Trénuje jen ten, kdo neumí hrát fotbal

Trénuje jen ten, kdo neumí hrát fotbal. Tak si to zapamatuj. Tohle řekl spoluhráč Pavla Nedvěda, Juan Sebastian Veron. Ten trénink nepotřeboval. A pokud, tak jen opravdu lehký.

Tak jako fotbal je jeden druh sportu, tak i fotografování má řadu odvětví. Já se hlavně věnuji reportážnímu stylu. A tak, když mám fotografovat jinou disciplínou, tak občas trpím nebo rovnou řeknu, že tohle nedělám. U reportáže nemusíte nic předem budovat či plánovat, jednoduše jdete do akce. Není třeba nějak trénovat, raději zkouším přímo na akci.

Když jsem se ještě věnoval v plné míře IT, tak jsem na projekty myslel i při sečení trávy či štípání dříví. Bylo to dobré v tom, že jsem mimo prostor počítačů sumarizoval věci a přemýšlel nad možnostmi řešení. Ne vždy se řešení našlo nad klávesnicí a bylo třeba proluftovat mozek. Teď nemusím přemýšlet nad ničím a prostor ve hlavě se uvolnil pro hltání knížek. A když se probírám minulostí, od doby kdy jsem se začal věnovat fotografii, tak jsem začal více číst. Když pak jedu z Prahy vlakem, tak vždy na nádraží jdu do knihkupectví, kde si něco koupím a těch pár hodin cesty využiji k četbě. Snažím se tak naplňovat větu Billa Gatese : „Místo nevím používám zatím nevím.“

Na druhou stranu se občas vyskytne zakázka, u které si nejsem jist zda ji zvládnu, ale přesto ji přijmu. Tak jsem za poslední týdny fotografoval od prstenů přes kliniku po betonárnu. Přiznávám, že nejsem specialista ve fotografování neživých věcí. A je zajímavé, že z těch všech věcí mne nejvíce zaujala betonárna.

Jedná se o dlouhodobější projekt a aktuálně vymýšlím jak jej zajímavě uchopit. U takto velkých projektů je pro mne důležité samou věc pochopit. Proto první věc co jsme udělali bylo to, že jsme si prošli celou výrobu takové betonárny až po samotnou akci na místě. Další den jsem si zajel udělat řadu snímků. Různě lezl po žebřících a zkoušel všemožné pohledy. Promítal si v hlavě jak by snímky vypadaly v jinou denní dobu. Při práci domíchávačů betonu zkoušel fotografie s logy a bez.

Doma pak jsem si jednotlivé fotografie důkladně prohlížel, zkoušel pak různé úpravy. Při tom studoval materiály dané firmy. Prostě se do toho pořádně ponořil. Toto množství informací mám teď v hlavě a pak u oklepávání omítek nad nimi přemýšlím. Tak jsem se zase dostal zpět do stavu, který jsem dříve zažíval. A pokud to není pořád jako předtím, tak to rozhodně není ku škodě. Tak velký projekt mívám jeden ročně, není prostor pro další.

Dnešní fotografie je tedy jeden z konceptů, kterému ještě cosi chybí a ta třešnička na dortu bude představena klientům a pokud dojde ke schválení, tak se určitě k tomuto tématu v budoucnu vrátím. Samotná fotografie by se i tak dobře vyjímala zarámovaná na stěně. Počasí krásně stvořilo husté pole malých a větších mraků. Kompozičně jsem chtěl mít slunce v jedné třetině z pravého dolního rohu. A tak jsem popocházel vyloženě o milimetry, ať se nebe orámuje cementovými nádržemi, potrubími a pláštěm srdce betonárny. Pokud bych tohle nevyfotil přesně jako jsem chtěl, těžko bych to v počítači doháněl nějakými ořezy.

Tohle je tedy dlouhodobější projekt, u kterého uplatňuji jiný přístup než ten můj klasický – do akce a konec. Příští týden popíšu jiný dlouholetý projekt, který je jiný v tom, že v něm jde hlavně o lidi respektive o člověka jednoho.