten samý den jsem se dal do hovoru s otcem nevěsty u podomácky vyrobeném výborném kvasnicovém pivu. Oklikami jsme se dostali až k jednomu historikovi, kterého jsme oba znali a mohli tak na něj s úsměvem zavzpomínat. To je to fascinující, že opravdu nikdy nevíte na koho narazíte a pak se skvěle pobavíte.

Co se týče nepředvídatelných situací, tak ty jsou součástí dnešní fotografie. Svatba se konala na kouzelném místě – http://mlyn.uslamy.cz a bylo dohodnuto, že se tam všichni setkají těsně před obřadem. Nevěsta přijela již načesaná a již stačilo jen hopnout do šatů a vzhůru za ženichem. Optal jsem se nevěsty, zda je nervózní a usměvavá odpověď znamenala, že v žádném případě. Takže již stačily poslední přípravy. Šel jsem tedy fotografovat poslední momenty, kdy ji kamarádka pomáhala do šatů. Jelikož bylo pomalu deset minut do obřadu, tak jsem se chopil pomoci, že budu dotahovat šaty. Kdo se vdával ví, že se šaty hodně utahují. No … páté poutko nevydrželo utažení a prasklo. Na to Aneta s úsměvem reagovala, že nervózní být začíná:) První nápad, že jedno patro poutek vynecháme a budeme pokračovat posléze nevypadalo moc efektně. Takže rychlé shánění jehly a nitě. Jelikož jsou již šaty vráceny, můžu tuto historku prozradit. Nikdy by mne nenapadlo, že budu minutu před obřadem zašívat poutko na nevěstiných šatech. Pravda, kariéra krejčího u Armaniho mne určitě nečeká, ale v rámci časových možností bylo nutné splněno. Další dotažení šatů jsem dělal s obezřetností pyrotechnika u podezřelého objektu.

Pak bylo dohodnuto, že Aneta pojede s otcem v autě okolo areálu, jelikož obřad byl venkovní, ať ji všichni uvidí až na poslední chvíli. Když jsme přišli k autu, tak vedle něj a před ním stály další, takže nebylo možné vyjet. A to byla chvíle, kdy se nás pět přítomných hodně smálo, že když už se něco kazí, tak tedy pořádně. Pochopitelně vše dobře dopadlo. Any a Míra si řekli své ano, po celý den fantastické počasí a moc příjemné povídání s lidmi.

Samotný areál, kde se svatba odehrávala hraje všemi barvami. Ale nechtěl jsem, ať se strhává pozornost na vzadu nový penzion a odfiltrují se barvy aut. Díky černobílé fotografii, kterou mám tak rád, věnujete pozornost lidem a jejich výrazům.

Bez znalostí historek, které fotografii předcházely nám tedy samotný snímek moc neřekne. Možná interpretace by mohla být, že nevěsta nechtěla být fotografována a tak si zakryla obličej a přítomní se tomu smáli. Ale nyní i vy víte, že to bylo zcela jinak ;)

O výsledku dnešní fotografie rozhodlo spojení dvou faktorů promyšlenosti a náhody. Otázka promyšlenosti vychází ze zkušeností. Náhody se stávají a je fajn být u nich.

Nechci ať mé svatby jsou jako přes kopírák. Proto na drtivé většině fotografií, které prezentuji ve výsledném vytištěném albu, jsou lidé. Lidé jsou pokaždé jiní a tak i fotografie z opakujících se momentů jsou jiné a tak mojí snahou je ukázat pokaždé jinak. Ne vždy se to povede k mé spokojenosti, ale důležitější je spokojenost mých klientů. A když ukážu klasickou fotografii místo mého nepodařeného pokusu, tak se nikdo nedozví jaký jsem mizerný fotograf. Chybami se člověk učí a pokaždé si analyzuji fotografie, které nevyšly. To je taky důležitá součást mé práce.

Jeden takový opakující se svatební moment je příchod hlavních účastníků. Většinu svateb fotografuji v kostele, kde svatebčané vytvoří posléze průchozí špalír. Když má nevěsta dlouhý závoj a je přítomen kameraman, tak fotografuji z kostelního kůru. Někdy se postavím doprostřed špalíru a zachytím jak příchod nevěsty s otcem, tak posléze pohled ženicha na ni. Většinou ale stojím před oltářem a poslední dobou se snažím dělat spíše širokoúhlé fotografie než teleskopické detaily.

Nyní jsem se rozhodl, na poslední chvíli, na druhý fotoaparát dát dlouhý objektiv, protože jsem chtěl udělat úplně jinou fotografii než výše uvedenou. Nevěsta stála s otcem v jedné polovině obrovských kostelních dveří a chtěl jsem zaznamenat jen jejich obrysy. Ale než jsem si stačil přehodit objektivy, tak se už byly více vidět družičky, které se prvně schovávaly za dveřmi. Už jsem objektiv nechal nasazený a udělal jsem dobře. Malá družička začala brečet, že chce jít za mamkou, která v té chvíli už byla v jedné třetině špalíru. Takže se s brekem za ní rozběhla. Pořídil jsem tři snímky a vybral tento, popravdě proto, že na tomto vypadala nejvíc nešťastně :)

Z fotografického hlediska je to kompozičně naprosto ideální. Vertikálně dvě poloviny, z nichž jedna je veselá a druhá ubrečená.  Horizontálně družička v jedné třetině. Zaostřeno na hlavní objekt a i přes malou clonu je vidět smějící se postavy upírající zrak na to malé nebohé dítě.

Mám tento snímek hodně rád, protože mi pokaždé škodolibě vykouzlí úsměv na tváři. Ale důležitý je ten faktor náhody, že družička nebyla jak ostatních 99%, které ve slavnostním průvodu jdou. Kdybych ovšem pár vteřin předtím nevyměnil objektiv, tak bych tento snímek v téhle podobě neměl. Možná by vznikl jiný, ale určitě by nebyl lepší. Náhody se dějí a tady mi to vyšlo dokonale. A je dobře, že tento moment je zaznamenám nejen v hlavách všech přítomných svatebčanů, ale i ve svatebním albu.