Svatba v Irsku 2.

výhled z apartmánu, kde jsem bydlel

Na další svatbu jsem již letěl sám. Na letišti mi bylo sděleno, že nemají mnou objednané auto, ale za stejnou cenu mi dají SUV. No, neberte to. A jelikož jsem to měl do cílového místa necelou hodinku, tak jsem si pojezdil po místních lučinách. Co je blbé na mé profesi je to, že se nemůžu moc vzdálit od auta skrz techniky a udělat si tak výlet. Vláčet se s dvacetikilovým kufrem je fakt na prd. K samotnému kufru se ještě někdy dostaneme. Ať už z hlediska záruky, když mi odešla ručka. Tak hlavně o kolik se dá překročit limit u letadel Emirates.

Večer jsem dojel ke známým od lidí co se brali, kde jsem následujících několik dní pobýval. Je lepší, když člověk bydlí tak u lidí v apartmánech než někde anonymně v hotelu. Ráno vám připraví snídani jakou chcete a vše osvětlí vám přilehlé okolí. Následujícího dne dojel po snídani dojel otec od nevěsty, že bude můj dnešní průvodce a projede se mnou všechna místa, kde se bude svatba další den odehrávat. To jsem netušil, že recepce je vzdálená přes 70km od kostela. Takže jsme se teda pěkně projeli.

Jestli je něco zajímavé na lidech z Irska, tak že jsou velmi přátelští a pořád si chtějí s vámi povídat. Ačkoliv je někdy velmi obtížné rozumět jejich akcentu, nářečí a slovotvarům. Takže se občas pochopitelně tváříte, že rozumíte, ale v duši se modlíte ať přejdou k jinému tématu a náhodou se neptají na doplňující otázky. Zde byl otec rodiny naštěstí v pohodě, takže jsme si dobře porozuměli. Hlavně jsem si ho získal tím, že když jsme pak dojeli k nim domů a co mi připraví na svačinu. Tak jsem mu říkal, že bych ochutnal nějaké jeho marmelády. Oči se mu rozzářily a už pro ně běžel. Jeho velkým koníčkem je zahrada. Takže u přikusování chleba s řádnou dávkou marmošky a v ruce čaj s mlékem jsme prošli celou usedlost. Kde jsme probrali ať už téma kolik tu má kytek (víc než hafo) tak jak zavlažuje skleníky, apod. Posléze jsem se seznámil s nevěstou a ženichem, řekli jsme si časový plán na další den a pak si udělal výlet po okolí. A zas. Někde jsem zastavil, čučel na rybáře a došel nějaký důchodce a začala debata. No, tohle se mi u nás fakt nestává.

Svatební den začínal klasicky, kdy jsem si ještě v osm vylehával. Holt ty svatby tam začínají později, není kam spěchat. Takže v klídečku snídaně a rozhodnutí zda budu fotit v červených teniskách nebo to pojmu elegantněji. Člověk plně chápe, proč se ženské ráno tak dlouho rozhodují. Nemáte to jednoduché, pravda. Když jsem pak dojel k nevěstě. Hádejte co mě tam čekalo. No jistě, chleby namazané marmoškou a k tomu Moët. Tak to chápete, že se nedalo odmítnout. Takže dopoledne se neslo v takovém chichotavém tempu.

Kostel byl více typičtější než ten z minulé svatby, takže člověk měl více prostoru lítat. Pochopitelně kde chtěl, farář to neřešil. Tam byla vtipná situace na konci obřadu. Kdy povídal, že je rád, že po takové době opět vidí známé, kteří přiletěli ať už z Evropy, tak zámoří. A taky by chtěl přivítat Davida fotografa, který přiletěl z Ček repablik. To jsem zrovna byl vepředu v kostele, takže jsem tak ze srandy udělal pukrle a zamával na lidi. Za což jsem byl odměněn řádným potleskem a hlasitým smíchem. To už jen stačilo po vzoru rockových hvězd rozmlátit foťáky o reprobednu a jít se podepisovat do sakristie.

