Září 2012

To máš úplně v pohodě

Tímto víkendem mi skončily svatby v tomto roce, kdy jsem je fotografoval v pátek i sobotu. Teď už budou jen svatby v sobotu. V pátek jsem fotil u Hradce Králové, noční přejezd a sobota u Ostravy. Abych stíhal fotit tak jak je mým zvykem již od brzkého rána, bylo třeba vstával ještě za řádné tmy. V čase, kdy bych mohl budit nejen všechny svatebčany, ale i většinu kohoutů. Když mi pak ještě zavolal jeden klient, že by mne potřeboval na neděli dopoledne, tak jsem si říkal, že to bude masakr.

Ono ani nejde o nějakou únavu přes den, ta se potlačí samotným fotografováním. Ale těmi přejezdy, protože stát se může cokoliv. Mám rád řízení auta resp. poloauta, proto v tomto směru nemám obavy. Ale spíš se obávám ostatních řidičů řídících jako prasata. Když vidím jak někdo ohrožuje ostatní v provozu a na semaforech pak stojí na červenou, tak vystoupím a jdu za ním optat se co to mělo znamenat. Nenatáčím či nefotografuji tyhle lidi, já si tohle vyřizuji osobně. Za dobu co mám řidičák jsem tohle udělal v desítkách případů a ANI JEDNOU se mi nestalo, že by dotyčný řekl důvody ve smyslu porodu či zapomenutí odvozu tchýně. V drtivé většině jde o kyselé obličeje a neschopnost argumentace. Není ani výjimečné, že se za někým svezu až na místo, kde zastaví. Takže pokud svým stylem řízení ohrožujete ostatní a někdo vám bude klepat na okýnko či vám na auto nalepí nálepku „Řídím jako prase“, tak jsem to s největší pravděpodobností já. Je to můj styl boje a tohle je lepší uspokojení, než bych mu udělal jednoho „trpišovského“.

Dneska, v neděli, jsem se tedy potřeboval zrelaxovat. Ten dotyčný klient má hotel v Beskydech, takže po lehkém fotografování vyloženě bodla nabídka využití servisu wellness centra a po chutném obědu směr domov.

Dva týdny zpět, kdy jsem měl taktéž svatby v pátek i sobotu byla situace jiná. Protože ten další den jsem fotil inline závody a tak takřka opět po celý den foťák v ruce. O to víc to je pak náročnější, když se nevěsty sousedky před řadu měsíci ptáš, kde svatba bude. A odpověď: „To máš úplně v pohodě, naproti v restauraci.“ A to ti v hlavě ihned naskočí, že to vůbec není v pohodě. Protože to se můžeš snažit jakkoli, ale neobkecáš že nemůžeš pít, protože máš venku auto. Domů to máš osmdesát pět kroků, osmdesát devět do postele. A jelikož byla přítomna celá řada lidí čtoucích můj blog, tak se již automaticky vytvořila početná skupina Metaxa, jaj.

Další výhoda (dá-li se to tedy nazývat výhoda) bydlení naproti se vyplatila při večerním ohňostroji. Samotné rachejtle vystřelené do vzduchu byly v pohodě. Ale na plotě pověšená konstrukce, kde mělo být srdce a řada fontán, selhala a spadla. Takže to spíše vypadalo na UFO zmenšeninu těsně před odletem do vesmíru. Řada úspěchů je založena na využití nevýhody ve výhodu. Proto nešlo jinak, než pohotově přiskočit a nafotit pár snímků. Takže již víte co znamená dnešní fotografie, která by bez tohoto popisu vyzněla asi trošku divně. A ono je někdy potřeba něco dovysvětlit a tak vlastně budou Jana a Radek vzpomínat jak měli toto jedinečné oproti ostatním.

Ještě k té výhodě. Ta konstrukce začala pak celá hořet, takže jako správný člen hasičské zásahové jednotky jsem domů běžel pro kýble s vodou a konal. Takže informace pro budoucí nevěsty – zašiju šaty, uhasím oheň, … ;)

Už je čas, musíme jít

Člověk by neřekl, ale měsíc září mám nejnabitější z celého roku. Během třiceti dní sedm svateb a do toho ještě další zakázky. To by fakt člověk ocenil, kdyby měl den trošku víc hodin. Do toho se člověk ještě uvrtá psaním blogu. A tak nemůžu zklamat své fanoušky, kteří pondělní ráno ještě dříve než rozlepí obě oči nebo provedou ranní očistu, již zapínají své počítače aby si přečetli další článek. Je neděle po půlnoci a já se k psaní dostávám až nyní. O čem budu psát je tedy jasné, čas čas čas.

