Květen 2012

Všechno je jednou poprvé

Dneska naváži na fotografii z minulého týdne. Ani ne tím, že dnešní je černobílá, ale že jak vidno pršelo a to pomalu celý den.

Kdysi jsem se ptal zkušenějšího kameramana co dělá, když prší. A on, že za dvacet let pršelo jen dvakrát tak moc, že se nedalo venku nic provádět. To člověka uklidní, takže jsem to od té doby vůbec neřešil. A na otázky co budu dělat, když bude pršet jsem suverénně odpovídal: „Proto jste si objednali mne, protože pršet odpoledne nebude.“ Což platilo až do této svatby. Všechno je jednou poprvé.

Vždy si se sebou beru náhradní košili, ale teď už pro sichr budu brát i boty, ponožky a kalhoty. Paradoxně košile byla suchá, protože jsem posléze na sebe nahodil nepromokavý windstopper. Nepršelo sice nějak extrémně, ale to bylo poprvé, kdy jsem novomanželům s klidem doporučil bílý svatební deštník. Jinak s touto rekvizitou bojuji a nevěstám dá práci mne přemluvit k nějakým fotkám s tímto předmětem. Kupodivu občas výsledek předčí mé očekávání. Ale pokud je to možné, tak tento akt oddaluji jak je to možné. Zdravím Lucko:)

Déšť mi nevadí, technice by to taky nemělo a díky kapkám na objektivu vznikají opravdické snímky. Mohl bych někoho požádat ať nade mnou drží deštník, či si jej držet sám, ale to už by mne omezovalo v pohybu. Člověk není z cukru, je třeba něco občas vydržet.

Chápu, že lidé chtějí mít pěkné počasí na svůj svatební den, ale to jsou věci které nelze ovlivnit. A přemýšlejí jak budeme fotit odpoledne portrétové snímky. Teď když nám počasí moc nevycházelo jsme tedy jeli na novomanželovic novostavbu a tam udělali pár snímků. Přece jenom kdo má svatební fotografii na štaflích, no přiznejte se.

Dnešní fotografie je z příchodu do kostela, kdy se čekalo až všichni budou uvnitř. Ta fotografie z minulého týdne je cca o tři minuty později. A chci ukázat rozdíl v pár metrech. Asi by nikdo neřekl, že bylo tak špatné počasí. U minulé fotografie díky světlejšímu kostelu, světlům a hlavně rozzářeným lidem působí fotografie teplejším dojmem. Dnešní dojmem tak o dvacet stupňů méně. Ale přesto má své kouzlo. Líbí se mi ženichova pohodička, ruka ležérně v kapse, úsměv na tváři, prostě žádný stres. Kompozici bych mohl nějak obkecat, ale fakt je ten, že jsem zbaběle stál už ve vchodu ať na mne neprší:) Takže jsem jen čekal na vhodné momenty. Ten moment přišel ve chvíli, kdy si přítomný pán sundával deštník. Levá strana fotografie byla neustále stejná, já potřeboval dostat nějakou dynamiku do pravé strany.

Každopádně tyto dvě fotografie mají jedno společné a to pro mne naprosto nejdůležitější. Nikdo se nedívá do objektivu – je to děj, který jsem neovlivnil a je to upřímná výpověď o tomto dni, ať už byl či nebyl propršený.

Pane Bernard, vyfotím to? Ne. A teď? Teď jo.

Určitě většina lidí viděla film Na samotě u lesa, kde je zajímavá figurka pana Lorence. On sice nevezme cihlu do ruky, ale odborník je to na slovo vzatej. Nějak tak jsem se cítil na poslední svatbě.

Bylo přítomno hodně dětí a ty je nutné po celý den nějak zabavit. Holky to vyřešily taháním otců na parket, kde pak lítaly všemožně vzduchem a skákaly jako by měly místo nohou sedmimílové boty. Kluci to měli těžší, protože to potrvá ještě pár let, aby se mohli věnovat alkoholové zábavě jako ostatní. Nicméně po chvíli si našli objekt svého zájmu. A to můj fotoaparát.

