Březen 2012

„Ty vole“ se říká lépe než „Vy vole“

Lidé, kteří mne znají jen skrze fotografie, které mám na stránkách, tak těžko můžou poznat veškeré součásti mého stylu fotografování. Počínaje třeba tím, že vybízím k tykání.

Ano, ne vždy postupuji zcela správně dle Gutha-Jarkovského. Ale vycházím ze zkušenosti, že lidé jsou z fotografů nesví. Čím dříve pochopí, že jsem normální člověk jako oni, tím pro výsledné fotografie lépe. Nemám problém s tím někomu vykat, ale nepřijde mi přirozené, když mne někdo osloví Pane fotografe. Takže ať v potvrzujících mailech, tak při uvítání k tykání vybízím. Už samotné osobní představení určitě zanechá dojem. A jak bylo řečeno Tkalounem resp. Svěrákem ve Vratných láhvích: „Já jsem vítací typ.“ A to už se nebavím o loučení v podobě mlaščocha – zasvěcení ví :)

Ráno je třeba udržovat atmosféru v zábavné rovině, při slavnostních aktu být zase decentní. Při fotografiích skupinek trošku pomoct ze strnulosti, zatímco u projevů či prvním tanci se zase držet trošku zpátky. Je důležité správně vybalancovat každé situace, kdy je co vhodné a jak moc může člověk zajít ve vtípcích daleko. Přece jenom všichni jsme různí a nechci se zapsat špatně. Na každé svatbě jsou potenciální klienti. A ti mají výhodu, že vidí jak já pracuji, tak posléze výsledek.

Jednu z nejkrásnějších pochval jsem slyšel na včerejší svatbě, kdy jsem se dal do řeči s jednou holkou v nočních hodinách a ta pravila: „Lituji, že jsem neměla na své svatbě Tebe jako fotografa.“ Hranice mužské ješitnosti byla maximálně dosažena.

Je pravda, že to bylo na svatbě mého dobrého kamaráda, kde jsem zůstával do konce a tak mne lidé poznali ještě více než obvykle. Normálně kolem desáté večerní již směřuji k domovu. Tady jsem teprve začínal protahovat nohy na horečku sobotní noci. Miluji tanec. A když k tomu máte partnerku, která sdílí stejnou vášeň, tak po dvou hodinách je třeba jít vyměnit košili za novou. V dohledné vzdálenosti jsem měl fotoaparát, to když někdo kolem dělal krkolomné kreace (o které není na svatbě nouzi). Kamarád kameraman, se kterým spolupracuji, dává tanečníkům kameru do ruky, ať se sami snímají. Je třeba využít těchto situací.

Je pochopitelné, že nemůžu být na každé svatbě do konce, to bych za chvilku fyzicky odpadl a asi bych navštěvoval protialkoholní terapie. Ale když mají svatbu tak blízké osoby, tak je třeba to pořádně oslavit. S pokračující hodinou klesá intenzita fotografování, ale mne tato práce natolik baví, že bych nedokázal odložit fotoaparát a říct, že teď už se budu jen bavit.

Dnešní fotografie je z odpoledne, kdy jsme fotografovali portrétovky. Ano mohli jsme se objímat klasicky kolem stromu, ale my jsme řekli: „NE.“ Takže šup na lyže a na svah za hotelem, kde se svatba odehrávala. Nevyužít sněhu a být v Jeseníkách, to by byla promarněná šance. Vlek už nebyl v provozu, takže jsme si kopec museli nahoru vyšlapat. Skrz některých záběru opětovně.

Pavla a Jirka by zasloužili medaile za obětavost.

Proč fotografuji raději svatby než sport

Jednoduše proto, že raději sport provozuji, než někde sedět a dělat tisíce fotografií. Stejně je to s fotografováním koncertů, kdy jsem převážně pohupující se v první linii u pódia.

Nemožnost si stoupnout kdekoli při fotografování mne velmi omezuje. Což u sportovních akcí je většinou striktně omezeno. Trpím, když nemůžu na nějaké místo ze kterého bych rád fotografoval. Proto, když už nějakou takovou akci fotografuji, tak si tohle vybojuju a protože mí klienti chtějí mít kvalitní fotografie a já jim jejich přání chci splnit.

