Srpen 2012

Držím Ti pěsti

Včera večer po skončení fotografování svatby jsem nasedl do auta a směřoval na Slovensko do Terchovej za kámošema na každoroční setkání. Bylo mi jasné, že tam dojedu hodně po půlnoci a to si říkáte, zda to vůbec má cenu. Většina kámošů už bude spát a při životě bude jen pár zdatných jedinců. Navíc vidina toho, že se hned druhý den vracíte. Ale ono to za to stojí za ty překvapené pohledy, kde se tu beru, když jsem dojet neměl. Vlezete si venku do dřevěného sudu s vyhřátou vodou, dáte pár vychlazených boroviček a kecáte pod nebeskými hvězdami s přítomnými slovenskými hvězdami. Život je skvělý.

Pokud má mít náš život smysl, tak by měl být založen na přátelství s lidmi, které máme rádi, vážíme si jich či jednoduše je nám s nimi dobře. Takoví nám pak budou dělat tu správnou atmosféru na svatbě. A mám rád, když se lidé odvážou a ono to tak je vlastně na každé svatbě. Každý to známe, kdy z distingovaného kravaťáka se s přibývajícím večerem stane rozhalenkový král parketu. Kamarádi nachystají různorodá překvapení. To mne pak občas mrzí, že nejsem na svatbě u lidí u kterých vím, že se vždy děje něco monstrózního. A tak jsem rád, že se občas můžu podílet na tajných přípravách. Ale i zpětné vyprávění má své kouzlo, protože je pak ještě přibarveno k dokonalosti. Je pak dobré si k vyprávění vybrat nějakého Barona Prášila:)

Na svatbě Lucky a Davida si nejen samotní oni dva nachystali svatební tanec na všemožné písničky, ale posléze nevěsta s kamarádkami zatančily kankán. To jsou chvíle, kdy někomu vrazíte do ruky foťák ať to pocvaká za vás a z brašny vyberete kameru. To si myslím jsou chvíle, kdy je přednější video než fotografie. A člověk tak musí doufat, že ten dotyčný to nafotí dobře a vy to pak ještě nějak docvakáte. Tady se to povedlo k dokonalosti při loučení.

Držíte pěsti svému dítěti, když má důležitou zkoušku. Držíte pěsti hokejistům na mistrovství světa. Držíte pěsti manželce ať nepřipálí oběd. No a nebo držíte pěsti nevěstě a ženichovi ať jim vyjde jejich společná cesta.

Tady při loučení Lucky s holkami došlo k takovému gestu a když jsem jej vyfotografoval, tak jsem hned věděl, že to bude jeden z nejlepších snímků toho dne. Nejlepší díky tomu, že jsem zachytil ten opravdový moment. To člověka pak přivádí k myšlenkám kolik takových podobných gest nezachytí. Díváte se jedním směrem a za zády vám může taky probíhat zajímavý děj. To je důležitá součást mé práce, předvídat děj a koukat se tím správným směrem. Tady jsem tedy koukal:)

Mé ceny jsou férové vzhledem k mému nasazení a výsledku

Dnes se dostaneme k takovému ožehavému tématu a to – peníze. Vždycky jsem věděl, že chci něco dosáhnout sám, proto jsem nikdy nepracoval ve firmě apod. Jednoduše si založil živnostenský list a věřil v úspěch. Zda to bude v programování, sběru borůvek či svozu šrotu bylo víceméně jedno. Ačkoli chápu frustraci lidí, když vidí nepoctivě obohacené lidi, tak přesto vidím kolem sebe hodně úspěšných lidí založených na poctivém základu. Pokud člověk věří ve své schopnosti, tak má dle mne na půl vyhráno. Když se dostanu s lidmi do debaty, kde si stěžují na podnikatele a živnostníky, tak jim odpovídám ať se seberou a jdou druhý den na úřad a teda něco zkusí sami. Pochopitelně se to nestalo ještě ani jednou. Každý, kdo pracoval sám na sebe určitě vzpomíná na nelehké začátky. A to je další věc, která je důležitá, protože si pak člověk víc váží úspěchu.

