Co se děje pod stolem

Děti na svatbách jsou vždy vděčné objekty k fotografování, protože čím jsou menší tím více žijí ve svém světě a víceméně je nezajímá co dělají ti dospěláci. Přes den všude možně běhají a večer podřimují ať už v něčí náruči či na židlích zahaleni otcovým sakem.

Výhoda fotografování dětí je v tom, že mne sice zaregistrují pokud jsem nablízku, ale po chvíli už mne ignorují. Což je opak dospělých lidí, kdy objektiv fotoaparátu většinou funguje jako zmrazovací mašinka způsobující nepřirozenou strnulost. Každý chce vypadat dobře a tak si to tak hlídá – dětem je tohle šuma fuk. Proto u fotografování lidí u hostiny či recepce používám spíše objektivy s delším ohniskem, u dětí spíše širokoúhlé objektivy. Protože chci být co nejblíže v jejich světě.

Na svatbě minulý víkend byla neskutečně velká koncentrace dětí, až to občas vypadalo spíše jako ve školce než na svatbě. Takže nebyla nouze o spousty momentů hodných k zaznamenání. Hledání takovýchto fotografií mne baví o hodně více než skupinové portrétovky – ty považuji za nutné zlo:) Protože se snažím ať mé fotografie nejsou plánovité, ale hlavně promlouvají nějakým dějem.

Tak je úplně běžné, že se kolem dětí plazím po zemi, abych byl ve stejné úrovni jejich očí. Což je mnohdy na těchto fotografiích nejdůležitější. Ležím a pozoruji děj. Lidé si myslí, že čekám až se podívají do fotoaparátu, tak pak na děti volají: „Podívej se na toho pána.“ Nebohé malé dítě vůbec neví na jakého pána. Protože ta osoba kolem nich je přeci další malý kámoš, který s nimi jezdí s autíčkama. Kdyby uměli mluvit, tak by řekli ať je neruší u jejich důležitých dopravních situací. To nejlepší tedy co dělat je nedělat nic, nechat ten děj plynout. U dětí je to o to víc důležitější, to opravdu nikdy nevíte co udělají.

Když jsem fotografoval dvě děti na dnešní fotografii, tak cesta k této fotografii trvala zhruba čtyři minuty a byla dlouhá asi sedm metrů. Od kraje místnosti, kde byly uloženy hračky, kolem židlí až pod stůl. Celou dobu jsem je pronásledoval plazením, za které by se nemusel stydět ani příslušník námořní pěchoty. Fotografie na volném prostranství nebyly špatné, ale chybělo jim něco unikátnějšího. To nastalo až při závěrečném finiši pod stolem.

Někdo zaznamenal pohybující se ubrus a tak jej poodtáhl a naši závodníci vyjeli z tunelu. Mohli se tak pochlubit přítomným svatebčanům s čím si to hrají. To, že jsem já byl taky pod stolem vůbec nezaznamenali, plně se věnovali své jízdě po celou dobu. A tak i jejich soustředění je směřováno nahoru nad stůl. Tam si my můžeme domýšlet další děj. Když tuhle fotografii uvidí dotyčné dámy, které seděly hned vedle, tak jim určitě tento moment naskočí a budou jej moci vidět z jiné perspektivy.

Je pravda, že po podobných situacích jsem někdy špinavý doslova jako prase, ale za tyhle snímky mi to stojí.  Jakákoli špína se vzápětí očistí a víceméně je to další nezbytná součást mého fotografování – přizpůsobit se i těm nejmenším.