Většinou svatby odevzdávám do týdne a víceméně se to dařilo. Až tedy do tohoto měsíce. Najednou je toho prostě moc. Svatbu nedokážu zpracovat za den, je jich potřeba daleko více. Když se pak ozve důležitý klient, tak se mu snažíte vyhovět. Někdy se to dá vyřešit posunutím termínu uskutečnění práce, ale někdy jsou pevné data. Mám pár klientů, cca pět, kterých si natolik vážím, že prakticky je nemůžu odmítnout. Jsou to většinou lidé, kteří mi pomohli v růstu mé kariéry. Když je to spolupráce víceletá, tak se snažíte aby tento vztah neskončil. A tak i když byste kohokoli jiného odmítl, tak tady to udělat nechcete. Ostatně hodně dlouho jsem se učil říkat ne. Ale to by bylo na samostatný článek.

Dva roky zpět jsem touto dobou pobývat přes dva měsíce v Brně. Vrcholila volební kampaň primátora a bylo potřeba tak být každý den nablízku. Když jsme domlouvali na jaře toho roku, že budu muset být fyzicky ty měsíce tam, tak vzápětí byla dodána věta, že jsou si vědomi, že mám nějaké závazky a ty budou respektovat. Což bylo pro mne hodně důležité, protože jak jsem zmiňoval dříve, nesepisuju smlouvy, lidi mají mé slovo. Takže mi bylo líto, že jsem nefotografoval zahájení Mistrovství světa basketbalu žen, které se konalo v Brně. Na druhou stranu jsem ten den fotil event akci Plzeňského Prazdroje na tankodromu, kde se člověk vozil na tanku a pil jedno točené za druhým. Takže zas tak hodně toho člověk pak večer nelitoval:) Píšu o tom proto, že když tedy někde slíbím mou účast, tak tam budu. I když jak se říká – nikdy neříkej nikdy …

Předchozí odstavce propojím dnešní fotografií, která je ze svatby, kterou momentálně dodělávám. Jeden z těch případů, kdy nestíhám, takže jsem velmi rád za vstřícnost. Jako svatební auto měli Zuzka a Petr starou růžovou aerovku. Jelikož autům rozumím asi jako koza kvantové fyzice, tak nevím co to byl za typ, abych o autu napsal více. Vtipné bylo hlavně to, že řidič říkal, že dvě z deseti svateb nedojedou – holt osud:)

Podstatné je však to jak se nevěsta suprově odrážela v budíku na palubovce. Bylo slunečné dopoledne, takže paprsky světla prostupovaly do auta. Zuzka sledovala ostatní svatebčany a já zase sledoval vnitřek auta, kde jsem viděl ten odraz. Stačilo vyfotit dva snímky a bylo hotovo. Ani nepostřehla, že jsem vlastně fotil hlavně ji. A jak jsem zmiňoval výše, momentálně sháním čas a tady mi ten čas resp. budík pomohl k této fotografii.

PS: omlouvám se za zpoždění uveřejnění, až nyní 8:55 jsem si všiml, že jsem v noci nedal příkaz aby se článek ráno vydal … daň za pozdní psaní, polepším se

Dívám se dívám

Když jsem začal psát tento blog, tak jsem si myslel, že to bude víceméně hračka každý týden o něčem psát. Ale ono to není zas tak jednoduché. Protože stále balancuji mezi tím, aby to bylo zajímavé čtivo ať už pro fotografy, tak pro naprosté laiky. Že se to ustálilo na svatebních fotografiích je přirozený vývoj, protože čím dál více svatby vytěsňují jiné zakázky. A objednávky na další rok jsou v plném proudu. Takže pro ty co ještě tápou mám vzkaz – pospěšte si, ať se vyhnete zklamání :)

Mezi důležité faktory mé kariéry patřil ten rozlet na jiná místa, než klasicky u nás na vesnici v kostele. Ano, každý musí nějak začínat a je podstatné dostat od lidí důvěru. Ale navštívením jiných míst získá člověk nové motivace jak s daným prostředním naloží. Rozhodně nedělám to, že bych před svatbou vyhledával fotografie interiérů, kde se bude obřad odehrávat. Abych to mohl prostudovat a tak se lépe připravit. Opět takové poučky najdete v těch chytrých knížkách, brrr. Když je člověk malé dítě, tak se nenaučí jezdit na kole nebo plavat tak, že bude ostatní jen sledovat. Takže já někdy ani nevím, zda to bude v kostele nebo na úřadě. Mne víceméně zajímá jedna věc a to v kolik ráno mám kam dojet.

Mám rád svatby v kostele, protože je tam dostatek času pohrát si s prostředím. Tím, že člověk ví kdy se co během mše děje, tak ví kdy se vzdálit. Tedy skoro vždy ví. Když si třeba ženich s nevěstou nedali po výměně prstýnku pusu. Jsem si v duchu řekl, no třeba nechtějí. Pak v průběhu druhé části mše, kdy jsem vzadu v kostele fotil nějaké mimina, se ozve farářův hlas: „A nyní si můžete dát první novomanželské políbení.“ WTF??? Naštěstí jsem to dlouhým sklem zabral, takže ok. Nebo, když si plánujete některé fotografie na druhou půlku mše a ona to je nějaká zkrácená verze. No holt, člověk se učí v každém věku.