V průběhu svatby pak za mnou přišli dva manželé a ptali se: „Takže Ty jsi Čech co žije v Irsku?” A já, že ne, že žiju v Česku. A oni: „Tak jsi Ir co žije v Česku?” A já, že zas ne, že jsem Čech. Opět: „Tak pokud jsi Čech a žiješ v Česku, tak co děláš na svatbě v Irsku?” Tak abych to úplně domotal jsem řekl: „Já tu fotil svatbu i dva týdny zpět a za pár dní letím do Česka.” Oni na sebe koukli, pak na mě a že si to proberou mezi sebou a ještě se za mnou staví. A jelikož za mnou už nepřišli, tak asi tápou ještě teď.

No po cestě z kostela jsme vždy někde zastavili, udělal tři čtyři fotky a dál. Jim stačí jen pár portrétovek, stejně jako u minulé svatby. A jelikož jsem to měl už namyšlené z předchozího dne, tak to pěkně odsejpalo. Na místě oslavy už probíhala recepce. Všichni mě už znali z kostela, tak když jsem procházel mezi lidmi, tak mě už brali za svého a tak jsem si mohl nerušeně fotit. A dát si nějaké to pivko.

To je taky dobré téma. Alkohol na svatbách. Už na minulé svatbě jsem byl zaražen, když jsem si dal pivko na baru a chtěli po mě pět ojro. Jsem si říkal, že poznali, že jsem cizinec, tak mě natáhnou a nepouštěl se do větších akcí tedy. Na téhle svatbě opět. Tak jsme se osmělil a ptám se jednoho týpka co to tady mají na ostrově za rituál. Bylo mi vysvětleno, že to tak mají a hlavně pro tolik lidí platit pití by bylo šílené. Což člověku vlastně dojde, když průměrně má svatba třista hostů. Na druhou stranu ono to zas není tak špatné, protože jsem neviděl opilé lidi. A když jsem v noci končil fotit a jel zpět, tak všichni tančili na parketu, nebo si tak decentně popíjeli víno. Žádné závody s panáky jak to znám z naší republiky. No, nebuďme zbytečné naivní, že po mém odjezdu se to mohlo zvrtnout.

No co ještě říct k těm svatbám. Je to fakt jiné než zde. Neříkám, že lepší, prostě jiné a já rád poznávám jiné národy. Člověk tak získává rozhled. V rámci těchto svateb jsem tak i poznal tamější přírodu. A již se těším na další a kdoví co přinesou dalšího. Jedno je jisté. Červené tenisky tam poletí.

Svatba v Irsku 1.

Minulý týden jsem byl v Itálii na lyžařském kurzu. Naivně jsem si myslel, že měsíc po operaci se aspoň sklouznu. Ale musel jsem uznat, že by to byla blbost. Už jenom skrz toho, že jsem byl drobnohledem fyzioterapeuta, který mě dává dohromady. To si stačilo jen dát nohu přes nohu a už jsem dostal zprda jak to sedím. Na druhou stranu díky tomu si člověk uvědomí co má či nemá dělat. A pak se i přidali další, když doktor nebyl nablízku. Furt na očích, furt.

No, měl jsem tam jinou funkci, místo předjezdce kuchař. A to měl člověk dost práce tak i tak. Dopoledne uklidit náš pařící pokoj po večírku. Odpoledne udělat přípravy a pak čekat na příchod hostů. Popřípadě jim jít naproti do hospůdky na sjezdovku. Jeden večer jsme připravovali hamburgery, tak já měl na starost pečení bulek plus dělání příloh a kamarád Karel griloval maso. Když jsme tak souzněli u plotny a bečky piva, tak se mě zeptal: „Hele, jak ses vůbec dostal na ty svatby do Irska?” … „Letadlem, vole.” … „Máš recht. Na blbou otázku, blbá odpověď.”

Celý projekt svatby v Irsku nastal o rok dříve na jedné česko-irské svatbě zde u nás v republice. Tam mě posadili mezi bandu osmi Irů v podobném věku a Ti mi dali dvě otázky: „Jak se jmenuješ?” a „Kolik vypiješ piv?”. Zbytek svatby je tím pádem takový rozmazaný. Ale asi to nedopadlo špatně, protože mi jeden ze svatebčanů Irů za pár měsíců napsal, zda bych nenafotil jeho svatbu. Jsou věci, které by se asi neměly odmítat a já měl volný termín. Takže jsem v červenci odlítal ještě s kámošem kameramanem a jeho holkou, která dělala druhého kameramana. Svatba byla v pátek, ale my odlétali ve středu odpoledne, ať máme čtvrtek na projetí lokací.

