Duben 2012

Nepředvídatelné situace & zajímaví lidé

Lidé se často ptají, zda mne baví fotografovat každý víkend svatbu. A já vzápětí odpovídám, že rozhodně baví. Protože každá svatba je jiná a člověk potká mnoho zajímavých lidí.

Je pochopitelné, že za celý den člověk občas potřebuje zpomalit tempo fotografování a tak se dostává do družných hovorů s přítomnými svatebčany. Stejně jako jsou situace nepředvídatelné, tak nikdy nevíte s kým se bavíte a někdo má občas tak zajímavé povolání, že jen hltáte vyřčená slova. Například není moc časté, že potkáte člověka, který vytváří čokolády. Dělá rozbory chutí či barev a pak vše skládá dohromady. U těchto slov jsem si pak připadal jako pes u Pavlovova reflexu.

Na svatbě z minulého víkendu seděl naproti u stolu jeden člověk a nevěděl jsem kam ho zařadit. Odpověděl posléze kladně na otázku zda náhodou není Tomáš Zelenka. Hokejista, který po zranění na ledě skončil na invalidním vozíku. Nevěsta, povoláním fyzioterapeutka, spolupracuje s reprezentací sledge hokejistů, kterou Tomáš dříve vedl jako trenér a nyní je v pozici manažera. Když si pak povídáte s člověkem, kterému se ze vteřiny na vteřinu změní život, uvědomíte si jak lidé mají jiné priority. Tak jako někdo má radost, že si koupil novou kabelku, tak pro Tomáše je to slunečný den jako byl den svatební. Takový člověk vám během několika minut poví tak zajímavý život a strastiplné cesty, že jen nasloucháte a máte obdiv. V ten samý den jsem se dal do hovoru s otcem nevěsty u podomácky vyrobeném výborném kvasnicovém pivu. Oklikami jsme se dostali až k jednomu historikovi, kterého jsme oba znali a mohli tak na něj s úsměvem zavzpomínat. To je to fascinující, že opravdu nikdy nevíte na koho narazíte a pak se skvěle pobavíte.

Co se týče nepředvídatelných situací, tak ty jsou součástí dnešní fotografie. Svatba se konala na kouzelném místě – http://mlyn.uslamy.cz a bylo dohodnuto, že se tam všichni setkají těsně před obřadem. Nevěsta přijela již načesaná a již stačilo jen hopnout do šatů a vzhůru za ženichem. Optal jsem se nevěsty, zda je nervózní a usměvavá odpověď znamenala, že v žádném případě. Takže již stačily poslední přípravy. Šel jsem tedy fotografovat poslední momenty, kdy ji kamarádka pomáhala do šatů. Jelikož bylo pomalu deset minut do obřadu, tak jsem se chopil pomoci, že budu dotahovat šaty. Kdo se vdával ví, že se šaty hodně utahují. No … páté poutko nevydrželo utažení a prasklo. Na to Aneta s úsměvem reagovala, že nervózní být začíná:) První nápad, že jedno patro poutek vynecháme a budeme pokračovat posléze nevypadalo moc efektně. Takže rychlé shánění jehly a nitě. Jelikož jsou již šaty vráceny, můžu tuto historku prozradit. Nikdy by mne nenapadlo, že budu minutu před obřadem zašívat poutko na nevěstiných šatech. Pravda, kariéra krejčího u Armaniho mne určitě nečeká, ale v rámci časových možností bylo nutné splněno. Další dotažení šatů jsem dělal s obezřetností pyrotechnika u podezřelého objektu.

Pak bylo dohodnuto, že Aneta pojede s otcem v autě okolo areálu, jelikož obřad byl venkovní, ať ji všichni uvidí až na poslední chvíli. Když jsme přišli k autu, tak vedle něj a před ním stály další, takže nebylo možné vyjet. A to byla chvíle, kdy se nás pět přítomných hodně smálo, že když už se něco kazí, tak tedy pořádně. Pochopitelně vše dobře dopadlo. Any a Míra si řekli své ano, po celý den fantastické počasí a moc příjemné povídání s lidmi.

Samotný areál, kde se svatba odehrávala hraje všemi barvami. Ale nechtěl jsem, ať se strhává pozornost na vzadu nový penzion a odfiltrují se barvy aut. Díky černobílé fotografii, kterou mám tak rád, věnujete pozornost lidem a jejich výrazům.

Bez znalostí historek, které fotografii předcházely nám tedy samotný snímek moc neřekne. Možná interpretace by mohla být, že nevěsta nechtěla být fotografována a tak si zakryla obličej a přítomní se tomu smáli. Ale nyní i vy víte, že to bylo zcela jinak ;)

Náhody se stávají a je fajn být u nich

O výsledku dnešní fotografie rozhodlo spojení dvou faktorů promyšlenosti a náhody. Otázka promyšlenosti vychází ze zkušeností. Náhody se stávají a je fajn být u nich.