Občas se na svatbě vyskytne někdo, kdo si chce vyzkoušet mé fotoaparáty, ale tady to dopadlo extrémně. Myšleno v dobrém. Lidé se ošívají mi říci, zda by si aparát mohli půjčit, ale to už člověk pozná dle pohledu. Takže není nic jednoduššího, než jej jednoduše dotyčnému vrazit do rukou. Jediný můj požadavek, ať si dají poutko kolem krku již plní s jistou jiskrou v oku. Je jasné, že odpad fotografií je velký, přece jenom je třeba trošku vědět co kdy nastavit. Ale na druhou stranu tito lidé udělají zase jiné snímky, které bych já neudělal. A občas se jedná o velmi zdařilé snímky, až si pak říkám: „Ty vole, jakto že Tě tohle nenapadlo.“

Já pak v té chvíli fotografuji druhým aparátem. Nicméně teď přišli kluci, že chtějí taky fotit, takže jsem jim dal i druhý a šel si do brašny pro kameru. Když pak prcci viděli, že mám ještě nějaký stroj, tak ihned mne obrali i o něj. Tak jsem si šel pro kafe, postával a sledovat jak se činí mí noví asistenti. To jsem si pak připadal úplně jak pan Lorenc – on sice nevezme fotoaparát do ruky, ale odborník je to na slovo vzatej.  Když se pak lidé ptali, zda se nebojím o tyhle věci, tak jsem pravda na vteřinku zaváhal. Ale pak jsem si řekl, tak když to vydrží hasičské zásahy, tak to přeci musí vydržet i toto.

Dal jsem tedy mezitím do hovoru s přítomnými svatebčany a po očku sledoval asistenty – chovali se svědomitě. Občas přiběhli ukázat snímky či s něčím poradit. Takže pak už to vypadalo opravdu ve stylu – Vyfotím to? Ne. A teď? Teď jo.

Děti je třeba nějak zabavit, ony přeci jenom žijí ve trošku jiném světě než my dospělí. Jsou velmi tvárné, že u obyčejných situací nevíte co provedou a když potřebujete nějakou umělou fotografii či video, tak je lehce zmanipulujete. Viz níže ;)

Dnešní fotografie je zjednodušeně o momentu. Momentu, kdy se něco děje, všichni na to zírají a upřímně se smějí. Pohledy směřují do jednoho místa, nikdo se nedívá do fotoaparátu, takže všichni mají upřímné pohledy. Tři družičky vepředu jsou ostré, protože původní záměr byl vyfotografovat jen je a ostatní rozostřit. To, že se k tomu přidal ještě tento moment je mnohonásobně lepší. A rozhodně tato momentka je lepší, než kdybych holkám řekl ať na mne kouknou a já udělám klasický portrét.

Kompozičně je fotografie schválně našikmo, ať lépe vynikne linie lidí a nevzniknou hluché místa na koberci. To jsou věci, které dělám automaticky. Náš svět taky není rovný jako přímka, tak proč mít všechny fotografie dle linek. Je to záměr.

Snad to tedy nebude tak, že: „Hrome, ten fotograf neumí fotit rovně. Ještě, že naše děcka nafotily nějaké pořádné fotky.“

Vieš čo ja chápem?

Každý srpen jezdíme ve velkém počtu lidí oslavovat narozeniny na Slovensko za našimi bratiami. V jednu pozdní hodinu po řádném počtu boroviček měl kamarád upřímný monolog a zakončil jej slovy: „Vieš čo já chápem?“ Mimo tu větu jsem taky nechápal o čem mluvil poslední hodinu, ale to už jsme jinde, to je jiná vesnice.