Tak jsem třeba fotografoval hokejový kotel Komety Brno z pod střechy haly během zahajovacího zápasu nové sezóny. Zavolal jsem dolů na lidi a oni mne ihned zaregistrovali a dělali pro mne skvělé choreografie. Nebo když fotografuji inline závody, tak si na pár okruhů nasadím brusle a dělám fotografie přímo mezi závodníky. Stejně tak na lyžích dělám jak statické, tak hlavně dynamické snímky.

Rád fotografuji inline a lyžování, protože jsou to mé velmi oblíbené sporty. Ale abych mohl dělat takové snímky jaké chci, tak bylo třeba řádně vypilovat techniku daného sportu. Protože když má člověk u sebe velmi drahé vybavení, tak nechce spadnout. Což se pochopitelně občas stane, nikdo není dokonalý:) Tak jsem navázal spolupráci s agenturou Sportovní kurzy, která se na tyto dva sporty specializuje. Prošel u nich kvalitním výcvikem a je radost s takovými lidmi spolupracovat.

Nyní přes zimu se pořádala řada kurzů, od akcí pro děti z mateřských školek až po kvalitní zájezdy do Alp. Tam opět jezdí jak lidé, kteří chtějí začít s carvingových obloukem až po lidi, kteří na černé sjezdovce jezdí bodycarving. Právě variabilita tohoto sportu, od fun k extreme carvingu, mne naprosto uchvátila. Když pak nějaké těžší prvky jezdíme ve více lidech v takzvaných demo jízdách, prožitek je maximální.

Jeden den na kurzu věnuji tomu, že jezdím od skupiny ke skupině a natáčíme lidi jak lyžují, ať se večer vidí naživo skrz projektor a rozebíráme jízdu skoro jako Robert Záruba hokej elektronickou tužkou. Mezitím pořídím hodně fotografií, ať už klasických z místa, tak hlavně nějakých akčnějších.

Fotografie podobné dnešní lze ale pořídit jen se zkušenějšími lyžaři, kteří o mne ví a můžeme různě kolem sebe projíždět. Tady Egon jel krátký oblouk v poměrně velké rychlosti. Kolem žádný lyžař, takže bylo dostatek prostoru a nemohli jsme nikoho ohrozit. Na tohle je třeba myslet, protože lyžař se soustředí na svoji jízdu a já na vlastní fotografování.

Od hůlky se odrážel sníh, který dělá efekt jako kdyby sněžilo. Počasí bez jediného mráčku, kolem krásné panoramata Dolomit. Kvalitní lyžař přede mnou, upravená sjezdovka. Vše podezřele ideální:) Takže mi víceméně stačilo tvořit kompozice. U této fotografie jsem neprovedl žádný ořez, jen doladil barvy. Prázdné místo vpravo dole je nachystáno na dodatečné informace a fotografie tak může sloužit k propagaci tohoto kurzu.

Ke konci dne debata u Weizenbier jak se nám fotografie povedly a pak už jen největší radost lyžaře – když si sundá přezkáče:)

Více o kurzu, ze kterého jsme se nyní vrátili zde … http://www.sportovnikurzy.cz/kurz-carvingu-a-test-lyzi-v-alpach.html

Nejlepší svatební fotografie za rok 2011

„Na počátku bylo podívání se do fotoaparátu“, Jan 1,1.

Kdyby existovala nějaká Bible Fotografická, asi by začínala takhle. K samotnému výsledku fotografie na papíru ale vede dlouhá cesta. Rozhodně to není o tom, že když má člověk drahé fotografické vybavení, tak bude automaticky profesionál. Stává se z něj pouze majitel tohoto vybavení. Když jsem se jednou ptal kamaráda proč má tak staré polepené lyžáky, tak mne otcovsky objal a řekl: „Beny, vždyť Ty víš, že ten kopec sjedu i ve cvičkách.“ A je to pravda, protože lidé moc hledí na to jaké mají lidé fotoaparáty. A ona fotografie jde v podstatě vyfotit krabicí od bot.

