Červen 2012

A přitom to je taková blbost

Už od malička jsem miloval filmy. Měl jsem to štěstí, že naproti naši domácnosti bylo kino a takže jsem jej hojně navštěvoval. Když mistr promítač měnil program na následující týden, tak některé fotografie mi dával. A já si je pak lepil společně s novinovými články do sešitů a filmech. Ještě v éře komunismu bylo povinností pionýra chodit na ruské filmy. Já jsem tehdy byl jen jiskra jasná a tak jsem byl rád, že staršího bráchu tohle vůbec nebavilo a já tak chodil místo něj. Rodiče možná nebyli rádi, že jsem chodil na takové kraviny, ale na druhou stranu ruská vlajka k nám nesměla do baráku, natož do okna u příležitosti prvního máje. A tak nějaká ideologie neměla šanci prostoupit do mé hlavy. Já měl jednoduše rád jakékoli filmy.

Nikde mne to však nezlákalo k tomu, abych se nějak více tomuto věnoval. Ano, točili jsme s kamarády krátké parodie či skryté kamery, ale to jen pro pobavení blízkého okolí. Taková desetikoruna přilepená vteřinovým lepidlem na dlaždici před hospodou dokáže divy. V jednom případě i tak, že se dotyčný vrhl na vyndání dlaždice, že si tu minci odklepne doma. Nebo stačí kola před zmíněnou hospodou zamknout a jen čekat na reakce. Se vžijte do situace, že máte pět šest piv, nějakého panáka a co teď. Život je boj:)

Takže ono vizuálno mne doprovází od mala. Ale až s příchodem fotografie můžu toto naplňovat. V tomto směru mne pak ovlivnil film Spy game. Scéna, kdy Robert Redford se ptá Brad Pitta, zda oblek v kuchyni znamená nějakou hrozbu. A ten se zajímá o to, jak to viděl, ačkoli kuchyň je mimo záběr za jeho zády. On jen poklepe na vypouklý poklop od nádobí, kde se odráží vchod do kuchyně. Pamatuji si ten „wow efekt“. Jak bylo řečeno v Pelíšcích :  „ … a přitom to je taková blbost.“

Miluju odrazy, které mi umožní vidět scénu jinak či v lepším případu propojit více dějů dohromady. Je nutné si tedy všímat materiálů, které mi toto umožní, nemusí vždy jít o zrcadla. Naposledy třeba jsem takto fotil novomanžele, kteří jedli společně polévku. Já byl na druhé straně stolu, kde na lesknoucím se tácu byly zapálené svíčky a další drobnosti a v rohu se odrážely kousky hlav ženicha a nevěsty. Ale k ideálu to mělo daleko, to bych si je musel nastavit. A tak čekáte na správný moment, vyfotíte několik momentů, ale pořád to není ono. A máte možnost, že to tak necháte být, nebo ten výsledek ovlivníte, že si lidi nastavíte. Já však nechci moc zasahovat do děje, takže tohle nedělám a snažím se vytrvat do momentu, než to je ono.

To je jedna situace, kdy scénu vidíte v odrazu a čekáte víceméně jak dlouho chcete. Naproti tomu jsou situace, které mají jepičí život. Tak jako to bylo u dnešní fotografie.

Nevěsta se oblékala do šatů a byla domluva, že mne zavolají až už nebude úplně v prádle. A tak jsem se mezitím bavil s jejím otcem v nedaleké kuchyni. Když jsem pak uslyšel své jméno, tak jsem otci řekl, že jdu opět do akce. On mezitím vstal a šel se podívat do okna, zda už nejede ženich. Já jsem šel z kuchyně přes chodbu. A najednou si všimnete, že v odrazu obrazu se za vámi vyjevila zajímavá scéna. V ten samý moment je vám jasné, že máte dvě tři vteřiny, aby jste tohle zachytil společně s nevěstou, kterou oblékala sestra. Takže cvak cvak, je to tam a scéna pryč.

