Červenec 2012

Kompozice, to je takovej vořech

Když si přečtete v encyklopedii význam slova „fotografie“, tak je to složení dvou řeckých slov – světlo a štětec. Takže volný překlad je „kreslení světlem“. Což je už je blízko k typickému pozdravu fotografů – Přeji dobré světlo. To bych si rval vlasy, který už tak mám méně než více. Nechápu proč se tak oslovují. Jakožto programátoři jsme si taky nepřáli – Dobrý kód. Světlo je takové jaké je a je jen práce fotografa jak jej uchopí. Když není ideální, tak je to přeci dobrá výzva. U fotografie jsou podstatné další věci – clona, rychlost závěrky, ohnisková vzdálenost, ostření, citlivost, atd. Dnešní fotoaparáty jsou tak sofistikované přístroje, že vše udělají za vás.

Tyhle všechny záležitosti přebije jedna věc. Že fotograf dokáže vymyslet zajímavé pohledy jak se na klasické zastavení času, skrz jeden snímek, lépe podívat. V dnešní době všemožných ultrabarevných fotografií se tedy zapomíná na podstatu fotografie a to – kompozice. To je ta nejhodnotnější věc na samotné práci. Ne to s jakými přístroji pracuje, ale jak je dokáže použít skrze svůj talent. Když půjdu do restaurace, tak mne přeci nezajímá v jakých hrncích vaří Pohlreich nebo Babica ( … a když nemáme hrnec, tak použijeme kýbl … a když nemáme plechový, tak klidně plastový). Bude mne zajímat výsledné jídlo, jeho prezentace, příjemná obsluha, atd.

Kompozice je pro mne ta nejdůležitější věc u fotografie. Pokud něco špatně vyfotím z hlediska kompozice, těžko to budu dohánět v počítači. Vše ostatní víceméně lze dokouzlit. V mé hlavě stále šrotuje jak danou věc zajímavě vyfotografovat. Pro lidi, kteří můžou vidět každou svatbu co vyfotografuji, tak na začátku prohlížení vkrádám do hlavy myšlenku ve smyslu : „Tak se podíváme jak to dnes klučina zvládl.“ Chci ať je to pokaždé jiné a věci, které se opakují tak jsou jiné o pár procent. Aby byly jiné o desítky procent snad ani možné není. A pak, člověk se stále učí a není kam spěchat.

Dnešní fotografie je tedy hlavně o kompozici a hned následována pohotovostí. Lenka a Petr odcházeli svoji od oltáře špalírem a já pár metrů před nimi. Já chtěl mít snímek ne výšku, aby vynikl kostel. Takže jsem udělal pár fotografií a couval dozadu. Tam byl vchod do kostela rozdělen dvěma dveřmi. Původně jsem chtěl mít snímek z pravého vchodu, který by byl rozdělen na dvě poloviny. V té pravé by přicházeli novomanželé a v levé části kříž. A už se blížili do ideální pozice a najednou se objevil muž s koženou brašnou ehm tedy muž s kamerou. A co teď?

Mohl jsem zůstat na místě a počkat až projde a doufat, že ještě vyjde udělat původně zamýšlený snímek. Ale pak jsem zariskoval a rychle se přesunul na druhou stranu doleva. S tím, že budu mít snímek kompozičně jinak, ale pořád v mé mysli bylo levá strana kříž a pravá novomanžele. Když jsem se přesunul, tak jsem je uviděl skrze sklo. Udělal kompozici, zaostřil a cvak. Stačil jsem udělat jen jeden snímek, protože se vše událo velmi rychle. Pak jsem ještě udělal dva snímky, které jsem prvně zamýšlel. Ale tento je všechny jednoznačně překonal.

Když jsem se pak bavil s Lenkou a Petrem, tak aniž bych něco předem říkal, tak tato fotografie se jim hodně líbila, možná nejvíc z celé svatby. A je fakt, že u mne taky jednoznačně vede. Ta kompozice je naprosto ideální. Oni orámováni v jedné třetině, ostatní svatebčané oddělení sledujíc je, pravá strana krásně vyplněna křížem a důležitých prvkem kameramana.

Kompozice, to je takovej vořech. Kdybyste přečetli všechny knížky, které o tom jsou, tak se jich, když se tak trochu koukáte, nemůžete moc držet. To je jenom předpis. Vy musíte vycítit tu svoji kompozici! Postupně. Ono to nejde najednou. Ovšem ty základní prvky, ty tam vždycky trochu musí bejt! Určitě jo.

Josef Sudek

Vybrat tu správnou … fotografii

Momentálně stahuji fotografie z dnešního fotografování Inline závodu. Stovky fotografií se ukládají na disk počítače a tak je čas během tohoto procesu napsat další článek.

Na svatbách se mne lidé ptají kolik vlastně za ten den pořídím fotografií. Abych utekl z přesné odpovědi, tak říkám věty ve smyslu : „Se podívej na ty všechny lidi. Člověk toho musí nafotit tisíce, aby bylo aspoň pět šest fotografií použitelných.“ :) Ono se totiž nedá přesně říct kolik toho nafotím, každá svatba je naprosto jiná.

