Jak vše začalo

Mnoho lidí se mě ptá, zda mám vystudovanou nějakou fotografickou školu a odpověď je, že nemám. Vždy jsem byl digitální dítě, které se od mala zajímalo o binární nuly a jedničky putujících ve vnitřnostech počítačů. Kdyby neexistovaly digitální fotoaparáty, nikdy bych se nestal fotografem. Na klasickou zrcadlovku jsem vyfotil dva filmy, když jsme putovali po britských ostrovech. S přihlédnutím k možnému šoku lidstva bych se výsledek neodvážil zveřejnit. Nastavování nějakých záhadných čísel či sledování jakési ručičky létající zleva doprava bylo nad mé schopnosti chápání. A samotná velikost fotoaparátu mě odrazovala od dalšího používání, takže jsem skočil u klasického automatu.

Zlom nastal v roce 1997, kdy parta nadšenců v naší vesnici založila vlastní televizi. A bylo třeba dokumentovat důležité události typu Výroční schůze chovatelů drobného zvířectva apod. K tomu jsme měli k dispozici digitální fotoaparát. Uložení dvanácti fotografií do počítače, v kvalitě dnešního nejhoršího mobilu, trvalo půl hodiny. Vůbec nešlo o kvalitu, podstatná byla kvantita akcí.

Ale už tehdy se nejspíše začala rýsovat má kariéra, která nastala o více než deset let později. Nikdy jsem neměl touhu stát se fotografem a ani ve snu by mě to nenapadlo. Chci tím říct, že pokud něco ve svém životě děláme bez ohledu na nějaký finanční výsledek, je možné, že se nám to vrátí za několik let. Důležitý je pak moment rozhodnutí, když jsme na životní křižovatce. A pokud člověk věří ve své schopnosti musí tuto možnost využít. I kdyby to pak nedopadlo jak si představoval, aspoň si může říct – zkusil jsem to.

Svatby jsem začal fotit, asi jako každý schopnější fotograf, svým kamarádům a rodině. A je pravda, že jsem toho chtěl zanechat, protože jsem je fotil jako většina fotografů a nevěděl jsem jak tuhle práci správně uchopit. Ačkoli výsledky se líbily, tak jsem vnitřně cítil, že to prostě není ono. Změna nastala, když jsem si řekl, že budu fotit bez blesku a většina fotografií bude černobílá.

Dnešní uveřejněnou fotografii bych nebyl schopen vyfotit před tímto rozhodnutím. Nejen, že bych nebyl schopen ji uchopit technicky, tak hlavně bych ji neviděl. Tohle je proces dlouhodobé práce a rozhodnutí jak vlastně chci fotit.

U téhle svatby jsme si mohli dovolit luxus fotit dva dny. První den byl vlastní obřad a hostina pro nejbližší rodinu. Druhý den jsme fotili na všemožných pražských místech. Počínaje metrem a konče výdejnou beček piva. A den zakončili večerní akcí pro kamarády podpořenou šlehačkově dortovou bitvou. Ano klasické svatební fotografie:)

Málo svateb proběhne tak, že ranní přípravy ženicha a nevěsty probíhají na stejném místě. A promítnou tak ráno oba hlavní aktéry dne do jednoho snímku je stejně pravděpodobné jako, že naší fotbalovou ligu vyhraje Baník Ostrava. Ano stane se to, ale velmi poskrovnu. Tahle fotografie je tedy z druhého dne.

Tohle je fotografie na kterou jsem měl velmi málo času, protože akt navlečení šatů trval tři čtyři vteřiny a ženich pochodoval z místa na místo. Sledovat děj, tvořit správnou kompozici a měnit nastavení fotoaparátu. Uf, moc věcí najednou. Ale povedlo se. Líbí se mi dva rozdílné děje, obrys pravého rukávu totožný s obrysem slečny kosmetičky, detaily lamp či manžetového knoflíku.

Ale to nejdůležitější je autentičnost fotografie. Pokud bych měl jedním slovem popsat můj styl, tak tohle by bylo to slovo.