Nechci ať mé svatby jsou jako přes kopírák. Proto na drtivé většině fotografií, které prezentuji ve výsledném vytištěném albu, jsou lidé. Lidé jsou pokaždé jiní a tak i fotografie z opakujících se momentů jsou jiné a tak mojí snahou je ukázat pokaždé jinak. Ne vždy se to povede k mé spokojenosti, ale důležitější je spokojenost mých klientů. A když ukážu klasickou fotografii místo mého nepodařeného pokusu, tak se nikdo nedozví jaký jsem mizerný fotograf. Chybami se člověk učí a pokaždé si analyzuji fotografie, které nevyšly. To je taky důležitá součást mé práce.

Jeden takový opakující se svatební moment je příchod hlavních účastníků. Většinu svateb fotografuji v kostele, kde svatebčané vytvoří posléze průchozí špalír. Když má nevěsta dlouhý závoj a je přítomen kameraman, tak fotografuji z kostelního kůru. Někdy se postavím doprostřed špalíru a zachytím jak příchod nevěsty s otcem, tak posléze pohled ženicha na ni. Většinou ale stojím před oltářem a poslední dobou se snažím dělat spíše širokoúhlé fotografie než teleskopické detaily.

Nyní jsem se rozhodl, na poslední chvíli, na druhý fotoaparát dát dlouhý objektiv, protože jsem chtěl udělat úplně jinou fotografii než výše uvedenou. Nevěsta stála s otcem v jedné polovině obrovských kostelních dveří a chtěl jsem zaznamenat jen jejich obrysy. Ale než jsem si stačil přehodit objektivy, tak se už byly více vidět družičky, které se prvně schovávaly za dveřmi. Už jsem objektiv nechal nasazený a udělal jsem dobře. Malá družička začala brečet, že chce jít za mamkou, která v té chvíli už byla v jedné třetině špalíru. Takže se s brekem za ní rozběhla. Pořídil jsem tři snímky a vybral tento, popravdě proto, že na tomto vypadala nejvíc nešťastně :)

Z fotografického hlediska je to kompozičně naprosto ideální. Vertikálně dvě poloviny, z nichž jedna je veselá a druhá ubrečená.  Horizontálně družička v jedné třetině. Zaostřeno na hlavní objekt a i přes malou clonu je vidět smějící se postavy upírající zrak na to malé nebohé dítě.

Mám tento snímek hodně rád, protože mi pokaždé škodolibě vykouzlí úsměv na tváři. Ale důležitý je ten faktor náhody, že družička nebyla jak ostatních 99%, které ve slavnostním průvodu jdou. Kdybych ovšem pár vteřin předtím nevyměnil objektiv, tak bych tento snímek v téhle podobě neměl. Možná by vznikl jiný, ale určitě by nebyl lepší. Náhody se dějí a tady mi to vyšlo dokonale. A je dobře, že tento moment je zaznamenám nejen v hlavách všech přítomných svatebčanů, ale i ve svatebním albu.

Co se děje pod stolem

Děti na svatbách jsou vždy vděčné objekty k fotografování, protože čím jsou menší tím více žijí ve svém světě a víceméně je nezajímá co dělají ti dospěláci. Přes den všude možně běhají a večer podřimují ať už v něčí náruči či na židlích zahaleni otcovým sakem.

Výhoda fotografování dětí je v tom, že mne sice zaregistrují pokud jsem nablízku, ale po chvíli už mne ignorují. Což je opak dospělých lidí, kdy objektiv fotoaparátu většinou funguje jako zmrazovací mašinka způsobující nepřirozenou strnulost. Každý chce vypadat dobře a tak si to tak hlídá – dětem je tohle šuma fuk. Proto u fotografování lidí u hostiny či recepce používám spíše objektivy s delším ohniskem, u dětí spíše širokoúhlé objektivy. Protože chci být co nejblíže v jejich světě.

Na svatbě minulý víkend byla neskutečně velká koncentrace dětí, až to občas vypadalo spíše jako ve školce než na svatbě. Takže nebyla nouze o spousty momentů hodných k zaznamenání. Hledání takovýchto fotografií mne baví o hodně více než skupinové portrétovky – ty považuji za nutné zlo:) Protože se snažím ať mé fotografie nejsou plánovité, ale hlavně promlouvají nějakým dějem.

Tak je úplně běžné, že se kolem dětí plazím po zemi, abych byl ve stejné úrovni jejich očí. Což je mnohdy na těchto fotografiích nejdůležitější. Ležím a pozoruji děj. Lidé si myslí, že čekám až se podívají do fotoaparátu, tak pak na děti volají: „Podívej se na toho pána.“ Nebohé malé dítě vůbec neví na jakého pána. Protože ta osoba kolem nich je přeci další malý kámoš, který s nimi jezdí s autíčkama. Kdyby uměli mluvit, tak by řekli ať je neruší u jejich důležitých dopravních situací. To nejlepší tedy co dělat je nedělat nic, nechat ten děj plynout. U dětí je to o to víc důležitější, to opravdu nikdy nevíte co udělají.