Když jsme tedy ve středu večer přiletěli do Dublinu, tak jsme si vyzvedli auto a musím uznat, že kombík Hyundai i40 mě fest překvapil. Stejně jako první kilometry cesty, protože se tam jezdí pochopitelně na opačné straně než zde. Do cíle jsme to měli nějakých 300km přes celý ostrov, takže zábava mohla začít. Rychlost zde všichni poctivě dodržují, takže je to takový očistec oproti našim silnicím. Občas se mi stalo, že jsme zastavili na benzince na kafe, pak vyjeli a po nějakém čase mi Kamil říká: „Jedeš po špatné straně, vole.” Zvyk je holt železná košile, naštěstí nic nikdy nejelo. V pořádku jsme dojeli po půlnoci do místa ubytování. Kamil je svědomitější než já a jal se nabíjet všechny baterky a kontrolovat foťáky. Já měl spíš starost jak nachladit piva na pokoji bez ledničky.

Druhý den jsme posnídali klasickou irskou snídani- vajíčka, šunka, salám, prejt, atd. Ale spíš byla vtipná paní domácí co si chtěla pořád povídat a nějaké smutné pohledy ji spíš utvrzovaly v tom, že nám má ještě říct, kde je na tom či tamtom obrazu. Pak jsme vyrazili na místo svatby, kde jsme se poprvé setkali s nevěstou a ženichem. Test v podobě dárku láhve slivovice splnil naše očekávání a oba si lokli až jim zajiskřily oči. Prošli jsme si celý velký areál, že i kdyby se v něm pořádaly tři svatby, nikdy by neměly šanci se potkat. Zajeli jsme do nedalekého kostela, kde bude obřad. A pak na vedlejší golfové hřiště, kde chtěli portrétové fotografie.

Tady je nutné podotknout, že lidé na ostrovech moc portrétovek nechtějí. Dají vám prostor pár minut a něco chlapečku vymysli. Oni si přejí spíš fotografie přirozené z celého dne, ty autentické. A to je přesně ten styl co mi sedí. Nejsem fotograf pro lidi co chtějí někde dvě hodiny tajtrlíkovat s umělými blesky. To radím, ať si fakt vezmou někoho jiného. Pokud však chtějí člověka, který po nich nic nebude chtít, bude se válet po zemi a lozit po stromě. Tak ano, to jsem já.

Druhý den v pátek jsme vstávali poměrně pozdě, nebylo kam spěchat. Protože svatba měla být až po druhé hodině odpolední a u ženicha jsme měli být po deváté. Další věc, které má něco do sebe. Nikdo nikam nespěchá a každý se může vyspat do růžova, protože se stejně všichni sejdou až v tom kostele. Takže jsme dojeli k ženichovi a tam on s kámošema hrál ping pong a pak dělali limonády. Pohoda z nich stříkala. Tak si člověk říká, proč to tak sakra nemáme u nás. Většinou v tuto dobu vrcholí stres a já musím maminky nevěst utěšovat a nalívat tatíkům. Pravda, občas je to u toho nalívání naopak, ale to teď zde nepleťme. Pak jsme jeli k nevěstě, ta ještě spala po desáté. Nepředstavitelné. Ale ona neměla důvod vstávat, protože se parádily její kamarádky. Zas to celé probíhalo tak nějak v klídečku, ostatně jak i zbytek svatby. To už se nebudu opakovat.

Byl tam jeden důležitý moment a to, když nevěsta scházela za schodů, kde na ni čekal otec. Který byl hodně dojatý, když pak dceru uviděl. Bylo to umocněno tím, že šaty ji dělala mamka. A rodiče se viděli po opravdu hodně dlouhé době, protože jsou rozvedení. Když pak šaty pochválil, tak to byla taková příjemně mrazivá chvilka. Posléze mi jeden z přítomných říkal, že to byl nejdůležitější moment svatby a i kdybych už nic nenafotil, tak mám splněno. Tak si pak člověk říká, zda by to nafotil jinak, kdyby věděl tyhle rodinné záležitosti. No a nenafotil, protože se vždy snažím na maximum. Není třeba k tomu tyhle věci znát.

