Únor 2012

To vám bylo takhle

Pár dní zpět jsem se bavil s jednou neznámou dívkou a ona po chvilce: „To jste pořád tak veselý, nebo jste teď opilý?“ Přiznám, že v tu chvíli byla pravdivá celá otázka:)

Nicméně. Smích je svátkem obličeje, říkal Jan Werich. A já jsem celoživotně dobře naladěný člověk a tak fotit svatby, které jsou o radostném okamžiku života je velmi příjemné. Líbí se mi prožívat s rodinami celý den a dělat občas vtípky. Od brzkého rána, kdy maminka odmítá fotit dokud nebude trvalá perfektní, otec mne přesvědčuje o nutnosti panáka ať se mi netřepe ruka, babička připomínající co všechno se nesmí zapomenout, dědeček venku krmí králíky a nevěsta většinou v naprostém klidu, protože teď už ten její nemůže vycouvat.

Snažím se s lidmi komunikovat, ať si na mne zvyknou a pak berou jako člena rodiny. Člověk tak pozná mnoho zajímavých lidí a životních osudů. Proto fotím svatby výhradně po celý den. Kdybych fotografoval jen obřad, nevznikla by řada dalších fotografií a hlavně svatebčané by si na mne nezvykli. Pozorovat a předvídat děj, ať se zachytí ty autentické fotografie a neřešit co by se mělo teď a potom.

Kdy je nejvhodnější doba na portrétovky? No až budete chtít. A nebude pak ostré světlo? No tak jej využijeme. Kde budeme krájet dort? Kde chcete. A není tady tma? Aspoň není vidět, že už z něj někdo ujedl. Nevadíme tím tancem? Nebojte, já budu taky tančit. Davide dáš si panáka? Nie, radšej knihu :)

Je to přeci tak příjemný den, než ho rušit tím, že bych jej začal režírovat. Má práce je ta, ať zaznamenám jaký ten den opravdu byl a ne takový jaký ho chtěl fotograf. Ať si i po letech můžou lidé říci: „Ano, tak to přesně bylo.“

Tím se dostáváme k dnešní fotografii, která je z roku 2010. Parta skvělých lidí, kteří se převlékli do pirátských obleků a uspořádali pro novomanželé soutěž o truhlu plnou pokladu. Nevěsta musela uhodnout za pomoci velmi nejasných indicií určité místo. Ta šance, že to místo trefí byla opravdu malá a prakticky nikdo nevěřil, že by se tak mohlo stát. A ono se stalo, nevěsta uhádla správnou odpověď. No ten výbuch radosti byl opravdu neskutečný.

Ta upřímná radost nevěsty a gesto ženicha – to je moje holka! Ten smích na každé tváři. Při vzpomínce na ten moment mi vyskočí husí kůže.

Přesně vím, že až si jednou budou jejich vnoučata prohlížet tyto svatební fotografie, tak se u této zeptají: „To jste dělali jako co?“ Jana a Radek odpoví: „To vám bylo takhle …“

Jak vše začalo

Mnoho lidí se mě ptá, zda mám vystudovanou nějakou fotografickou školu a odpověď je, že nemám. Vždy jsem byl digitální dítě, které se od mala zajímalo o binární nuly a jedničky putujících ve vnitřnostech počítačů. Kdyby neexistovaly digitální fotoaparáty, nikdy bych se nestal fotografem. Na klasickou zrcadlovku jsem vyfotil dva filmy, když jsme putovali po britských ostrovech. S přihlédnutím k možnému šoku lidstva bych se výsledek neodvážil zveřejnit. Nastavování nějakých záhadných čísel či sledování jakési ručičky létající zleva doprava bylo nad mé schopnosti chápání. A samotná velikost fotoaparátu mě odrazovala od dalšího používání, takže jsem skočil u klasického automatu.

Zlom nastal v roce 1997, kdy parta nadšenců v naší vesnici založila vlastní televizi. A bylo třeba dokumentovat důležité události typu Výroční schůze chovatelů drobného zvířectva apod. K tomu jsme měli k dispozici digitální fotoaparát. Uložení dvanácti fotografií do počítače, v kvalitě dnešního nejhoršího mobilu, trvalo půl hodiny. Vůbec nešlo o kvalitu, podstatná byla kvantita akcí.

Ale už tehdy se nejspíše začala rýsovat má kariéra, která nastala o více než deset let později. Nikdy jsem neměl touhu stát se fotografem a ani ve snu by mě to nenapadlo. Chci tím říct, že pokud něco ve svém životě děláme bez ohledu na nějaký finanční výsledek, je možné, že se nám to vrátí za několik let. Důležitý je pak moment rozhodnutí, když jsme na životní křižovatce. A pokud člověk věří ve své schopnosti musí tuto možnost využít. I kdyby to pak nedopadlo jak si představoval, aspoň si může říct – zkusil jsem to.