Je tedy třeba sledovat nejen samotný děj, ale i další možnosti jak jej zachytit netypickým stylem. Ono to nakonec není zas tak těžké:)

Hluboko pod ním krásný dol

Hluboko pod ním krásný dol, temné jej hory broubí kol, lesů věnec objímá. Jasné jezero dřímá uprostřed květoucího dolu. Nejblíž se modro k břehu vine, až posléz v bledé jasno splyne. Tam onen čas, kde k lásce zval hrdliččin hlas. … Jen se neposer papundekle.

Určitě si teď vybavíte scény z filmu Vesničko má středisková, kde tyto věty pronášel mistr Hrušínský při jízdě autem. Ačkoli naše republika není nijak rozlohou veliká, tak i přesto v každé své části dokáže vykouzlit jiná krásná prostředí. Když cestuji po republice, tak občas sjedu z hlavních tahů a klikatím po okrskách. Pravda, občas za to může navigace, to přiznám. Ale je dobré poznávat svoji zemi. Jak se říká : „Víme co se děje na druhé straně světa, ale nevíme co se děje za humny.“

Tím, že fotografuji svatby po celé republice, tak mám možnost zajímavá místa navštívit. Tak jak to bylo na nedávné svatbě, která mne zavedla na Valašsko, konkrétně na horský hotel Portáš. Pokud vám vyjde počasí a jste v nadmořské výšce 960 metrů, tak by v tom byl čert, aby člověk nafotil špatné fotografie. To prostředí udělá vše za vás.

Každopádně k tomu potřebujete i nějaké lidi, což se u svatby dá předpokládat, že tam nějací budou. A tak jako prostředí bylo báječné, tak i samotní svatebčané. Jak jsem psal nedávno, tak vždy svatby fotografuji celý v černém. A když jsem ráno potkal otce nevěsty a představil se jako oddávající farář, tak na chvilku znejistěl. Tím více, že nevěsta přiložila slovy : „Chtěli jsme vám až na poslední chvíli říci, že bude církevní obřad.“ Nicméně po chvilce jsme šli s pravdou ven a úsměv byl na světě. Na to on opáčil, zda jsem se už zaregistroval. A to jsem zase znejistěl já o co tady jde. Chtějí mít snad všechny hosty pod kontrolou? Tak jsem šel s ním na pokoj a tam vzápětí pochopil. To když se z láhve domácích pálenek naléval welcome drink. Jedna lepší než druhá a meruňkovice mne ještě teď lechtá v chuťových pohárcích.

Odpoledne jsme šli fotografovat takové ty klasičtější svatební fotografie. Stačilo ujít pár kroků a už nikde ani stopy po civilizaci. Jen vzdálené vrcholky hor, na obloze putující mraky, cvrkající okolní hmyz, sluneční paprsky ohřívající naši kůži a hlavně všudypřítomný klid. Vyšli jsme na vrcholek, kde jsem chtěl zachytit pohodičku společně s touto krajinou. Tak jsem jen řekl, zda by si Luisa a Staňa nelehli do trávy a nějak se sobě věnovali.

Pak už jen stačilo vybrat správnou kompozici. A to jsem měl velké dilema, jak tohle správně udělat. Možná si toho člověk na první či druhý pohled nevšimne. Ale v pravé části fotografie jsou vidět dráty od vleku. Jeden sloup je schován za horizontem, druhý za nevěstou a třetí již mimo fotografii vpravo. Takto fotografie působí čistějším dojmem. Nicméně do finálního výběru jsem vybral jinou. Tam naopak dva sloupy vidět jsou a novomanželé jsou posunuti do ideálnější pozice zlatého řezu. Dlouho jsem přemýšlel, kterou fotografii vybrat. Rozhodl oční kontakt nevěsty upřen na ženicha. Taková drobnost, ale rozhodla. Nechtěl jsem dávat obě podobné fotografie. A tohle je důvod proč jsem tuhle fotografii nevybral. Každopádně ji mají na DVD, takže o ní nepřijdou.

Při fotografování jsem použil polarizační filtr, proto je obloha tak výrazná. Levnější varianta je použít sluneční brýle, které se dají těsně před objektiv. Zkuste to;) Tím, že bylo hodně slunečno, tak skrze díry v mracích se osvětlovala různá místa. Počasí společně s touto krajinou udělalo to nejdůležitější na fotografii. Já jsem byl posunut do pozice mačkače spouště fotoaparátu. Ano, tuhle práci může dělat každý.