Je mnoho cest jak dojít k výsledku. Já jsem se vydal cestou co nejméně ovlivňovat realitu na svatbách. Že bych nevěstě řekl, u ranních příprav, ať se na mne koukne odrazem zrcadla? V žádném případě. A teď popřemýšlejte kolik takových fotografií jste viděli a u kolika jste si byli jisti, že nebyly nahrané. Jde o to zcela sledovat a hlavně předvídat děj. Tento jakýsi šestý smysl je pro mne důležitější než zrcadlovky.

A tady začíná cesta – vidět, vyfotit, stáhnout, zazálohovat, vybrat, upravit, exportovat, vypálit, vytisknout. Která z těchto činností je nejtěžší? Možná se to zdá divné, ale akce vybrat. Technické záležitosti jsou samozřejmost, fotografické věci dílem talentu a umu. Každý vnímáme jinak a tak i každý by vybral jiné fotografie do finálního výběru. A mnohdy se zdá, proč je tam tato a proč ne tato. Ale všechno má svoji logiku a dokáži si vše obhájit.

O hodně těžší práce je pak vybrat ty nejlepší fotografie z celého roku. Jak k tomu přistupovat? Ukázat opravdu jen ty pocitovky? Nebo ukázat vše co člověk fotí po celý den? Vybrat jen černobílé, když je mám tak rád? Kolik ukázat portrétovek? A po všech těchto otázkách vybrat jen tu jedinou za celý rok? To je těžké nejen proto, že mám hodně favoritů, ale aby i člověk někoho neurazil, že zrovna ta jeho není dle fotografa ta nejlepší.

Nakonec ale musí jednu vybrat a tedy povím proč zrovna tato.

Ženichové prominou, ale svatba je hlavně o nevěstách, co si budeme povídat:) Tady jsme se časově už blížili příjezdu ženicha a to jsou chvíle, kdy stoupá nejen hladina alkoholu v žilách svatebčanů, ale taktéž jakási nervozita. Ačkoli byla nevěsta a kamarádky stále veselé, tak ty poslední minuty příprav byly vážnější. Nevěsta si na chvilku sedla, ať se upraví závoj úchvatných šatů. Samotné šaty odrážely paprsky a tak i když jsem byl v protisvětle, tak se krásně odhalila tvář. Připomínám jen, že svatby nefotografuji s bleskem. Tady je tedy ukázka toho, že v průběhu se objeví zcela nové zdroje světla, které jsou vzápětí pryč.

Mohlo by se říct, že kdybych odretušovat střešní okno, tak by fotografie byla čistší. Ale to je pro mne nepřekročitelná hranice, žádné mazání nevhodných objektů. Drtivá většina lidí by nepoznala, že tam něco chybí, ale pro zasvěcené lidi bych byl podvodník. Na druhou stranu se to dá diplomaticky zaobalit tak, že jsem dostal zaplaceno od výrobce toho okna, tak proto tam zůstalo:)

Ovšem to hlavní je pohled na tvář nevěsty. Asi nepotřebuje větší komentář, je to jednoduše o momentu, kdy člověku dochází, že za pár chvil nastane ten životní moment, kdy se ze slečen stávají paní.

Slavnostní otevření vily Tugendhat

V průběhu prezidentské kampaně a v následujících měsících jsme s prof. Švejnarem navštěvovali různá místa naší republiky. Tak jsme měli také možnost prohlédnout si brněnskou vilu Tugendhat.

Když po pár měsících přišla nabídka pracovat pro brněnského primátora, tak odpověď byla jasná. Raději pracuji pro lidi než pro firmy a během cest s profesorem jsem pár lidí, s kterými bych rád spolupracoval, potkal. Pravda, tyto lidi bych lehce spočítal na prstech jedné ruky:) Když pominu politiku, tak mám rád, když se pracuje efektivně a má to tah na branku. To se za ta léta v Brně potvrdilo a úspěšná podzimní kampaň v roce 2010 byla práce, která měla všechny atributy nej.

Mezi významné věci, které si primátor připíše k dobru, bude nesporně patřit oprava vily Tugendhat. Oprava vily započala dva roky zpět a byla dokončena v minulých dnech. A tak Brno čekalo na slavnostní otevření, které se konalo 29.2.2012. A tady bych zmínil dvě věci, které se mi nelíbily.

