Vidět svět takový jaký je

Ačkoli se můj dosavadní život točil okolo počítačů, tak nějaký zájem o technické možnosti fotoaparátů se nepřenesly do mé nynější profese. Nedávno se mne někdo optal, kolik megapixelů má můj fotoaparát a já to popravdě nevěděl. Nedej bože, kdyby se lidé optali na další technické věci. Ano je důležité mít spoleh na své fotografické vybavení a vědět jak jej maximálně využít, ale všechno má své hranice.

Nijak mne neoslovuje rozebírat technické věci co se týče fotoaparátů či objektivů. Hlavě se uleví od přemýšlení, pokud si na začátku stanovíte, že budete používat to nejlepší možné bez náročných kompromisů. Takže pak odpadá nějaký zájem o detailní studium věcí, jednoduše proto, že nic lepšího není. Když pak člověk něco zkazí, může tím pádem dávat vinu sám sobě. A takové situace se rozhodně stávají.

Opravdu se bavím nad diskuzemi, když někdo vydá nový fotoaparát. Tam se opravdu rozebírají blbosti a řeší záležitosti, které mne u fotografování vůbec nenapadají. Pro mne je důležité se oprostit od všech těchto záležitostí a spoléhat na propojení své mysli a očí. Sledovat děj a předvídat jej. Vychází to z toho, že chci zachytit situace tak jak jsou a ne nějak vyumělkované. Nedávno mi přišel mail od jedné svatebčanky, že to nejsou fotografie, ale přímo skutečnost. To byla pro mne velká pocta a přesně tak bych chtěl ať mé fotografie vypadají. Pracovat s lidmi, kteří nejsou dotknuti múzou modelingu a vydolovat z nich krásné fotografie. Tam je cesta co nejméně ovlivňovat realitu.

Je to občas důležité i pro mé klienty, kteří chtějí realitu a neumí pózovat. Já jim říkám, dělejte to co obvykle a já si už ty fotografie najdu. S těmito lidmi mám pak menší domluvu, že když se fotografují pózovací fotografie, tak první vteřiny věnují mi a pak ostatním fotografům. Já vím, že v tom čase je ten člověk můj a i přesto, když pak jeho pozornost jde jinam, tak ještě udělám nějaké snímky. Druhá strana mince je práce s profesionály. Například jsme potřebovali na plakáty dva herce. Já si chystal fotoaparát a blesky, mezitím si dva pánové užívali kafíčko. Pak přišli na plac a během minuty jsme měli dvacet póz a hotovo. Neskutečně efektivní díky jejich profesionalitě, až jsem hleděl jak taková práce je jednoduchá. To se pak z fotografa stává mačkač spouště.

Já chci jít za mými snímky. Tak to bylo i u dnešní fotografie, která je právě o sledování děje a předvídání. Bylo po poledni a horko jako by bylo slunce pár metrů nad námi. Čekali jsme před restaurací na všechny svatebčany než dojdou z parkoviště. Takže se většina lidí schovala ke kraji budovy do stínu. Novomanželé čekali o pár metrů dál v prostoru na slunci. Bylo poměrně dost času, takže mimo klasických snímků jsem si obhlížel terén. Tak jsem si vybral i místo na fotografování rozbití talíře, z jiného pohledu než bývá tradiční. To, že fotografie posléze nevyšla přesně dle mých představ je už jiná věc.

Do útrob stínu se také schovali tři děti držíč jinak barevné věci, které se vedle sebe seřadili jako na povel. Mohl jsem vyfotografovat jen je, ale všiml sem si odrazu novomanželů, kterému ovšem bránili zaměstnanci restaurace, kteří již čekali se zmíněným talířem a přípitkem. Tak jsem slečně řekl, ať trošku ustoupí a chápu ty pohledy lidí, kteří se divili proč to říkám ji, když stějně fotím ty tři děti. No, oni totiž neviděli to co já. Pak už jsem jen udělal dva snímky a hotovo. To, že jsou děti seřazeny dle výšky je náhoda, stejně jako to, že se zrovna chlapec vlevo díval jiným směrem, jako by na odraz novomanželů. Ostatní dvě děti dívají se na mne vůbec nevadí, protože každé má jiný výraz, zvlášť se mi líbí ten od děvčete.

To jsou pózovací fotografie, které mám rád. Je v nich více než očekávané klasické „koukněte na mne a sýr“. Jednoduchý snímek, který ve své podstatě ukazuje i něco z mého fotografického umu … tedy doufám, že ukazuje:)