Obřad v kostele začal kolem půl třetí, hodně zpívaní od kamarádů a celé takové neformální. Den předem jsem se ptal faráře, kde se můžu pohybovat, tak mi s úsměvem povídá: „To není moje, ale jejich svatba. Choď si kde chceš.” Co myslíte, kolik farářů mi tohle nabídlo u nás?:) Kostel byl plný lidí, barevně oblečených, radost pohledět. Po obřadu jsme jeli na zmíněný golf, kde jsme byli tak deset minut maximálně. Nafotili pár portrétovek z jednoho nadhledu a jelo se dolů k molu. Svatebčané jeli autami na místo oslavy, což bylo tak tři kilometry. No, ale příjezd novomanželů pochopitelně chtěl být jiný, tak jsme ne pluli, ale letěli rychlou lodí.

Večeře trvala kolem tří hodin, ale ono to nějak tak fajnově uběhlo. Protože trošku trvá než obsloužíte 170 hostů. Bylo nám řečeno, že jsou malá svatba. Mezitím několik proslovů. Žádných pár slov, ale pěkně pár listů. Pak se rychle vyklidil prostor, který se předělal na taneční parket a začaly tanečky. Ale žádná romantika na začátek, hned ze startu pěkný rokec. Regulérní koncert, který když po více než dvou hodinách skončil, tak hned přešel do diskotéky. A na parketu pořád většina lidí. Opravdu hodně se tančilo, žádné opíječky. Ten důvod je jasný, ale napíšu o něm příště.

Dostali jsme pozvání i druhý den na zapíjenou. Ze zkušenosti z naší republiky, jsme se oblékli normálně do riflí a triček. Přišli na místo a to vypadalo znova jako regulérní svatba. Hrála kapela, kolem stovky dobře oblečených lidí a … a vy si připadáte jak vůl. Chcete tedy začít fotit a ženich vás zarazí, že kluci vy jste si odpracovali včera, dneska se jen bavte a pijte. A jak řekli, tak udělali. Další dny jsme tak trošku cestovali po ostrově a užívali tamní přírodu.

Jako svatba opravdu zážitek. Ženich sympaťák a nevěsta sportující Ironmany. Fotografie jsou na mých stránkách pod názvem Sorcha a Colm, zde.

No a nakonec si myslím, že nejlepší bude, když se ještě podíváte na krátké video ze svatby a uvidíte tu pohodičku …

Za každou fotkou je příběh

Ty chodíš na manikúru? To je nějaké divné. Nejčastější reakce, když se k tomuto přiznám. Málokdy se člověk setká s porozuměním, že je to v pořádku u chlapa. No dobrá, může to znít divně. Ale ten důvod je u mě prostý. Když fotografuji nějakou společenskou akci a máte pořád ruce na foťáku před sebou, tak si buďte jisti, že si lidé všimnou zda máte čisté ruce a neokousané nehty:) Jak jsem psal minule, že je důležité oblečení, tak tohle je další část, která je pro mě důležitá.

Rád fotografuji stylem, že jsem v kontaktu s lidmi. Konkrétně u plesu tak procházím po parketu a díky ohnisku 35mm na objektivu jsem tak dostatečně blízko a zároveň nenarušuji osobní prostor. Což se mění, když si nasadím široké ohnisko a už jsem ve víru dění. No a to zase vychází z podstaty toho jaký člověk je, zda si ho ti lidé pustí k tělu. A kdo mě zná, tak ví, že většinou pustí až se sám divím. Jasně, že pak jsou chvíle, kdy mám zase raději být v povzdáli a hledat takové momenty, že lidé o mě neví. Takže pojďme přímo k ukázkám jak tvořím některé snímky a co je v pozadí.