Když se ptali architekta Bořka Šípka, zda má na světě nějakou konkurenci, tak odpověděl: „Ne, nikdo takový není. Protože nejde o konkurenci, ale o rozmanitost. Moje věci vynikají právě tím, že jsou jiné než věci ostatních. To znamená, že já ty ostatní potřebuji právě proto, abych mohl vynikat.“ Tohle jsou přesná slova, které se snažím naplňovat. Neznám v naší republice nikoho, kdo by pracoval stejně jako já. Záměrně píšu pracoval a ne fotografoval. Protože nedílnou součástí výsledku je i způsob práce. Tím spíše u svatebních fotografií. Určitě je hodně kvalitních fotografů, ale já neznám jakým způsobem pracují či dotvářejí atmosféru. Proto se nemůžu za nikoho zaručit, když nemůžu já vyhovět s volným termínem. Popravdě ani netoužím konkurenci poznávat. Mne moc nebaví filozofovat o fotografiích (což je v přímém rozporu popisu fotek na tomto blogu:), mne hodně zajímá co dělají ostatní lidé. O čemž se přesvědčí všichni, kdo sedí blízko mne u svatebního stolu, zasvěcení ví:) To pak padají věty typu – „Dejte mu knedlík do pusy.“, „Koho jste mi to tady posadili.“, „Ty jsi fotograf?“ Lidé prostě jsou zvyklí na fotografy jako nudné patrony či nevěsty vykládají jak při výběru fotografa se někteří pokládají za velké hvězdy diktující podmínky, atd. Můj styl vychází z jednoduchého přesvědčení, že opravdovost nikdy dokonale nezahraješ. Takže nikomu nic nediktuji, spíš dotvářím atmosféru, svezu svatebčany autem, občas zašiju šaty (včera opět:), vyhecuji lidi ke skákání, zablbnu s děckama, atd. To jsou věci, které jsou nutnou a přirozenou součástí mého stylu.

Nedávno jsem fotografoval svatbu, kdy nevěstině bratrovi jsem ji fotil minulý rok. Rozdíl ceny byl více než třicet procent. A cena byla akceptována. Na stejné svatbě jsem pak potkal lidi, kteří mne jako fotografa chtěli, ale už jsem byl pro ně drahý. Pochopitelně se vše točí kolem peněz a já chápu, že jsou nějaké rozpočty. K tomu bych řekl jeden osobní příběh. Nějaký rok zpět jsem si kupoval nový monitor. Šlo o to, že  jsem chtěl mít dokonalou kontrolu nad fotografiemi a hlavně jsem si nechtěl zničit oči. A neexistuje nic lepšího než japonská značka EIZO. Tomu taky odpovídají ceny. A jelikož si nic nekupuji na úvěry, tak dát najednou takovou částku, to věru člověk nedělá každý den. Byl jsem v českém zastoupení této firmy, kde jsme moji problematiku důkladně probrali. Tam jsme se dostali k jednomu modelu, který by odpovídal mé práci, ale už ne tak mojí peněžence:) Monitor byl v zaváděcí ceně omezeného počtu kusů a na můj dotaz, zda se dá ještě s cenou hýbat mi odpověděli: „Proč bychom to dělali, když za Vámi je x dalších lidí, kteří si jej za tu cenu koupí.“ Ten argument prostě nepřebijete. No skončilo to tak, že jsem si nejen koupil ten monitor, ale zaplatil školení a dokoupil odpovídající grafickou kartu. Takže rozpočet překročen o hodně víc než jsem uvažoval. A teď otázka. Vyplatila se ta investice? Jednoznačně ano. Grafický výstup je přesně takový jaký chci a únava očí žádná. Jedno z nejlepších rozhodnutí, ke kterému mi pomohli profesionálové z této firmy. To jsou věci, které je třeba započíst do ceny – ty rady a ochota při ladění. Je to stejné jako u fotografování, je třeba vidět i ty další záležitosti mimo výslednou fotografii. To, že člověk ví jak se chovat, umí udělat atmosféru, domluví se cizí řečí, vhodně se obleče, … a pochopitelně udělá kvalitní výstup. Myslím fotografický, ne ten na parketu či u baru … i když i ty se počítají:)

Nemám moc rád řeči jak fotografové popisují, že jsou drazí skrz drahé techniky. Ano přiznám, že kdybych věděl kolik do toho budu muset vrazit, tak bych se tak jednoduše nerozhodl. Ale je jasné, že kvalitnější technika vám umožní dělat efektivnější práci. To, že nad finální podobou člověk taky stráví hodně času není každému jasné. Když si spočtu následující hodiny, které strávím úpravou a vše propočítám, tak už to není taková darda. Já tyhle obkecávací věty nepoužívám. Jednoduše udělám cenovou nabídku a vím, že ta cena je férová. Konkrétně u svateb je situace taková, že bezpečně obsadím všechny termíny a v letních měsících je na jeden termín více zájemců. Ale tam holt platí, kdo dřív zamluví, toho fotím. Rád bych to splnil všem, i těm co by si přáli levnější variantu, ale nejde to. Stejně tak nefotím bez faktury, hraju fér. Kdo mne navštíví doma, tak pochopí do čeho bude třeba v následujících letech investovat, že ty peníze nepropiju. Snažím se pracovat co nejlépe, ať ten náš vesnický statek, na kterém dřeli předchozí generace, bude stále tak krásný jaký je.