Do fotografování je třeba se ponořit

Původně jsem myslel, že dnes bude jiné téma, ale protože jsem o víkendu fotil zajímavou akci, tak napíšu něco o ní a k původnímu tématu se vrátím někdy v budoucnu.

Jednalo se o akci Neckyáda & Gulášfest v oblíbeném místě Mlýn u vodníka Slámy. Ačkoli dopolední počasí nevyzařovalo zrovna optimistické vyhlídky, tak po poledni došlo k rapidnímu zlepšení. Zatímco soutěžící týmy ve vaření guláše tvořily svá veledíla, tak na blízkém vodním kanálu propukl boj. Boj nejen o nejrychlejší čas, ale občas i boj o dokončení tratě. Přeci jenom některá plavidla se rozpadla po pár metrech plavby, ale i na zbývajících troskách se podařilo všem úspěšně doplavit k cíli.

Mohl jsem stát na jednom místě na břehu a dlouhým objektivem pohodlně fotografovat jednotlivé následovníky Kryštofa Kolumba. Nicméně tohle není můj styl. Neumím a ani vlastně nechci fotografovat na půl plynu a tak člověk stále přemýšlí jak co udělat jinak. Franz Kafka napsal v románu Zámek – člověk má být pyšný na to, že je jiný. To neznamená, že je lepší či horší, je jednoduše jiný. Fotografie není měřitelná jako sport a těžko můžete o nějakém fotografovi říci, že je nejlepší. Co však můžete říci, že je dobrý a jiný než ostatní. To je hezká charakteristika.

I když jsem to neplánoval, tak při tom přemýšlení jednoduše vyplynulo, že půjdu fotografovat do vody. Pravda, teplota vody měla k ideálu daleko, ale zas na druhou stranu ideální na křečové žíly. Je třeba vše brát pozitivně.

Občas jsem vyskočil na břeh, udělal pár snímků a zpět do vody. Pak po proudu cestoval kolem loděk, ať jsou fotografie z různých míst. Chápu, že jsem takto zkazil hodně lidem fotografie, že jsem se motal kolem lodí. Ale to je privilegium dvorního fotografa, takže se všem omlouvám, život je holt boj.

Mělo to totiž další důvod proč jsem se takto rozhodl. Někdy mají klienti požadavky, že mám třeba dělat jen horizontální fotografie či myslet na to, že fotografie se budou ořezávat na polovinu, aby zapadly do internetových stránek. Další level byl tento týden požadavek od jiného klienta, že potřebují fotografie na hlavní stránku, které budou ořízlé na polovinu a ještě v pravé části bude překrývající text. Což u dokumentárních akcí, kde není možnost ovlivnění časoprostoru, je docela sranda. Takže kompozice je pak více důležitá než jindy. Samotná fotografie může tedy vypadat nevyplněná, ale když se pak zasadí do výsledné podoby … je to tam.

Tady jsem si byl vědom toho, že bude třeba pár fotografií, které pak budou na stránkách. A ty fotografie budou mít poloviční velikost nudlovitého tvaru. Proto jsem byl ve vodě, ať co nejvíce dostanu lodě a lidi do jednoho pásu. Z břehu bych je neměl hezky vedle sebe či mírně nad sebou. Kdybych fotografoval teleobjektivem, tak zase bych neměl tolik lidí. Takže jsem vzal širokoúhlý objektiv a šup do vody. Pravda, párkrát jsem na dně zanechal crocsy v bahně (básnické střevo). Ale jinak se nestalo, že bych zahučel pod hladinu. To by asi nebylo moc milé pro fotoaparát.

Dneska tedy dva snímky, které vyšly přesně dle představ. U prvního snímku jsem stál uprostřed vodního kanálu. Gesto topiče lokomotivy fotografii vylepšilo k dokonalosti. Mimochodem z komínu se valil dým, prostě vypilováno do detailu. U druhé fotografie jsem si popošel k lávce ze které se startovalo. Protože tahle loď by dokončila závod v rychlém čase, tak se jí ztížily podmínky. Tím, že musela odstartovat z opačné strany lávky a oba vikingští kajakáři s ní přikrčeni taktéž. Je jasné, že fotografii v téhle podobě bych neudělal, kdybych byl na břehu. A jen připomenu nadpis dnešního článku, do fotografování je třeba se občas ponořit;)

Trénuje jen ten, kdo neumí hrát fotbal

Trénuje jen ten, kdo neumí hrát fotbal. Tak si to zapamatuj. Tohle řekl spoluhráč Pavla Nedvěda, Juan Sebastian Veron. Ten trénink nepotřeboval. A pokud, tak jen opravdu lehký.