Je fakt, že s každým rokem v rámci podobné akce nafotím méně snímků. Je to dáno zkušeností, kdy  dříve vítězila kvantita nad kvalitou. A tak dívat se na akce, které jsem nafotil v začátcích mé kariery mi přináší lehké (většinou větší) trauma. Dneska jsem vyfotil polovinu snímků než dva roky zpět a přesto vím, že kvalitních fotografií bude více. Na druhou stranu jsem si spočítal všechny fotografie za poslední zimu co jsem nafotil ve spojitosti s lyžováním, ať už zde v republice, tak hlavně mimo. A to jsem se dostal na číslo 19.000 a probrat se tolika fotografiemi není práce na jeden večer u lahvinky vína. To je spíš akce zavřít se na týden do sklípku.

Pokud pominu první část práce ukládání dat, tak hned další důležitá část je první selekce fotografií. Vybrat ty správné fotografie z podobných je neméně stejné důležité, jako je později upravovat. Ten systém výběru není vždy stejný. Zatímco u sportovních fotografií vybírám jednu správnou ze série deseti víceméně stejných, protože fotoaparát zvládá 10 snímků za vteřinu. Tak u svatebních fotografií se musím dívat jak na celý koncept, tak na detaily mimo hlavní část snímku.

Nerad mažu snímky, které ačkoli já nepovažuji za nijak výjimečné, tak pro novomanžele můžou být zajímavé. Na druhou stranu já nemůžu vědět všechny spojitosti. Takže i když já udělám finální výběr, který jde do tisku, tak musí projít schválením. Stalo se už nejednou, že dvojice zachycena v romantickém objetí nepatřila k sobě, apod. Další podobné situace, které neprojdou sítem nebudu zmiňovat:) On ten výběr je hodně individuální záležitost, každý vše vidíme jinak. A já bych byl rád, kdyby svatba promlouvala snímky jak já chci. Je pravda, že se to většinou daří a pokud, tak vyměníme pár snímků.

Ono studium fotografií, které nepoužiji je velmi přínosné. Protože například některé fotografie vyfotím špatně a tak analyzuji co jsem udělal špatně. Ostatně chyby člověka posunují dopředu, poplácáním po zádech se člověk těžko zlepší. Hodně tápu, když mám dva stejné snímky, které se liší v detailu, tak který použít. To upravím do finální podoby oba a pak se rozhodnu.

A pak jsou snímky u kterých si všimnu až v počítači, co se vlastně vše děje. A to je příklad dnešní fotografie, kde je třeba se zaměřit na pravou stranu. Přiznám, že když jsem tuto situaci fotografoval, tak jsem si toho gesta „líbám ručku“ nevšimnul. Ono ostatně trvalo vteřinu, maximálně dvě. A to já se soustředil na novomanžele a holky v popředí. Díky takovému srandovnímu detailu se tudíž snímek dostal do finálního výběru.

Pravda, mohl  bych to obkecat, že jsem si toho všiml a geniálně zakomponoval do fotografie, ale přiznám, že to byla holt haluz :)

Nelyžujeme ať jsme fit. Ale jsme fit, abychom mohli lyžovat.

„Nelyžujeme ať jsme fit. Ale jsme fit, abychom mohli lyžovat.“ Jedno z hesel mé kamarádky instruktorky lyžování Hanky. A to si přiznejme, že je někdy velmi náročné po seznamovacích večírcích na horách. Takže dopolední jízdy jsou ve znamení opatrnosti severozápadního Evropana prvně zkoušející turecký záchod.

Fotografování svateb v mém podání je trošičku fyzicky namáhavější. Jednoduše proto, že chci mít lepší záběry. Takže kdekoli se vyšplhat či na něco se pověsit je kompenzováno všude možně si lehnout. Když pak mám dvě svatby za víkend, kdy je nutné poznamenat že fotím výhradně celý den, tak by se mohlo říct, že člověk lehce odpadne. Ano přiznám, že jsem lehce unaven, ale příjemně. Mne dobíjí atmosféra či samotní lidé.

Jsem přesvědčen o tom, že pokud něco chcete po lidech a vidí ve vás příklad, tak se nechají vámi vést. Když jsme pořádali letní tábory, tak jakožto hlavní vedoucí jsem musel pracovat na 120%, aby ostatní pracovali na přijatelných 101% ;) Díky tomu, že jsme se na tábory připravovali půl roku dopředu, tak nás víceméně nic nemohlo zaskočit. Mohli jsme se soustředit na podstatné věci a tak veškerou energii dávat do uskutečňování programu než jeho dodatečného vymýšlení. Pak sice jedete naplno dva týdny, ale každý večer si posedíte u ohně a přes den ztracenou energii rychle dobijete. Ta únava z člověka dolehne až když je po dvou týdnech doma. Něco podobného je to u svateb, kdy v ten samotný den člověk unaven není, možná tak ten den další.