Dnešní fotografie ukazuje můj přesný styl. Černobílá fotografie s důrazným momentem. Ještě nějaký rok zpět bych se soustředil na přicházejícího ženicha. Nejspíš by tak vznikl výřez fotografie, kde by figuroval jenom průvod. Bez důležitého prvku prarodičů. Nyní se snažím již dříve myslet na možný celý kontext fotografie, s použitím širších ohnisek objektivů. Ta fotografie by byla dobrá i bez toho ženichova gesta levou rukou. Ale to je právě ten detail, společně s jeho pohledem, který tuhle fotografii posouvá na vyšší žebříček. Propojuje tak dvě strany fotografie a zvlášť u té pravé se mi hodně líbí upřímné pohledy na ženicha. To, že je fotografie černobílá, odfiltruje rušivé barvy a tak se člověk soustředí přímo na děj. Zpracování takové fotografie vezme více času než u ostatních, ale takto silný moment si to rozhodně zasloužil.

Jak Vám říkám přátelé, nevim, nevim …

Když mi nějakou dobou zpět zavolal spolubydlící z kolejí, zda bych mu nefotil svatbu, tak nebylo pochopitelně co řešit. Jen jsem trošku znejistěl u otázky, zda teda i přespím a řádně to oslavíme. To jsem si v mžiku vybavil scénu z filmu Slavnosti sněženek, jak přijdou mistra žádat ať dohlídne na uzení. A on odpovídá klasickým monologem – Přátelé, já vopravdu nevim, já bych Vám to neradil … Protože, když vyjmenoval všechny ostatní dorazivší kdysistudenty, tak člověk hned pochopí, že to nezůstane u jednoho přípitku a šance přežití se limitně blíží nule.

Již při příjezdu mé buňky těla zaregistrovaly staré známé tváře a bylo jasné, že tohle bude sakra těžká písemka. Na většině svateb nepiju, protože člověk ví, že po celém dni je tak utahán, že stačí pár panáků a je konec. A pak hlavně člověk nechce přijít o řidičák, aby pak na svatby nedojížděl kolmo. A pokud teda je ta výjimka, kde přespím a piju, tak začínám až k večeru po důležitých snímcích. Tady jsem již s úderem páté hodiny ustanovil Metaxa tým, který měl zprvu dva členy. Řekli jsme si, že přispějeme tímto nápojem o oživení řecké ekonomiky. S přibývajícím časem se náš úderný tým rozrůstal. Když to viděli ostatní, kteří náš nápoj nepili, udělali konkurenční týmy – Vodka tým, Slivovice tým, atd.  A bylo vidět, že se všem tato hra velmi zamlouvá. Občas jsem se přivtěřil do ostatních týmů, abych opil jejich členy. Ano, byla to velká oběť, ale já jsem byl ochoten ji podstoupit. Načež mi kolem půlnoci jeden z přítomných svatebčanů řekl: „Já mám takový pocit, že Ty jsi ve všech týmech“. :)

Počasí ten den vyšlo skvěle a díky tomu, že se svatba konala venku, tak o to byla větší zábava pod širým nebem. Podlaha tanečního parketu si nás bude pamatovat ještě dlouho. Ten večer jsem byl vděčen tomu, že byla řada lidí, kteří fotografovali a i já si tedy mohl svatbu hodně užít. Když je člověk fotograf, tak si nikdy neužije svatbu kamarádů po celý den jak by chtěl. Ale tady to vyšlo dokonale.

Se Zekem jsme bydleli řadu let spolu a hodně jsme toho prožili. A tak mi snad promine, když zde napíšu jednu historku, která se mi vryla hodně do jinak mé děravé paměti. On uměl hodně dobře hrát hry a protože má talent pro psaní, tak začal hry recenzovat pro jeden herní server. Jednou takhle hrál nějaký letecký simulátor a přišla za ním jeho holka. Láskyplně jej objala a zašeptala do ouška, zda nepůjdou večer do kina či divadla. A on zabrán do hry, kvedlajíc letecký joystick, jí říká: „ … ehm, nevidíš že pracuju“.  Jak asi tento vztah skončil netřeba dodávat :)

Jeho již ženu jsem poznal až ve svatební den ráno u kadeřnice a mám velmi rád, když lidi jsou přirozeně stále usměvaví – velká sympaťačka. Když pak po celý den člověk pozoruje ty dva jak se k sobě mají, tak je to až neskutečně krásné. A tohle dokonale vystihuje dnešní fotografie. U svatební hostiny po proslovu svědka vstal Zeke a pronesl k přítomným několik vět. A je jasné, že je člověk v takové situaci lehce či více nervózní. S Míšou se stále drželi a já chtěl mít na fotografii jen tento detail. Takže po vyfotografování celkového snímku jsem doufal, až stihnu dojít za ně a vyfotit snímek jak jsem jej měl ve své hlavě a povedlo se přesně dle představ. Tohle je snímek situace, která je hodně opravdová a to jsou momenty, které nejvíce miluji.