Na tyto slova si vzpomenu, když vidím některé mé fotografie. Zda vůbec lidi pochopí o co mi šlo. Nechci lidi podceňovat, ale na druhou stranu nechci z mých fotografií dělat zbytečné umění. Osobně pokud se na něco dívám půl minuty a nepochopím to … tak je to asi umění. Já prostě chci zachytit klasické věci netradiční formou a někdy si s fotografiemi vyhraju. Ne vždy se poštěstí, že vám prostředí nabídne větší experimenty. A tak stále sleduji čeho všeho je možno využít. Což je případ dnešní fotografie, která je z minulého roku.

Už přes týden jsem věděl o čem bude dnešní téma a na svatbě z tohoto víkendu jsem potkal nevěstu, která je na fotografii. A ta se zmínila, že čte můj blog, takže Tě Katko zdravím. Nechtěl jsem Ti prozradit, že následující článek bude o vaší svatbě, ať je to překvápko:)

Jedna z intimnějších chvil svatebního dne je oblékání do šatů. A naprosto chápu, že většina lidí jsou stydlivější povahy a proto říkám, že budu vedle a až bude oblékání v pokročilejší fázi, tak ať na mne zavolají. Pravda, někdy se stane, že mne zavolají až když je nevěsta oblečená, ale to naprosto chápu a nechci se vnucovat. Druhý „extrém“ je ten, když mi jednou nevěsta řekla, že jí to nevadí a ve vteřině byla přede mnou nahá a oblékala se do prádla. Byl jsem s ní v místnosti sám a modlíc si říkal, že jestli někdo vejde dovnitř, tak je po svatbě:) Člověk opravdu neví co se kdy stane.

U dnešní fotografie jsme tedy pár vteřin před tím, než se samotné šaty přemístily z věšáku na ženské tělo. Rozhlížel jsem se po místnosti, jak posléze nejlépe fotografovat a všiml jsem si u dveří pověšené spodničky, ve výšce která rozhodně nebyla tradiční jako jindy. A to říkáte, zda by to nešlo nějak využít a ono šlo. Jednoduše jsem si stoupnul do ní, trošku přikrčil a komponoval. Chtěl jsem zdůraznit o co v daný moment jde a potlačit ostatní věci. Proto je ostrý hlavní motiv navlékání punčoch a ostatní elementy jsou mlhovinově zahaleny spodničkou a kousky šatů. Samotná nevěsta je přesně v jedné třetině, nějak tak to prý má být – píšou to v těch chytrých fotografických knížkách. Z ostatních lidí zkoumající člověk vidí jen prsty u nohou a extrémně zkoumající člověk s velmi vyvinutým zrakem vidí i pečlivou pedikúru.

Myslel jsem si, že tahle fotografie bude zřejmá, ale pletl jsem se. Řada lidí se mne ptala o co tady „mistrovi“ šlo. A stálé osvětlování mne vedlo ke kroku napsat o této fotografii pár slov. Možná je tedy tahle fotografie pro většinu lidí neuchopitelná, ale já jsem ji jednoznačně zařadil mezi mé oblíbené.

Občas tedy vyberu nějaké takové snímky a popíšu jejich vznik. Aby ve větě „Vieš čo já chápem?“ byla místo otazníku tečka … a to je i pro dnešek tečka.

Vidět svět takový jaký je

Ačkoli se můj dosavadní život točil okolo počítačů, tak nějaký zájem o technické možnosti fotoaparátů se nepřenesly do mé nynější profese. Nedávno se mne někdo optal, kolik megapixelů má můj fotoaparát a já to popravdě nevěděl. Nedej bože, kdyby se lidé optali na další technické věci. Ano je důležité mít spoleh na své fotografické vybavení a vědět jak jej maximálně využít, ale všechno má své hranice.