Tak jako fotbal je jeden druh sportu, tak i fotografování má řadu odvětví. Já se hlavně věnuji reportážnímu stylu. A tak, když mám fotografovat jinou disciplínou, tak občas trpím nebo rovnou řeknu, že tohle nedělám. U reportáže nemusíte nic předem budovat či plánovat, jednoduše jdete do akce. Není třeba nějak trénovat, raději zkouším přímo na akci.

Když jsem se ještě věnoval v plné míře IT, tak jsem na projekty myslel i při sečení trávy či štípání dříví. Bylo to dobré v tom, že jsem mimo prostor počítačů sumarizoval věci a přemýšlel nad možnostmi řešení. Ne vždy se řešení našlo nad klávesnicí a bylo třeba proluftovat mozek. Teď nemusím přemýšlet nad ničím a prostor ve hlavě se uvolnil pro hltání knížek. A když se probírám minulostí, od doby kdy jsem se začal věnovat fotografii, tak jsem začal více číst. Když pak jedu z Prahy vlakem, tak vždy na nádraží jdu do knihkupectví, kde si něco koupím a těch pár hodin cesty využiji k četbě. Snažím se tak naplňovat větu Billa Gatese : „Místo nevím používám zatím nevím.“

Na druhou stranu se občas vyskytne zakázka, u které si nejsem jist zda ji zvládnu, ale přesto ji přijmu. Tak jsem za poslední týdny fotografoval od prstenů přes kliniku po betonárnu. Přiznávám, že nejsem specialista ve fotografování neživých věcí. A je zajímavé, že z těch všech věcí mne nejvíce zaujala betonárna.

Jedná se o dlouhodobější projekt a aktuálně vymýšlím jak jej zajímavě uchopit. U takto velkých projektů je pro mne důležité samou věc pochopit. Proto první věc co jsme udělali bylo to, že jsme si prošli celou výrobu takové betonárny až po samotnou akci na místě. Další den jsem si zajel udělat řadu snímků. Různě lezl po žebřících a zkoušel všemožné pohledy. Promítal si v hlavě jak by snímky vypadaly v jinou denní dobu. Při práci domíchávačů betonu zkoušel fotografie s logy a bez.

Doma pak jsem si jednotlivé fotografie důkladně prohlížel, zkoušel pak různé úpravy. Při tom studoval materiály dané firmy. Prostě se do toho pořádně ponořil. Toto množství informací mám teď v hlavě a pak u oklepávání omítek nad nimi přemýšlím. Tak jsem se zase dostal zpět do stavu, který jsem dříve zažíval. A pokud to není pořád jako předtím, tak to rozhodně není ku škodě. Tak velký projekt mívám jeden ročně, není prostor pro další.

Dnešní fotografie je tedy jeden z konceptů, kterému ještě cosi chybí a ta třešnička na dortu bude představena klientům a pokud dojde ke schválení, tak se určitě k tomuto tématu v budoucnu vrátím. Samotná fotografie by se i tak dobře vyjímala zarámovaná na stěně. Počasí krásně stvořilo husté pole malých a větších mraků. Kompozičně jsem chtěl mít slunce v jedné třetině z pravého dolního rohu. A tak jsem popocházel vyloženě o milimetry, ať se nebe orámuje cementovými nádržemi, potrubími a pláštěm srdce betonárny. Pokud bych tohle nevyfotil přesně jako jsem chtěl, těžko bych to v počítači doháněl nějakými ořezy.

Tohle je tedy dlouhodobější projekt, u kterého uplatňuji jiný přístup než ten můj klasický – do akce a konec. Příští týden popíšu jiný dlouholetý projekt, který je jiný v tom, že v něm jde hlavně o lidi respektive o člověka jednoho.