Dívám se dívám

Když jsem začal psát tento blog, tak jsem si myslel, že to bude víceméně hračka každý týden o něčem psát. Ale ono to není zas tak jednoduché. Protože stále balancuji mezi tím, aby to bylo zajímavé čtivo ať už pro fotografy, tak pro naprosté laiky. Že se to ustálilo na svatebních fotografiích je přirozený vývoj, protože čím dál více svatby vytěsňují jiné zakázky. A objednávky na další rok jsou v plném proudu. Takže pro ty co ještě tápou mám vzkaz – pospěšte si, ať se vyhnete zklamání :)

Mezi důležité faktory mé kariéry patřil ten rozlet na jiná místa, než klasicky u nás na vesnici v kostele. Ano, každý musí nějak začínat a je podstatné dostat od lidí důvěru. Ale navštívením jiných míst získá člověk nové motivace jak s daným prostředním naloží. Rozhodně nedělám to, že bych před svatbou vyhledával fotografie interiérů, kde se bude obřad odehrávat. Abych to mohl prostudovat a tak se lépe připravit. Opět takové poučky najdete v těch chytrých knížkách, brrr. Když je člověk malé dítě, tak se nenaučí jezdit na kole nebo plavat tak, že bude ostatní jen sledovat. Takže já někdy ani nevím, zda to bude v kostele nebo na úřadě. Mne víceméně zajímá jedna věc a to v kolik ráno mám kam dojet.

Mám rád svatby v kostele, protože je tam dostatek času pohrát si s prostředím. Tím, že člověk ví kdy se co během mše děje, tak ví kdy se vzdálit. Tedy skoro vždy ví. Když si třeba ženich s nevěstou nedali po výměně prstýnku pusu. Jsem si v duchu řekl, no třeba nechtějí. Pak v průběhu druhé části mše, kdy jsem vzadu v kostele fotil nějaké mimina, se ozve farářův hlas: „A nyní si můžete dát první novomanželské políbení.“ WTF??? Naštěstí jsem to dlouhým sklem zabral, takže ok. Nebo, když si plánujete některé fotografie na druhou půlku mše a ona to je nějaká zkrácená verze. No holt, člověk se učí v každém věku.

Nejvíc svateb jsem odfotil v našem kostele. A po těch letech už fakt tápu co vymyslet nového. Pak je taky otázka, zda lidé chtějí něco nového, nebo jim „stačí“ to co je vždy. Protože náš kostel je nádherný sám o sobě. Takže hledám jiné fotografie a je pravda, že ne vždy se to povede. Tak proto má člověk takové ty fotografie jistoty. Tady vím jak zabrat celek, aby to vše vyniklo. Nemusím nad tím přemýšlet a jednoduše je cvaknu.

Občas během mše na sebe nevěsta s ženichem pohlédnou a ten oční kontakt se snažím vyfotografovat. Tak jsem se tohle snažil jinak zachytit u nás v kostele tento rok. Ale pokaždé to nebylo ono. Teď když jsem fotil v jiném kostele, tak to vyšlo přesně jak jsem chtěl. A navíc k tomu pohledu poskytla architektura kostele jakési orámování.

V jedné třetině kostela byla kazatelnice, která v dnešní době mikrofonů již neplní svůj účel. Pod kazatelnicí byly sloupy, mezi kterými bylo tak vidět na oba hlavní aktéry dne – teď nemyslím faráře a fotografa:) Našel jsem si tedy místo, kde jsem je oba viděl v mezerách. Řekl jsem si, že počkám nějakou minutu a pokud se nevěsta na ženicha nepodívá, tak holt fotografie nebude. I přesto jsem to vyfotografoval, když se dívala dopředu. To je možná důvod proč nafotím tolik fotografií kolik nafotím, protože zkouším, zkouším a zkouším. No, ale tady se Darina podívala na Vojtu během tří vteřin a bylo hotovo. A já věděl, že tohle je přesně ono.