Díky scénáři jsem věděl, že na úplném začátku plesu bude vystupovat pole dance tanečnice pár minut. Takže člověk přemýšlel z kterých míst to bude zaznamenávat. Protože není větší nuda, když vám někdo odevzdá fotografie pořád se stejného místa. Vybral jsem si tři místa, které jsem pak stihl oběhnout. Vy máte v hlavě ty expozice, ale netušíte která bude finálně ta nejlepší. Zde se mi nejvíc líbila tato, protože je tam dominantní prvek tanečnice, ale v pozadí můžeme prozkoumat několik účastníků plesu.

Další taneční číslo jsem chtěl zase zaznamenat jinak. Takže jsem si klekl co nejníž a čekal na ten správný moment. Chtěl jsem zaznamenat už jen co nejvíce tanečníky bez mnoha lidí. A díky reflektorům a projekci na plátně se snímek krásně prosvětlil.

Hlavní hvězda večera byl Martin Chodůr. U něj je zaručená kvalita zpěvu, ale nemůže člověk čekat, že tam bude lítat jako Robbie Williams. Tady třeba chci ukázat co se mi nepovedlo vyfotit. Chtěl jsem ať jeho hlava je v tom prostoru mezi rukou a saxofonem. Ale v pravé dolní části vidíte kousek černé reprobedny, která tomu zabraňovala a nešlo najít jiný úhel. Holt někdy nelze udělat to co chcete. Byla by ta fotka tak lepší, že?

No a opět jiný úhel z ochozu. Tady jsem se trošku potrápil, než jsem našel vhodný pár, který by ještě tančil pode mnou. Například žena s tmavými či úzkými šaty by tak nevynikla.  A tady tento pár byl dle mých představ.

Lazaro. Tohle byl dobrý šoumen. U něj se dala pořídit řada zajímavých snímků a pro mě bylo důležité, ať mám i nějakou fotografii, kde bych propojil i hlavního pořadatele plesu. Takže si jen stačilo hlídat, kdy na projekci pojede jeho logo a propojit s gestem zpěváka. No povedlo se dokonale.

Je řada fotografií, kdy Lazaro je s lidmi. Ale mi se právě naopak líbí tato, kdy zpíval procítěně a stopa po stékajícím potu zase posunula snímek o něco výš. To jsou ty detaily, které rozhodují o tom, zda jste schopni je vidět a pak zaznamenat.

Zde se již přesouváme na parket. Zezačátku plesu nefotím až tak blízko, ať si na mě lidé zvyknout. Což trvá pár minut a pak už začínají s vámi spolupracovat. Takže toto je ještě decentnější snímek. Kdy se mi líbí obě dámy, kde jedna se oddává tanci a druhá fotografovi:)

Pochopitelně, že se lidé fotí i na své mobily a to je zase jiný pohled na snímek. Protože je to skupinová fotografie, ale nedívají se na vás a jsou to jiné pohledy než jindy. Jasně po téhle fotografii následuje, že skupinku vyfotím ještě jednou s pohledem na mě. Popřípadě pak ještě na jejich mobily. To třeba pak fotím sebe nebo ten mobil dám do kapsy a s díky odejdu. To zase více rozbije ledy a vytvoří úsměvy ve tvářích lidí.

S postupem času lidé s vámi více spolupracují a nebojí se zablbnout. A tak to má býti.

U tohoto pána se mi líbil kontrast, že všichni byli v černém a on v bílém. Na parketu si taky jel své tempo a byl fajn pohled jak tančil společně s jeho ženou.

Tady zas byl pár zcela zabrán do sebe, tak jsem se držel více stranou a chtěl toto zaznamenat aniž by mě registrovali. To vyfotíte co chcete a zase se ztratíte. Potichoučku, ať ti dva poletují na svém obláčku.

Když už je pozdější čas, tak vás lidé už vůbec nevnímají. Oddávají se tanci a vy klidně u nich klečíte a snažíte se to nějak zajímavě zachytit. Tady jsem chtěl mít na snímku i zpěváka a jak dotyční různě mávali rukama, tak nebyl problém pak udělat nějaký takový snímek, aby se vše zajímavě propojilo.

Pravý opak je tento snímek, kdy byla část pomalejších písní. A to je ten moment, kdy se stáhnu a fotím z větší dálky a snažím se zachytit ten klid a prožitek.

