Pane Bernard, vyfotím to? Ne. A teď? Teď jo.

Určitě většina lidí viděla film Na samotě u lesa, kde je zajímavá figurka pana Lorence. On sice nevezme cihlu do ruky, ale odborník je to na slovo vzatej. Nějak tak jsem se cítil na poslední svatbě.

Bylo přítomno hodně dětí a ty je nutné po celý den nějak zabavit. Holky to vyřešily taháním otců na parket, kde pak lítaly všemožně vzduchem a skákaly jako by měly místo nohou sedmimílové boty. Kluci to měli těžší, protože to potrvá ještě pár let, aby se mohli věnovat alkoholové zábavě jako ostatní. Nicméně po chvíli si našli objekt svého zájmu. A to můj fotoaparát.

Občas se na svatbě vyskytne někdo, kdo si chce vyzkoušet mé fotoaparáty, ale tady to dopadlo extrémně. Myšleno v dobrém. Lidé se ošívají mi říci, zda by si aparát mohli půjčit, ale to už člověk pozná dle pohledu. Takže není nic jednoduššího, než jej jednoduše dotyčnému vrazit do rukou. Jediný můj požadavek, ať si dají poutko kolem krku již plní s jistou jiskrou v oku. Je jasné, že odpad fotografií je velký, přece jenom je třeba trošku vědět co kdy nastavit. Ale na druhou stranu tito lidé udělají zase jiné snímky, které bych já neudělal. A občas se jedná o velmi zdařilé snímky, až si pak říkám: „Ty vole, jakto že Tě tohle nenapadlo.“

Já pak v té chvíli fotografuji druhým aparátem. Nicméně teď přišli kluci, že chtějí taky fotit, takže jsem jim dal i druhý a šel si do brašny pro kameru. Když pak prcci viděli, že mám ještě nějaký stroj, tak ihned mne obrali i o něj. Tak jsem si šel pro kafe, postával a sledovat jak se činí mí noví asistenti. To jsem si pak připadal úplně jak pan Lorenc – on sice nevezme fotoaparát do ruky, ale odborník je to na slovo vzatej.  Když se pak lidé ptali, zda se nebojím o tyhle věci, tak jsem pravda na vteřinku zaváhal. Ale pak jsem si řekl, tak když to vydrží hasičské zásahy, tak to přeci musí vydržet i toto.

Dal jsem tedy mezitím do hovoru s přítomnými svatebčany a po očku sledoval asistenty – chovali se svědomitě. Občas přiběhli ukázat snímky či s něčím poradit. Takže pak už to vypadalo opravdu ve stylu – Vyfotím to? Ne. A teď? Teď jo.

Děti je třeba nějak zabavit, ony přeci jenom žijí ve trošku jiném světě než my dospělí. Jsou velmi tvárné, že u obyčejných situací nevíte co provedou a když potřebujete nějakou umělou fotografii či video, tak je lehce zmanipulujete. Viz níže ;)

Dnešní fotografie je zjednodušeně o momentu. Momentu, kdy se něco děje, všichni na to zírají a upřímně se smějí. Pohledy směřují do jednoho místa, nikdo se nedívá do fotoaparátu, takže všichni mají upřímné pohledy. Tři družičky vepředu jsou ostré, protože původní záměr byl vyfotografovat jen je a ostatní rozostřit. To, že se k tomu přidal ještě tento moment je mnohonásobně lepší. A rozhodně tato momentka je lepší, než kdybych holkám řekl ať na mne kouknou a já udělám klasický portrét.

Kompozičně je fotografie schválně našikmo, ať lépe vynikne linie lidí a nevzniknou hluché místa na koberci. To jsou věci, které dělám automaticky. Náš svět taky není rovný jako přímka, tak proč mít všechny fotografie dle linek. Je to záměr.

Snad to tedy nebude tak, že: „Hrome, ten fotograf neumí fotit rovně. Ještě, že naše děcka nafotily nějaké pořádné fotky.“