Kdo neskáče není kaBrňák

Občas fotografuji pro lidi, které nelze považovat za klasickou většinu. Ať už tím, že jsou slavnějšího jména nebo k nim mám velkou úctu. To pak vyvstane otázka jak se k takovýmto zakázkám postavit. Pokud není člověk pevný v kramflecích, tak je možné, že se to projeví ve výsledku. Asi každý má v sobě určité procento trémy, která se vytrácí s přibývajícími zkušenostmi. Po těch pár letech se tedy u svateb cítím v pohodě a beru to jako rutinu. Nicméně nelze dosazovat za slovo „rutina“ pohodičku či klídeček. Znamená to naopak to, že dělám maximum pro to, aby to dopadlo dobře a za ta léta vím jak se k tomuto fotografování postavit.

Ale i přesto všechno dojde na svatby u kterých je třeba se zastavit a popřemýšlet. Tak se mi to stalo nedávno, kdy bylo před svatbou o čem přemýšlet. Maminka nevěsty výborná profesionální fotografka (a velmi milá žena), oddávající primátor (který oddává svatby jednou maximálně dvakrát za deset let), předpoklad velkého množství lidí (nevěsta má taneční studio), krásné místo (Denisovy sady), atd.

To mi velmi pomohl nedávný rozhovor s Pavlem Pafkem, který vstoupil mezi známost operací prezidenta Václava Havla.

Pro nás jsou plíce jako plíce. A všem kolegům jsem říkal: „Budeme ošetřovat pana prezidenta tak jako bychom ošetřovali každého jiného“. Protože si dobře pamatujte, a to platí pro všechny profese, postupujete-li standardně můžete očekávat standartní výsledek. Budete-li postupovat nestandardně, můžete se dočkat výsledku nestandartního a to nejen ve smyslu lepším, ale taky horším.

K tomu není co dodat, velmi přesně řečeno. Takže jsem nic nevymýšlel a pracoval tak jako vždy.

Pokud bych měl říct jak bych si představovat fotografování svateb, tak by to přesně byla tato svatba. A to díky tomu, že mi Lenka a Michal nechali maximálně prostoru k opravdovým fotografiím. Takové ty klasické portrétovky jsme fotili asi dvacet vteřin. A to vlastně jen jednu, ano JEDNU, pózu. Řekl bych, že to je tak akorát. Chápu, že se babičky asi budou pídit po fotografiích objímání stromu, ale holt osud – nejsou a nebudou:) Tak jsem měl více prostoru pro fotografie, které promlouvají svou realističností. A hlavně novomanželé se mohli věnovat po celý den svým hostům.

Svatba se minula pár dní od výročí úmrtí Michaela Jacksona. Ten den si pamatuji velmi dobře, protože jsem zrovna fotil svatbu v Praze a když jsme přejížděli, tak všude hráli z aut hudbu a na ulicích tančili lidé. To nevypadalo jako den smrti, ale vzkříšení. U nynější svatby si holky ze zmíněné taneční skupiny přichystaly hromadné tančení na jednu skladbu Michaela (nejoblíbenější postava nevěsty). Když Lenka a Michal scházeli po schodech od místa obřadu ke všem přítomných svatebčanům, tak to holky roztančily. To byl neskutečný doják, že když jsem viděl jak to Lenku a Michala dojalo, společně s perfektní choreografií, tak jsem byl naměkko i já. A musím přiznat, že i já si otíral zaslzené oči, tlumil rozbušené srce a kočíroval třepající se ruce. Tohle mi fakt lidi nedělejte, to se pak nedá fotit:) Byl to moment s velkým eM.

Za ten den se mi podařila řada fotografií, které považuji za své srdcovky a tak vybrat jednu bylo těžké. Nakonec jsem se rozhodl pro jednu, která snad ten den vystihuje nejlépe. Akční lidé, luxusní počasí, rozzářené panoramata, levitující družičky, šťastní novomanželé a v neposlední řadě pokukující okolojdoucí. I obyčejná skupinovka se dá nafotit zajímavě a tak se snažím lidi vyhecovávat k různým výkonům. Takže chápu, že si pak někdo může říct co to je za vola. Ale tak co už.

Taková perla na závěr pro fotografy. Když jsme skončili fotit tuhle megaskupinkovku v různých obměnách, tak za mnou přišel jeden člověk, který nejspíš šel zrovna kolem. Zda bych mu nedal na sebe kontakt, že bude mít příští rok svatbu a zaujal jsem ho jakožto fotograf. Už hodně krát jsem získal zakázku jen tím jakým způsobem jsem pracoval, aniž dotyčný viděl nějakou reálnou fotografii. I tak se dá dělat marketing, že člověk ze sebe dělá vola:)

PS: … novomanžele pak odvážel Fantomas v Citroenu DS