Když se jedná o jakékoli věci k negativnímu obrazu brněnských politiků, tak jsou toho média plné. Avšak pokud se má referovat o zdařilých věcech, tak je víceméně ticho po pěšině. O tom, že se jedná o velkou věc svědčí přítomnost zahraničních médií např. Reuters, AFP či ORF. A naše veřejnoprávní televize, která pomalu vysílá i přímý přenos ze schůze včelařů, není schopna udělat tematický blok či přímý přenos ze slavnostního zahájení. Byl uveden jen krátký vstup a pak ve studiu diskuze Tugendhat a pražské vily. To měla vila stát v Praze, aby se jí věnoval adekvátní čas? Nebo za tím stojí neochota referovat o Brně pozitivně?

A druhá věc je nepřítomnost pana prezidenta Klause, který návštěvu odvolal na poslední chvíli skrze aktuálnímu studentskému Týdnu neklidu. Ono ani nejde o samotnou fyzickou přítomnost, přece jenom přestříhnout pásku bych uměl i já. Ale o změně programu a řadě prací, které se musejí udělat, aby se vyhovělo požadavku Hradu. A tato práce jde pak vniveč. Našemu prezidentu chybí určitě nadhled, stejně jako jeho ženě v případě Graciána Svačiny. Nemusel jít debatovat se studenty vysokých škol, ale o to více mohl jít vyzdvihnout řemeslnou práci provedenou na vile. Mladí lidé se nebudou věnovat řemeslným oborům díky nějakým letákům ministerstva školství, ale budou se o tuto práci zajímat tehdy, pokud uvidí zdárné výsledky a zajímavé možnosti uplatnění.

Měl jsem možnost být ve vile i přes probíhající rekonstrukci resp. restaurování a bylo úchvatné poslouchat stavbyvedoucího. Protože se používaly co nejvíce dobové postupy a materiály. Nebyl by problém udělat vše z moderních materiálů, ale zaposloucháte se do výroby barev či tvorbě cementových omítek a žasnete. Na třicátá léta velká technická vyspělost vily. Unikátní materiály z celého světa. Propracovaná vzduchotechnika. Zajíždějící okna. Dechberoucí výhled na Brno. A v neposlední řadě velmi poučná, místy smutná, historie vily.

Dnešní fotografie je tedy ze slavnostního otevření vily. Protože ve vile je použito hodně skla, tak jsem fotil včetně polarizačního filtru na objektivu. Velmi zjednodušeně řečeno otáčením filtru si určujete sílu odlesku. Protože u některých fotografií jsem nechtěl mít žádné odlesky, což je pravý opak u této fotografie.

Rakouská televize dělala interview s Denielou Hammer Tugendhat, dcerou původních majitelů vily. A tak v mé hlavě zazněla otázka, jak toto co nejvíce propojit se samotnou vilou. Protože člověk ví, že má poměrně dost času, tak si prohlíží okolí a zkouší „fotografovat v hlavě“ z různých míst. Upřednostňuji si tohle promítat v hlavě, než zmateně pobíhat a zkoušet. Nebylo těžké pak najít přesně to co jsem hledal. Onyxová stěna odděluje jídelní a pracovní část vily. Onyx (díly stěny byly dovezeny z Maroka) je průsvitný polodrahokam. V té stěně se krásně odráželo dění uvnitř vily. Jenom si stačilo stoupnout na špičky, ať dosáhnu lepší kompozice skrz strukturu a … cvak. Nebylo by asi vhodné se postavit na unikátní křeslo Barcelona:)

Jestli mohu doporučit, tak prohlídku vily směřujte k pozdějším hodinám. Protože, když se do zdi opřou paprsky zapadajícího slunce, tak onyx mění barvu k jemným červeným odstínům. A to je jenom jedna malá část vily. Jak trefně řekla vedoucí vily paní architekta Černá: „Žádná fotografie ani video vám nezprostředkuje ten pocit být ve vile.“

Ale i přesto fotografie ze slavnostního zahájení zde … http://www.davidbernard.cz/?page=slavnostni-otevreni-vily-tugendhat