Když jsem fotografoval dvě děti na dnešní fotografii, tak cesta k této fotografii trvala zhruba čtyři minuty a byla dlouhá asi sedm metrů. Od kraje místnosti, kde byly uloženy hračky, kolem židlí až pod stůl. Celou dobu jsem je pronásledoval plazením, za které by se nemusel stydět ani příslušník námořní pěchoty. Fotografie na volném prostranství nebyly špatné, ale chybělo jim něco unikátnějšího. To nastalo až při závěrečném finiši pod stolem.

Někdo zaznamenal pohybující se ubrus a tak jej poodtáhl a naši závodníci vyjeli z tunelu. Mohli se tak pochlubit přítomným svatebčanům s čím si to hrají. To, že jsem já byl taky pod stolem vůbec nezaznamenali, plně se věnovali své jízdě po celou dobu. A tak i jejich soustředění je směřováno nahoru nad stůl. Tam si my můžeme domýšlet další děj. Když tuhle fotografii uvidí dotyčné dámy, které seděly hned vedle, tak jim určitě tento moment naskočí a budou jej moci vidět z jiné perspektivy.

Je pravda, že po podobných situacích jsem někdy špinavý doslova jako prase, ale za tyhle snímky mi to stojí.  Jakákoli špína se vzápětí očistí a víceméně je to další nezbytná součást mého fotografování – přizpůsobit se i těm nejmenším.

Skvělá práce dodá vašemu životu vzrušení a smysl

Skvělá práce dodá vašemu životu vzrušení a smysl. Nesprávná práce váš život vyčerpá. Tyhle dvě věty pronesl Jack Welch, nejdéle sloužící ředitel společnosti General Electric. Naprosto s nimi souhlasím.

Něco podobného jsem zaslechl nyní v sobotu v rádiu, večer vracející se ze svatby, v rozhovoru s biskupem Václavem Malým : „Najít si takové zaměstnání, které člověka tolik nevysaje.“

Nikdy jsem nebyl v zaměstnaneckém poměru, chtěl jsem něco dokázat sám a být pro společnost nějak užitečný. Bylo mi jasné, že jako programátor tohle půjde hodně ztěžka. Proto jsem se věnoval dalším aktivitám, které člověka vnitřně naplňovaly. Například tak, že jsme řadu let pořádali letní tábory a společně s dalšími vedoucími jsme snad přítomným dětem obohatili život. A je fajn, že se po těch letech sami hlásí, jedna z mála pozitiv sociálních sítí.

Nicméně stále jakoby mi něco chybělo. Něco za způsob prvního dílu seriálu Ztraceni. Spadne letadlo na ostrov bez jakékoli civilizace, natož signálu. Tam bych byl jako ajťák profesně platný asi jako daňový poradce. Chápu, že dnešní běžná zaměstnání jsou jiná než před sto lety, ale ty kterých bychom si měli více vážit přetrvávají. Proto jsem pár let zpět absolvoval několikaměsíční kurz u Červeného kříže. Nejpoctivější a nejsmysluplnější studium mého života a že jich bylo hodně:) Společně s tím, že jsem členem zásahové jednotky dobrovolných hasičů, tak mé uspokojení smyslu života je větší.

Jestli jsou zaměstnání, které mají moji úctu, tak mezi ně určitě patří hasiči. Lidé většinou mají na paměti, že jen hasí požáry, nicméně těch činností je daleko více. Proto, když mi na mobilu přijde zpráva o zásahu a jsem v dosahu, tak se neprodleně převlékám do svého obleku, na kterém mám velký nápis Hasiči foto. Řeklo by se taková blbost, ale to je jednoduše další věc, která mi umožňuje dělat lepší fotografie, tím že se dostanu až do centra dění. Kdybych se tam pohyboval v normálním oblečení, tak by mne velitel zásahu rychle vyplonkoval.

Tato výhoda je zároveň nevýhodou, protože se člověk občas vyskytuje na ne moc bezpečných místech. Takový požár pšeničného lánu je v sekundě o několik metrů blíže, že než stačím vytvořit ideální kompozici tak mne začínají olizovat ohnivé jazyky. Jedno takové vysoké teplo nevydržel můj fotoaparát  a odešel do fotografického nebe. Ale to už je řada let a nebyla to profesionální zrcadlovka. Na druhou stranu musí člověk počítat se všudypřítomnou vodou, takže mé aparáty dostávají opravdu zabrat. To je možná odpověď na to proč má člověk ty velké, těžké, ale zároveň velmi odolné fotoaparáty.

To je příklad dnešní fotografie, která je ze cvičení hašení požáru skladu nad výrobní halou. Aby vynikl tento efekt paprskovitého slunce a detailu kapek, tak je třeba fotografovat na vysokou clonu. Za pár vteřin je člověk celý mokrý, o samotném fotoaparátu nemluvě. Mám u sebe po kapsách různá hadříková osušovadla, někdy i triko přijde vhod. Na všech objektivech mám Hoya HD filtry, takže při případné nehodě člověk vymění filtr a ne čočky objektivu, které jsou takto chráněny. O tyhle drahé věci se musí starat, i když je samotný člověk jako hastrman – ale co bych pro dobrou fotografii neudělal ;)