A tak, když se naskytla možnost fotografovat u řeky Moravice, tak proč to nevyužít pro snímky více než tradičně. Vyzul jsem si boty, stáhnul ponožky a vytáhnul nohavice u kalhot a už jsem byl v řece. Když jsem chtěl, ať Jana a Petr jdou do vody, tak jsem musel jít příkladem. A člověk nemusel tyto dva človíčky vůbec přemlouvat slovy, že je to dobré na křečové žíly. Za pár chvilek už jsme blbli ve vodě. O chvíli později jsme je s bratrem ženicha, který točil na kameru, vyhecovali k běhu v korytu řeky. Pochopitelně jsme byli posléze lehce promoklí a trošku sil to taky vzalo, ale výsledné fotografie rozhodně za to stály.

Je o mě známo, že nejsem příznivec klasických fotografií přeslazených objímaní stromů. A tak, když vidím něco unikátnějšího, tak se snažím lidi vyhecovat resp. jít příkladem. A když už ne svatebčané, tak já na ten strom vylezu. Protože bych chtěl, aby pak lidé mohli své fotografie prezentovat  slovy Jiřího Paroubka: „Dámy a  pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?“ :)

PS:
Dneska, den po svatbě, jsem navštívil pod širým nebem divadelní představení Dokonalá svatba. Jak vtipně poznamenali přítomní: „Hochu, Ty se těch svateb nezbavíš.“ V první polovině sice pršelo, ale na skvělé atmosféře to nijak neubralo. Výhoda venkovních divadel je ta, že se majitelé areálu (ano, opět Mlýn u Slámy) starají o návštěvníky pálenou „protidešťovicí“.

Tohle v Národním nezažijete.

 

Fotím, fotíš, fotíme …

Nemyslím si, že mé fotografie jsou dokonalé a stále vidím prostor pro zlepšování. K vyšším příčkám mne vede mimo jiné velké množství fotografů, kterých je jako vyrostlých hub a vylezlých žížal po dešti. Mám svůj styl založen na netradičních kompozicích a neovlivňování děje. Rozhodně u mne neuvidíte okolorované fotografie do stylu osmdesátých let Polaroidu nebo snímky ostřejší než mluvu Zdeňka Pohlreicha. Jsem naprosto přesvědčen o tom, že všechno to jsou sezónní záležitosti.

Mezi spojité nádoby patří jak člověk fotografuje, tak jak se chová. Ať si jej svatebčané nevloží do mozku jako nemastného patrona nebo toho co se nakonec opil. Líbila se mi historka, kdy se na svatbě totálně opil DJ a pak se dožadoval přespání u novomanželů:) Někdy si za ten den tak oblíbím lidi, že je těžké zachovat profesionalitu a trpce odmítám možnost přespání. To jsou výsledky toho, že fotím po celý den, takže mne pak všichni berou jaksi samozřejmě a je to znát na fotografiích. Vlastní chování je pak mix od nenápadnosti až po totální uvolnění endorfinů. Kdo zažil mé fotografování hromadné fotografie tak chápe, že býti ženou mohl jsem být úspěšnou roztleskávačkou.

Na každé svatbě je řada lidí, kteří fotografují. Ať už pro sebe, nebo s většími ambicemi. Chtěl bych mít své snímky čisté od dalších fotografů a ne vždy se to podaří. Tak pak naopak tyhle fotografy přidávám záměrně do snímků. Co jsou takové ty nenápadné negativa, že tito lidé vás více sledují. Takže pak musíte některé fotografie vyřadit, protože vidíte člověka s aparátem na krku a přimhouřenými oči směrem k vám. Ale to už k tomu patří a vlastně na druhou stranu jsem za tyto lidi rád. Protože se můžu soustředit na jiné snímky a pak musím uznat, že jsem viděl už zdařilé fotografie z jiných úhlů. Nikdy jsem ale neřekl, aby se mi tady nikdo nemotal. Naopak je pak zneužiju k tomu, že jim dám svoji techniku, ať vyzkouší něco jiného a jdu na pivo:)

Na dnešní fotografie je tedy můj přístup k takovým situacím. Ke zvolené kompozici mne vedlo nejen duo fotografů před Janou a Martinem, ale taktéž útěk do stínu před saharovými teplotami ten den. Předtím i poté jsem udělal snímky z blízkosti novomanželů, ale tento se mi líbí nejvíc.

Bylo těsně před obřadem a čekalo na správný čas vykročení do zámeckých prostor. A tak jsem přemýšlel jak vše propojit do jednoho snímku – svatebčany, zámek a čekání. A to mi umožnila osoba nalevo, kterou by se mohlo mylně považovat za matrikářku apod. Ale pravda je ta, že je to jedna ze svatebčanů. Vpravo se odehrává hlavní děj, který je právě podpořen tou levou stranou, upírající zrak na něj. A tam rozhodně fotografové nevadí, právě naopak. Tam mi spíše vadí ten papír přilepený na zdi, ale jelikož neretušuji tyhle věci, tak tam holt musí být.

Takže celkově vzato mi další fotografové na svatbě nevadí a pokud můžu, tak s čímkoli poradím. Ale opět na druhou stranu se mi jednou líbílo, když nevěsta všem řekla, ať v kostele nikdo další nefotí, ať se neruší atmosféra. A myslím, že si to tak všichni více užili. Hlavně já;)