No a postupně se dostáváte k lidem blíž a blíž, až jste v jejich zóně. Ale díky tomu, že vás za těch několik hodin poznali, tak víte, že budou dělat blbiny více a více. No, ale to už nebudeme veřejně ukazovat. Skončíme romanticky:)

Co mají snímky společného? No jasně jsou černobílé. Ale další věc. V průběhu večera za mnou přišla manželka hlavního pořadatele a ptá se: „Prosím tě, jedna kamarádka co tady je a taky fotí se mě ptala, zda když fotíš bez blesku, zda to bude vůbec použitelné?” Tak jsem jí říkal, že přece z minulého roku musí vědět, že to bude v klidečku. Ano v sále byla pořádná tma, ale od toho je člověk profík, ať si s tím poradí. A já prostě nechci ty akce rušit tím, že bych tam stroboskopoval s bleskem. Takové akce na úrovni zaslouží i určitý respekt k atmosféře.

Pak tam byl ještě jeden člověk, který se mě na to ptal. Tak jsem mu říkal, že jsem vůl zapomněl ty blesky doma. Tak prvně na vás hledí přesně jak na vola, ale pak pochopí u dalších vět, že si dělám srandu. A mi se líbí, že když pak toho člověka potkám za hodinu. On vás obejme a již lehce ovíněný ostatním nahlas říká: „On zapomněl blesky doma, to je profesionál co. To ho ani nebudeme zvát na panáka. Pošleme ho spát.” Lidi se pak chlámou a to je to správná atmosféra. Jojo, jezdím tam s chutí, je sranda:)

Nestarat se o to jak se to stane

„Jak Ty vlastně přicházíš k zakázkám?” je druhá nejčastější věta co dostávám. Ta první pochopitelně je: „To se dá fotografováním uživit?” O téhle otázce se dnes bavit nebudu, protože je asi důležitější ta ze začátku odstavce. Protože díky ní se dá leccos pochopit.

Obecně lidem co podnikají říkám, že je zcela zbytečné utrácet peníze za reklamu, že ta jejich práce se prodá sama pokud je kvalitní. Jasně, asi to neplatí pro všechny obory, chápu. Lidi se nejvíc bojí jak vlastně přijdou k zakázkám. A to je ta chyba. Protože by měli otevřít svou mysl k tomu co chtějí, jít si za tím a nestarat se o to jak se to stane. Na cestě určitě bude řada překážek, ale to je vlastně součást té zábavy dostat se kam chci.

Ale dosti teorie, pojďme k příkladu …

Jeden prosincový den v roce 2013 jsem fotografoval slovensko-tureckou svatbu v Praze. A zahraniční svatby mám opravdu rád, protože tak člověk potká zcela jiné lidi a zažije jiné tradice. Byl už večer a já se tam válel po podlaze, protože jsem potřeboval vyfotit jedno dítě co si hrálo na zemi. Jakmile jsem vstal a oprašoval se, tak ke mně přistoupil takový elegantní pár a začala konverzace. „Dobrý večer, chci se pobavit ohledně fotografování, protože taky trošku fotím”, začal muž. Tak jsme se lehce pobavili ohledně klasického sporu zda Canon či Nikon. Kdy má člověk připravenou univerzální odpověď, že se dá fotit i krabicí od bot a já to neřeším. Načež přišel s nabídkou, zda bych jim nenafotil ples. A tomu jsem se trošku bránil, protože plesy nefotím. No, ale další jeho věta už mě značně nahlodala: „Podívejte se, je to ples Mercedes Benz v Tatrách a nafoťte si ho jak chcete.” „No, ale já spíš dělám černobílé fotografie bez použití blesku,” má odpověď. Protože můj cíl rozhodně není být takový ten tajtrlík fotograf co tam střílí s bleskem a pak se vrhne na raut. Následoval kontr: „Já mám rád černobílé fotografie, to je ještě lepší.” Tak pak se ještě férově optáte: „Ale vždyť mě vůbec neznáte a kdoví zda se vám bude líbit výsledek svatby.” Tak se pousmál a povídá: „Nepochybuju, že to bude v pořádku. Ale nám se hlavně libí jak fotíte.” Pak ještě stačila věta od jeho manželky: „A mi se hodně líbí Vaše červené tenisky.” No a bylo vymalováno. Dostali mě:)

Dva týdny zpět jsem fotil již třetí ročník a jak tam jezdím rád. Protože mi nechali absolutní volnost jak mám fotografovat, tak si to opravdu užívám. A to je to o čem jsem psal na začátku. Nějak se haluzově stalo, že fotím něco v čem uplatním svůj obstojný talent. Přišlo to samo, nijak jsem to nevyhledával a o to víc mě to baví.

