Kompozice, to je takovej vořech

Když si přečtete v encyklopedii význam slova „fotografie“, tak je to složení dvou řeckých slov – světlo a štětec. Takže volný překlad je „kreslení světlem“. Což je už je blízko k typickému pozdravu fotografů – Přeji dobré světlo. To bych si rval vlasy, který už tak mám méně než více. Nechápu proč se tak oslovují. Jakožto programátoři jsme si taky nepřáli – Dobrý kód. Světlo je takové jaké je a je jen práce fotografa jak jej uchopí. Když není ideální, tak je to přeci dobrá výzva. U fotografie jsou podstatné další věci – clona, rychlost závěrky, ohnisková vzdálenost, ostření, citlivost, atd. Dnešní fotoaparáty jsou tak sofistikované přístroje, že vše udělají za vás.

Tyhle všechny záležitosti přebije jedna věc. Že fotograf dokáže vymyslet zajímavé pohledy jak se na klasické zastavení času, skrz jeden snímek, lépe podívat. V dnešní době všemožných ultrabarevných fotografií se tedy zapomíná na podstatu fotografie a to – kompozice. To je ta nejhodnotnější věc na samotné práci. Ne to s jakými přístroji pracuje, ale jak je dokáže použít skrze svůj talent. Když půjdu do restaurace, tak mne přeci nezajímá v jakých hrncích vaří Pohlreich nebo Babica ( … a když nemáme hrnec, tak použijeme kýbl … a když nemáme plechový, tak klidně plastový). Bude mne zajímat výsledné jídlo, jeho prezentace, příjemná obsluha, atd.

Kompozice je pro mne ta nejdůležitější věc u fotografie. Pokud něco špatně vyfotím z hlediska kompozice, těžko to budu dohánět v počítači. Vše ostatní víceméně lze dokouzlit. V mé hlavě stále šrotuje jak danou věc zajímavě vyfotografovat. Pro lidi, kteří můžou vidět každou svatbu co vyfotografuji, tak na začátku prohlížení vkrádám do hlavy myšlenku ve smyslu : „Tak se podíváme jak to dnes klučina zvládl.“ Chci ať je to pokaždé jiné a věci, které se opakují tak jsou jiné o pár procent. Aby byly jiné o desítky procent snad ani možné není. A pak, člověk se stále učí a není kam spěchat.

Dnešní fotografie je tedy hlavně o kompozici a hned následována pohotovostí. Lenka a Petr odcházeli svoji od oltáře špalírem a já pár metrů před nimi. Já chtěl mít snímek ne výšku, aby vynikl kostel. Takže jsem udělal pár fotografií a couval dozadu. Tam byl vchod do kostela rozdělen dvěma dveřmi. Původně jsem chtěl mít snímek z pravého vchodu, který by byl rozdělen na dvě poloviny. V té pravé by přicházeli novomanželé a v levé části kříž. A už se blížili do ideální pozice a najednou se objevil muž s koženou brašnou ehm tedy muž s kamerou. A co teď?

Mohl jsem zůstat na místě a počkat až projde a doufat, že ještě vyjde udělat původně zamýšlený snímek. Ale pak jsem zariskoval a rychle se přesunul na druhou stranu doleva. S tím, že budu mít snímek kompozičně jinak, ale pořád v mé mysli bylo levá strana kříž a pravá novomanžele. Když jsem se přesunul, tak jsem je uviděl skrze sklo. Udělal kompozici, zaostřil a cvak. Stačil jsem udělat jen jeden snímek, protože se vše událo velmi rychle. Pak jsem ještě udělal dva snímky, které jsem prvně zamýšlel. Ale tento je všechny jednoznačně překonal.

Když jsem se pak bavil s Lenkou a Petrem, tak aniž bych něco předem říkal, tak tato fotografie se jim hodně líbila, možná nejvíc z celé svatby. A je fakt, že u mne taky jednoznačně vede. Ta kompozice je naprosto ideální. Oni orámováni v jedné třetině, ostatní svatebčané oddělení sledujíc je, pravá strana krásně vyplněna křížem a důležitých prvkem kameramana.

Kompozice, to je takovej vořech. Kdybyste přečetli všechny knížky, které o tom jsou, tak se jich, když se tak trochu koukáte, nemůžete moc držet. To je jenom předpis. Vy musíte vycítit tu svoji kompozici! Postupně. Ono to nejde najednou. Ovšem ty základní prvky, ty tam vždycky trochu musí bejt! Určitě jo.

Josef Sudek