Nelyžujeme ať jsme fit. Ale jsme fit, abychom mohli lyžovat.

„Nelyžujeme ať jsme fit. Ale jsme fit, abychom mohli lyžovat.“ Jedno z hesel mé kamarádky instruktorky lyžování Hanky. A to si přiznejme, že je někdy velmi náročné po seznamovacích večírcích na horách. Takže dopolední jízdy jsou ve znamení opatrnosti severozápadního Evropana prvně zkoušející turecký záchod.

Fotografování svateb v mém podání je trošičku fyzicky namáhavější. Jednoduše proto, že chci mít lepší záběry. Takže kdekoli se vyšplhat či na něco se pověsit je kompenzováno všude možně si lehnout. Když pak mám dvě svatby za víkend, kdy je nutné poznamenat že fotím výhradně celý den, tak by se mohlo říct, že člověk lehce odpadne. Ano přiznám, že jsem lehce unaven, ale příjemně. Mne dobíjí atmosféra či samotní lidé.

Jsem přesvědčen o tom, že pokud něco chcete po lidech a vidí ve vás příklad, tak se nechají vámi vést. Když jsme pořádali letní tábory, tak jakožto hlavní vedoucí jsem musel pracovat na 120%, aby ostatní pracovali na přijatelných 101% ;) Díky tomu, že jsme se na tábory připravovali půl roku dopředu, tak nás víceméně nic nemohlo zaskočit. Mohli jsme se soustředit na podstatné věci a tak veškerou energii dávat do uskutečňování programu než jeho dodatečného vymýšlení. Pak sice jedete naplno dva týdny, ale každý večer si posedíte u ohně a přes den ztracenou energii rychle dobijete. Ta únava z člověka dolehne až když je po dvou týdnech doma. Něco podobného je to u svateb, kdy v ten samotný den člověk unaven není, možná tak ten den další.

A tak, když se naskytla možnost fotografovat u řeky Moravice, tak proč to nevyužít pro snímky více než tradičně. Vyzul jsem si boty, stáhnul ponožky a vytáhnul nohavice u kalhot a už jsem byl v řece. Když jsem chtěl, ať Jana a Petr jdou do vody, tak jsem musel jít příkladem. A člověk nemusel tyto dva človíčky vůbec přemlouvat slovy, že je to dobré na křečové žíly. Za pár chvilek už jsme blbli ve vodě. O chvíli později jsme je s bratrem ženicha, který točil na kameru, vyhecovali k běhu v korytu řeky. Pochopitelně jsme byli posléze lehce promoklí a trošku sil to taky vzalo, ale výsledné fotografie rozhodně za to stály.

Je o mě známo, že nejsem příznivec klasických fotografií přeslazených objímaní stromů. A tak, když vidím něco unikátnějšího, tak se snažím lidi vyhecovat resp. jít příkladem. A když už ne svatebčané, tak já na ten strom vylezu. Protože bych chtěl, aby pak lidé mohli své fotografie prezentovat  slovy Jiřího Paroubka: „Dámy a  pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?“ :)

PS:
Dneska, den po svatbě, jsem navštívil pod širým nebem divadelní představení Dokonalá svatba. Jak vtipně poznamenali přítomní: „Hochu, Ty se těch svateb nezbavíš.“ V první polovině sice pršelo, ale na skvělé atmosféře to nijak neubralo. Výhoda venkovních divadel je ta, že se majitelé areálu (ano, opět Mlýn u Slámy) starají o návštěvníky pálenou „protidešťovicí“.

Tohle v Národním nezažijete.