Jak řekl jeden anglický filozof : „Život je příliš důležitý na to, aby se bral vážně“, tak ještě nějaké video na závěr. Na kolejích na pokoji jsme bydleli čtyři a občas jsme natočili nějaké videa. Jednou televize Nova pořádala soutěž, natočit krátké video na hudbu Novamba. My natočili rovnou celý klip. Z produkce nám napsali, že je to super, ale limit videa byl půl minuty, ať to zkrátíme. My to odmítli, protože se to zkrátit jednoduše nedá, je to děláno na celou hudbu. No posuďte sami. Ostatní videa, možná někdy v budoucnu, není třeba se ztrapnit najednou ;)

 

Co taktéž fotí svatební fotograf

Dnes si uděláme menší odbočení od svateb. Ačkoli ty u mne tvoří většinu mých zakázek, tak je třeba fotografovat i jiné věci. To kdyby se vyskytla svatební krize a nikdo se nechtěl brát:) Takže dnes menší ukázky jiných prací.

 

Když jsem se ptal kamaráda, zda fotografie z oslav dvacátého výročí Nadace Bona byly ok, tak mi odpověděl : „Jo fotografie supr. Ale všichni říkali, že kdykoli se podívali na fotografa, tak měl v ruce pořád pivo“. Těžký profesionál:) Tohle je fotografie ze závěru, kdy se paní ředitelka loučila se svými hosty a já chtěl zobrazit nejen lidi, ale i místo kde se akce konala, tak vznikla tato jednoduchá fotografie.

Nedávno jsme byli s prof. Švejnarem ve Zlíně, kde jsme navštívili řadu míst. Ale nejzajímavější z celého dne byl pro mne oběd s Miroslavem Zikmundem. Mít v takovém věku stále tolik energie a poslouchat jeho historky a názory je velmi inspirující. Jestli je nějaký člověk na kterého se stále těšíme, tak je to právě on.

V naší republice máme více vysokých škol než je zdrávo a je jen málo, které mají potenciál přitáhnout zajímavé lidi na přednášky. Jednou z takových škol je CERGE, kde mají lidé možnost poměrně často vyslechnout nosilete Nobelových cen a podobné „těžké váhy“. Když tedy měl nyní přednášku prof. Sims, držitel NC za ekonomii, opět byly všechna místa zaplněna. Po přednášce a následné diskuzi bylo potřeba podpisu na zeď, obdoba chodníku slávy:)

Součástí promoce na této škole je pak tradiční ochutnávka vína. Protože zde studuje většina zahraničních studentů, tak každý ze své země doveze nějaká vína a ty se pak anonymně hodnotí. Tady měla každá láhev jméno jedné postavy z Pána prstenů a tak se hodnotilo, zda je lepší Aragorn nebo Gandalf ;)

Shodou okolností teď fotím pro jeden minipivovar celou proceduru vaření piva a nedávno jsem fotografoval novou návštěvnickou trasu v pivovaru Radegast. Je tak zajímavé porovnat výrobu piva v jednom a druhém. Příjemné na těchto zakázkách je to, že člověk pak dostane hodně vzorků a já jakožto pivař (s mým příjmením ani vinař být nemohu) je pak nadšen.

Nemám rád pózovací fotografie, protože člověk pak není přirozený jak by chtěl. A tak když jsme potřebovali udělat nějaké volnočasové fotografie primátora Brna, tak jsme se šli projít se čtyřnohým Chrisem do parku. Tam jsem nechal ty dva blbnout jak vždycky a prostě jen lítal okolo a fotil. Tohle už je fotografie cestou zpět, kterou mám rád skrze určité důstojnosti.

Jedna specialitka z inline závodů, u které vás nechám tápat zda jsem ji vyfotografoval z místa, nebo jsem jel vedle závodníků;)

„Ty vole, tak o mě nemá strach ani  moje máma“. To řekl jeden z jezdců, když jsme fotografovali promo fotky downhill teamu. Já jim říkal, že není třeba jezdit extrémně rychle, ale bylo to marné. Ti kluci mají hranici strachu posunutou hodně jinde než my.

A nakonec malá chuťovka. Pohled na Praděd (ten malý stožár uprostřed) z výšky cca 750 mnm, kdy jsem v podvečer fotografoval z horkovzdušného balónu.