Všechno je jednou poprvé

Dneska naváži na fotografii z minulého týdne. Ani ne tím, že dnešní je černobílá, ale že jak vidno pršelo a to pomalu celý den.

Kdysi jsem se ptal zkušenějšího kameramana co dělá, když prší. A on, že za dvacet let pršelo jen dvakrát tak moc, že se nedalo venku nic provádět. To člověka uklidní, takže jsem to od té doby vůbec neřešil. A na otázky co budu dělat, když bude pršet jsem suverénně odpovídal: „Proto jste si objednali mne, protože pršet odpoledne nebude.“ Což platilo až do této svatby. Všechno je jednou poprvé.

Vždy si se sebou beru náhradní košili, ale teď už pro sichr budu brát i boty, ponožky a kalhoty. Paradoxně košile byla suchá, protože jsem posléze na sebe nahodil nepromokavý windstopper. Nepršelo sice nějak extrémně, ale to bylo poprvé, kdy jsem novomanželům s klidem doporučil bílý svatební deštník. Jinak s touto rekvizitou bojuji a nevěstám dá práci mne přemluvit k nějakým fotkám s tímto předmětem. Kupodivu občas výsledek předčí mé očekávání. Ale pokud je to možné, tak tento akt oddaluji jak je to možné. Zdravím Lucko:)

Déšť mi nevadí, technice by to taky nemělo a díky kapkám na objektivu vznikají opravdické snímky. Mohl bych někoho požádat ať nade mnou drží deštník, či si jej držet sám, ale to už by mne omezovalo v pohybu. Člověk není z cukru, je třeba něco občas vydržet.

Chápu, že lidé chtějí mít pěkné počasí na svůj svatební den, ale to jsou věci které nelze ovlivnit. A přemýšlejí jak budeme fotit odpoledne portrétové snímky. Teď když nám počasí moc nevycházelo jsme tedy jeli na novomanželovic novostavbu a tam udělali pár snímků. Přece jenom kdo má svatební fotografii na štaflích, no přiznejte se.

Dnešní fotografie je z příchodu do kostela, kdy se čekalo až všichni budou uvnitř. Ta fotografie z minulého týdne je cca o tři minuty později. A chci ukázat rozdíl v pár metrech. Asi by nikdo neřekl, že bylo tak špatné počasí. U minulé fotografie díky světlejšímu kostelu, světlům a hlavně rozzářeným lidem působí fotografie teplejším dojmem. Dnešní dojmem tak o dvacet stupňů méně. Ale přesto má své kouzlo. Líbí se mi ženichova pohodička, ruka ležérně v kapse, úsměv na tváři, prostě žádný stres. Kompozici bych mohl nějak obkecat, ale fakt je ten, že jsem zbaběle stál už ve vchodu ať na mne neprší:) Takže jsem jen čekal na vhodné momenty. Ten moment přišel ve chvíli, kdy si přítomný pán sundával deštník. Levá strana fotografie byla neustále stejná, já potřeboval dostat nějakou dynamiku do pravé strany.

Každopádně tyto dvě fotografie mají jedno společné a to pro mne naprosto nejdůležitější. Nikdo se nedívá do objektivu – je to děj, který jsem neovlivnil a je to upřímná výpověď o tomto dni, ať už byl či nebyl propršený.