Jak ale vlastně vypadá příprava, než ples začne? Ono se to nezdá, ale beru to jako velkou zodpovědnost a to poslední co bych chtěl, ať si pak řeknu: „Jo chlapče, to jsi podcenil.”

Do Tatranské Lomnice přijíždím cca odpoledne a v klidu se ubytuju. Pokaždé jsem měl pokoj jinde a tak si člověk aspoň spočítá jak dlouho mu to trvá než dojde z pokoje na plac, kdyby něco potřeboval. Například převléct košili či vzít další objektivy. Čímž se dostáváme k tomu podstatnému. Všechno mám minimálně zdvojené, kdyby se něco pokazilo. Takže nejen více profi zrcadlovek, ale i dva obleky nebo náhradní tkaničky. Třeba v obleku moc nefotím, protože mám svůj styl, ale tady u této akce by to jinak nešlo a nijak mi to nevadí. Oproti minulému roku jsem vyměnil barevnou kravatu za klasického černého motýlka. A popravdě se mi fotilo o mnoho lépe, protože tak člověku nic neplandá a nemusí to kontrolovat. Důležité je se cítit v oblečení dobře. Jakmile by člověka tlačily boty nebo zařezávaly boxerky, tak je něco špatně.

Já a toaleťák před akcí.                                                                      Nad ránem zálohování dat po akci a Šakal v němčině.

Co se týče fototechniky, tak fotím na dvě zrcadlovky a různě měním pět základních objektivů. Oba foťáky jsou stejné a nemám jeden primární a druhý sekundární. Různě je střídám, tak kdyby se s jedním něco fatálního stalo, tak ať mám aspoň fotky z toho druhého. V každém foťáku mám dvě rychlé karty a na každou zvlášť se ukládají fotky. Jak skončí ples, tak provedu zálohu do počítače a odolného externího disku. Ten si třeba pak beru s sebou druhý den, když jdu na snídani. Kdyby se náhodou něco stalo s pokojem mezitím. Data jsou to nejdůležitější, fototechniku si koupíte novou. Tady si myslím, že nejde udělat více a zvykl jsem si na tento postup.

Než začne ples, tak si vyfotím do mobilu scénář večera, ať jej mám pořád u sebe a vím co bude následovat. Popřípadě co jsem prošvihl, když se zakecám. A to přiznejme, se mi může lehce stát. Pofotím výzdobu a pak už jdu fotit to hlavní a to jest lidi. Když pak scházejí po schodech a já fotím přivítání hostitelem, tak někteří na vás mrknou, že si vás pamatují z minulých let. A jestli mám něco rád, tak jak si lidé říkají o fotky a v dobrém slova smyslu před vámi nespoutaně blbnou.

Ukázky fotek a jak je tvořím si ukážeme další týden. Třeba o tom jak jsem cítil za vola, když jsem se s jedním Kubáncem bavil anglicky a on pak na pódiu zpíval plynulou slovenštinou.

Na závěr. Trošku jsem se tentokrát bál jedné věci. Protože za dva dny jsem šel na operaci s kolenem, tak jsem nějaký čas držel trošku detox a tudíž i žádný alkohol. A právě takoví ti srdeční Slováci si s vám chtějí dát panáka v sekci neubývajícího koňaku. No a překvapila mě jedna věc, že jakmile jsem řekl, že nepiju. Tak nikdo neřekl: „Chalan, prečo?” nebo „Tu si na Slovensku, tak pij.” Ale všichni, že žádný problém a ok. Tohle bylo až moc jednoduché na test odolnosti charakteru. Ten těžší asi přijde za dva týdny v Itálii. Ale to už jiná vesnice je, to už jinde jsme …