Nijak mne neoslovuje rozebírat technické věci co se týče fotoaparátů či objektivů. Hlavě se uleví od přemýšlení, pokud si na začátku stanovíte, že budete používat to nejlepší možné bez náročných kompromisů. Takže pak odpadá nějaký zájem o detailní studium věcí, jednoduše proto, že nic lepšího není. Když pak člověk něco zkazí, může tím pádem dávat vinu sám sobě. A takové situace se rozhodně stávají.

Opravdu se bavím nad diskuzemi, když někdo vydá nový fotoaparát. Tam se opravdu rozebírají blbosti a řeší záležitosti, které mne u fotografování vůbec nenapadají. Pro mne je důležité se oprostit od všech těchto záležitostí a spoléhat na propojení své mysli a očí. Sledovat děj a předvídat jej. Vychází to z toho, že chci zachytit situace tak jak jsou a ne nějak vyumělkované. Nedávno mi přišel mail od jedné svatebčanky, že to nejsou fotografie, ale přímo skutečnost. To byla pro mne velká pocta a přesně tak bych chtěl ať mé fotografie vypadají. Pracovat s lidmi, kteří nejsou dotknuti múzou modelingu a vydolovat z nich krásné fotografie. Tam je cesta co nejméně ovlivňovat realitu.

Je to občas důležité i pro mé klienty, kteří chtějí realitu a neumí pózovat. Já jim říkám, dělejte to co obvykle a já si už ty fotografie najdu. S těmito lidmi mám pak menší domluvu, že když se fotografují pózovací fotografie, tak první vteřiny věnují mi a pak ostatním fotografům. Já vím, že v tom čase je ten člověk můj a i přesto, když pak jeho pozornost jde jinam, tak ještě udělám nějaké snímky. Druhá strana mince je práce s profesionály. Například jsme potřebovali na plakáty dva herce. Já si chystal fotoaparát a blesky, mezitím si dva pánové užívali kafíčko. Pak přišli na plac a během minuty jsme měli dvacet póz a hotovo. Neskutečně efektivní díky jejich profesionalitě, až jsem hleděl jak taková práce je jednoduchá. To se pak z fotografa stává mačkač spouště.

Já chci jít za mými snímky. Tak to bylo i u dnešní fotografie, která je právě o sledování děje a předvídání. Bylo po poledni a horko jako by bylo slunce pár metrů nad námi. Čekali jsme před restaurací na všechny svatebčany než dojdou z parkoviště. Takže se většina lidí schovala ke kraji budovy do stínu. Novomanželé čekali o pár metrů dál v prostoru na slunci. Bylo poměrně dost času, takže mimo klasických snímků jsem si obhlížel terén. Tak jsem si vybral i místo na fotografování rozbití talíře, z jiného pohledu než bývá tradiční. To, že fotografie posléze nevyšla přesně dle mých představ je už jiná věc.

Do útrob stínu se také schovali tři děti držíč jinak barevné věci, které se vedle sebe seřadili jako na povel. Mohl jsem vyfotografovat jen je, ale všiml sem si odrazu novomanželů, kterému ovšem bránili zaměstnanci restaurace, kteří již čekali se zmíněným talířem a přípitkem. Tak jsem slečně řekl, ať trošku ustoupí a chápu ty pohledy lidí, kteří se divili proč to říkám ji, když stějně fotím ty tři děti. No, oni totiž neviděli to co já. Pak už jsem jen udělal dva snímky a hotovo. To, že jsou děti seřazeny dle výšky je náhoda, stejně jako to, že se zrovna chlapec vlevo díval jiným směrem, jako by na odraz novomanželů. Ostatní dvě děti dívají se na mne vůbec nevadí, protože každé má jiný výraz, zvlášť se mi líbí ten od děvčete.

To jsou pózovací fotografie, které mám rád. Je v nich více než očekávané klasické „koukněte na mne a sýr“. Jednoduchý snímek, který ve své podstatě ukazuje i něco z mého fotografického umu … tedy doufám, že ukazuje:)