„Ty vole“ se říká lépe než „Vy vole“

Lidé, kteří mne znají jen skrze fotografie, které mám na stránkách, tak těžko můžou poznat veškeré součásti mého stylu fotografování. Počínaje třeba tím, že vybízím k tykání.

Ano, ne vždy postupuji zcela správně dle Gutha-Jarkovského. Ale vycházím ze zkušenosti, že lidé jsou z fotografů nesví. Čím dříve pochopí, že jsem normální člověk jako oni, tím pro výsledné fotografie lépe. Nemám problém s tím někomu vykat, ale nepřijde mi přirozené, když mne někdo osloví Pane fotografe. Takže ať v potvrzujících mailech, tak při uvítání k tykání vybízím. Už samotné osobní představení určitě zanechá dojem. A jak bylo řečeno Tkalounem resp. Svěrákem ve Vratných láhvích: „Já jsem vítací typ.“ A to už se nebavím o loučení v podobě mlaščocha – zasvěcení ví :)

Ráno je třeba udržovat atmosféru v zábavné rovině, při slavnostních aktu být zase decentní. Při fotografiích skupinek trošku pomoct ze strnulosti, zatímco u projevů či prvním tanci se zase držet trošku zpátky. Je důležité správně vybalancovat každé situace, kdy je co vhodné a jak moc může člověk zajít ve vtípcích daleko. Přece jenom všichni jsme různí a nechci se zapsat špatně. Na každé svatbě jsou potenciální klienti. A ti mají výhodu, že vidí jak já pracuji, tak posléze výsledek.

Jednu z nejkrásnějších pochval jsem slyšel na včerejší svatbě, kdy jsem se dal do řeči s jednou holkou v nočních hodinách a ta pravila: „Lituji, že jsem neměla na své svatbě Tebe jako fotografa.“ Hranice mužské ješitnosti byla maximálně dosažena.

Je pravda, že to bylo na svatbě mého dobrého kamaráda, kde jsem zůstával do konce a tak mne lidé poznali ještě více než obvykle. Normálně kolem desáté večerní již směřuji k domovu. Tady jsem teprve začínal protahovat nohy na horečku sobotní noci. Miluji tanec. A když k tomu máte partnerku, která sdílí stejnou vášeň, tak po dvou hodinách je třeba jít vyměnit košili za novou. V dohledné vzdálenosti jsem měl fotoaparát, to když někdo kolem dělal krkolomné kreace (o které není na svatbě nouzi). Kamarád kameraman, se kterým spolupracuji, dává tanečníkům kameru do ruky, ať se sami snímají. Je třeba využít těchto situací.

Je pochopitelné, že nemůžu být na každé svatbě do konce, to bych za chvilku fyzicky odpadl a asi bych navštěvoval protialkoholní terapie. Ale když mají svatbu tak blízké osoby, tak je třeba to pořádně oslavit. S pokračující hodinou klesá intenzita fotografování, ale mne tato práce natolik baví, že bych nedokázal odložit fotoaparát a říct, že teď už se budu jen bavit.

Dnešní fotografie je z odpoledne, kdy jsme fotografovali portrétovky. Ano mohli jsme se objímat klasicky kolem stromu, ale my jsme řekli: „NE.“ Takže šup na lyže a na svah za hotelem, kde se svatba odehrávala. Nevyužít sněhu a být v Jeseníkách, to by byla promarněná šance. Vlek už nebyl v provozu, takže jsme si kopec museli nahoru vyšlapat. Skrz některých záběru opětovně.

Pavla a Jirka by zasloužili medaile za obětavost.