Svatby jsem začal fotit, asi jako každý schopnější fotograf, svým kamarádům a rodině. A je pravda, že jsem toho chtěl zanechat, protože jsem je fotil jako většina fotografů a nevěděl jsem jak tuhle práci správně uchopit. Ačkoli výsledky se líbily, tak jsem vnitřně cítil, že to prostě není ono. Změna nastala, když jsem si řekl, že budu fotit bez blesku a většina fotografií bude černobílá.

Dnešní uveřejněnou fotografii bych nebyl schopen vyfotit před tímto rozhodnutím. Nejen, že bych nebyl schopen ji uchopit technicky, tak hlavně bych ji neviděl. Tohle je proces dlouhodobé práce a rozhodnutí jak vlastně chci fotit.

U téhle svatby jsme si mohli dovolit luxus fotit dva dny. První den byl vlastní obřad a hostina pro nejbližší rodinu. Druhý den jsme fotili na všemožných pražských místech. Počínaje metrem a konče výdejnou beček piva. A den zakončili večerní akcí pro kamarády podpořenou šlehačkově dortovou bitvou. Ano klasické svatební fotografie:)

Málo svateb proběhne tak, že ranní přípravy ženicha a nevěsty probíhají na stejném místě. A promítnou tak ráno oba hlavní aktéry dne do jednoho snímku je stejně pravděpodobné jako, že naší fotbalovou ligu vyhraje Baník Ostrava. Ano stane se to, ale velmi poskrovnu. Tahle fotografie je tedy z druhého dne.

Tohle je fotografie na kterou jsem měl velmi málo času, protože akt navlečení šatů trval tři čtyři vteřiny a ženich pochodoval z místa na místo. Sledovat děj, tvořit správnou kompozici a měnit nastavení fotoaparátu. Uf, moc věcí najednou. Ale povedlo se. Líbí se mi dva rozdílné děje, obrys pravého rukávu totožný s obrysem slečny kosmetičky, detaily lamp či manžetového knoflíku.

Ale to nejdůležitější je autentičnost fotografie. Pokud bych měl jedním slovem popsat můj styl, tak tohle by bylo to slovo.

První svatba v roce 2012

Už dlouho jsem koketoval s myšlenkou psát blog o mých fotografiích, ale jiným způsobem než je běžné. Drtivá většina fotografů vystaví výběr z akcí, ale již se člověk moc nedozví, zda některá fotografie je výsledkem přemýšlení nebo náhody. Proto jsem se rozhodl, že trošku poodhalím co se děje v mé fotografické kuchyni.

Každé pondělní ráno si přečtete něco o jedné mé fotografii, většinou svatební. Protože přesně na nich lze ukázat jak se člověk odlišuje od ostatních fotografů. Kterých je dnes neskutečně mnoho, až si člověk občas řekne, že kdo se bude vdávat/ženich, když všichni budou fotit.

První letošní svatba je tedy ideální startovní výstřel v doufám nekonečném psaní o mé práci.

Momentální velmi nízké teploty člověka vedou k tomu, že nesmí podcenit takové věci, které normálně neřeší. Například tankováním prémiové nafty, protože by nebyla trapnější situace než na svatbu nedojet. Možná se zdá, že to přeháním, ale jako profesionálu se tyhle věci prostě nesmí stát a musí být na vše připraven. A v dalších dílech tak ukáži na dalších příkladech.

Výše uvedou fotografii jsme fotili na terase hotelu U zlaté studně s překrásným výhledem na Prahu. Aby novomanželům nebyla zima stačilo vydávat teploměr ve stupních Fahrenheita za teploměr ve stupních Celsia. Takže jsme fotili v příjemných kladných osmi stupních.

Dopolední čas, probouzejícího se mlhavého města, vytváří klidnou atmosféru. Lence a Aleši stačilo říci, ať se nějak sobě věnují, nebylo třeba nějakých velkých instrukcí. Vyfotil jsem tři snímky této pózy z nichž tento je nejlepší z důvodu detailu na jehlovou botu přesně zarámovanou bílým květináčem.

Většina svatebních fotografů fotí samotné boty nízkou clonou bez památky po nějaké noze. Můj cíl je  ukázat klasickou věc netradičním, ale zároveň zajímavých způsobem.

Mimoto je na fotografii další zajímavost. Konstrukce pergoly rozděluje snímek na tři části, z nichž v pravé je kostel svatého Mikuláše na Malé Straně. V jeho věži byla za socialismu pozorovatelna Státní bezpečnosti.