Nejvíc svateb jsem odfotil v našem kostele. A po těch letech už fakt tápu co vymyslet nového. Pak je taky otázka, zda lidé chtějí něco nového, nebo jim „stačí“ to co je vždy. Protože náš kostel je nádherný sám o sobě. Takže hledám jiné fotografie a je pravda, že ne vždy se to povede. Tak proto má člověk takové ty fotografie jistoty. Tady vím jak zabrat celek, aby to vše vyniklo. Nemusím nad tím přemýšlet a jednoduše je cvaknu.

Občas během mše na sebe nevěsta s ženichem pohlédnou a ten oční kontakt se snažím vyfotografovat. Tak jsem se tohle snažil jinak zachytit u nás v kostele tento rok. Ale pokaždé to nebylo ono. Teď když jsem fotil v jiném kostele, tak to vyšlo přesně jak jsem chtěl. A navíc k tomu pohledu poskytla architektura kostele jakési orámování.

V jedné třetině kostela byla kazatelnice, která v dnešní době mikrofonů již neplní svůj účel. Pod kazatelnicí byly sloupy, mezi kterými bylo tak vidět na oba hlavní aktéry dne – teď nemyslím faráře a fotografa:) Našel jsem si tedy místo, kde jsem je oba viděl v mezerách. Řekl jsem si, že počkám nějakou minutu a pokud se nevěsta na ženicha nepodívá, tak holt fotografie nebude. I přesto jsem to vyfotografoval, když se dívala dopředu. To je možná důvod proč nafotím tolik fotografií kolik nafotím, protože zkouším, zkouším a zkouším. No, ale tady se Darina podívala na Vojtu během tří vteřin a bylo hotovo. A já věděl, že tohle je přesně ono.

Tak určitě …

Zajímavá zkušenost na mne čekala na jedné svatbě. A to v podobě práce kameramanů. V dnešní době oblíbené natáčení videa na zrcadlovky umožňuje velmi kvalitní záznam, protože můžete používat všemožné objektivy a udělátka. Vznikají tak zajímavé svatební videoklipy. A rozhodně bylo zajímavé si s oběma kameramany v rámci celého dne povídat a hlavně sledovat jejich práci. Která je ovšem diametrálně odlišná od mé práce.

Já přes celý den nepotřebuju někomu říkat kam se postavit či kde se oblékat. Já sázím na naprostou přirozenost a tady je třeba to trošku více režírovat. Poradili jsme si s tím tedy, když byly vedle sebe dva jiné koncepty práce? Tak určitě …

Pokud je nějaký spojovací mechanismus, tak je to humor. Bylo štěstí, že týpci byli naprosto v pohodě a dá se říct na stejné vlně. Takže ačkoli by člověk předpokládal, že by to mohlo občas jiskřit, tak přes celý den klídek. Pokud vidím v obličeji člověka úsměv, tak vím že mám vyhráno. Ano, občas můj styl je přidrzlejší, ale člověk musí vědět tu hranici dle člověka, kde to nesmí přehnat. Takže u mladších generací se s tím nepárám. U starších bořím ledy příkazem mi tykat. Když pak řeknu, že pokud mi bude někdo vykat, tak jej nebudu fotit. Tak většina dam říká s úsměvem, že mi teda budou celý den vykat. A tímto vtípkem vím, že jsem si je získal.

Občas si však zpětně říkám : „No chlapče, to bylo na hraně.“ To mi otec nevěsty říkal, zda ty „mé oblíbené“ skupinové fotografie nebudeme fotit na opačnou stranu, aby vyniklo nebe. To jsem odpověděl něco ve smyslu : „Tak zkusit bychom to mohli, ale dělat to nebudeme.“ Načež odpověď s lehkým úsměvem : „Tak to jsem jakože neslyšel.“ :) Že něco takového řeknu určitě nečekal. A já jsem byl rád, že to pochopil jako vtip a bylo to ok. Víte ono jednoduše jde o to, přesně vědět jak dělat něco co nejlépe. To už říkal Jan Železný, že právě ta víra ve své schopnosti bylo to nejdůležitější v jeho kariéře úspěšného oštěpaře. A já věděl, že přesně na tu druhou stranu budou fotografie lepší.

Takže i práce s kameramany povede skrze humor a dobře jsme se doplňovali. Avšak vy chcete zachytit svatbu tím svým stylem a to je pak obtížnější, když se všude ti dva motají – chlapci promiňte:) Takže hledáte cesty jak je co nejvíce eliminovat – podruhé promiňte:) Proto jsem více než obvykle polehával na zemi a kupodivu to nebylo skrze alkohol.

Dnešní fotografie je zajímavá způsobem v jaké pozici jsem ji fotografoval. Ležel jsem na zemi, kdy jsem mířil aparátem hodně zespoda. Chtěl jsem tak eliminovat všechny ostatní lidi a hlavně dokola se točící kameramany. Jednoduše proto, že jsem chtěl mít fotografie čistější s přímým důrazem na hlavní dva aktéry dne.