A přitom to je taková blbost

Už od malička jsem miloval filmy. Měl jsem to štěstí, že naproti naši domácnosti bylo kino a takže jsem jej hojně navštěvoval. Když mistr promítač měnil program na následující týden, tak některé fotografie mi dával. A já si je pak lepil společně s novinovými články do sešitů a filmech. Ještě v éře komunismu bylo povinností pionýra chodit na ruské filmy. Já jsem tehdy byl jen jiskra jasná a tak jsem byl rád, že staršího bráchu tohle vůbec nebavilo a já tak chodil místo něj. Rodiče možná nebyli rádi, že jsem chodil na takové kraviny, ale na druhou stranu ruská vlajka k nám nesměla do baráku, natož do okna u příležitosti prvního máje. A tak nějaká ideologie neměla šanci prostoupit do mé hlavy. Já měl jednoduše rád jakékoli filmy.

Nikde mne to však nezlákalo k tomu, abych se nějak více tomuto věnoval. Ano, točili jsme s kamarády krátké parodie či skryté kamery, ale to jen pro pobavení blízkého okolí. Taková desetikoruna přilepená vteřinovým lepidlem na dlaždici před hospodou dokáže divy. V jednom případě i tak, že se dotyčný vrhl na vyndání dlaždice, že si tu minci odklepne doma. Nebo stačí kola před zmíněnou hospodou zamknout a jen čekat na reakce. Se vžijte do situace, že máte pět šest piv, nějakého panáka a co teď. Život je boj:)

Takže ono vizuálno mne doprovází od mala. Ale až s příchodem fotografie můžu toto naplňovat. V tomto směru mne pak ovlivnil film Spy game. Scéna, kdy Robert Redford se ptá Brad Pitta, zda oblek v kuchyni znamená nějakou hrozbu. A ten se zajímá o to, jak to viděl, ačkoli kuchyň je mimo záběr za jeho zády. On jen poklepe na vypouklý poklop od nádobí, kde se odráží vchod do kuchyně. Pamatuji si ten „wow efekt“. Jak bylo řečeno v Pelíšcích :  „ … a přitom to je taková blbost.“

Miluju odrazy, které mi umožní vidět scénu jinak či v lepším případu propojit více dějů dohromady. Je nutné si tedy všímat materiálů, které mi toto umožní, nemusí vždy jít o zrcadla. Naposledy třeba jsem takto fotil novomanžele, kteří jedli společně polévku. Já byl na druhé straně stolu, kde na lesknoucím se tácu byly zapálené svíčky a další drobnosti a v rohu se odrážely kousky hlav ženicha a nevěsty. Ale k ideálu to mělo daleko, to bych si je musel nastavit. A tak čekáte na správný moment, vyfotíte několik momentů, ale pořád to není ono. A máte možnost, že to tak necháte být, nebo ten výsledek ovlivníte, že si lidi nastavíte. Já však nechci moc zasahovat do děje, takže tohle nedělám a snažím se vytrvat do momentu, než to je ono.

To je jedna situace, kdy scénu vidíte v odrazu a čekáte víceméně jak dlouho chcete. Naproti tomu jsou situace, které mají jepičí život. Tak jako to bylo u dnešní fotografie.

Nevěsta se oblékala do šatů a byla domluva, že mne zavolají až už nebude úplně v prádle. A tak jsem se mezitím bavil s jejím otcem v nedaleké kuchyni. Když jsem pak uslyšel své jméno, tak jsem otci řekl, že jdu opět do akce. On mezitím vstal a šel se podívat do okna, zda už nejede ženich. Já jsem šel z kuchyně přes chodbu. A najednou si všimnete, že v odrazu obrazu se za vámi vyjevila zajímavá scéna. V ten samý moment je vám jasné, že máte dvě tři vteřiny, aby jste tohle zachytil společně s nevěstou, kterou oblékala sestra. Takže cvak cvak, je to tam a scéna pryč.

Je tedy třeba sledovat nejen samotný děj, ale i další možnosti jak jej zachytit netypickým stylem. Ono to nakonec není zas tak těžké:)