Už je čas, musíme jít

Člověk by neřekl, ale měsíc září mám nejnabitější z celého roku. Během třiceti dní sedm svateb a do toho ještě další zakázky. To by fakt člověk ocenil, kdyby měl den trošku víc hodin. Do toho se člověk ještě uvrtá psaním blogu. A tak nemůžu zklamat své fanoušky, kteří pondělní ráno ještě dříve než rozlepí obě oči nebo provedou ranní očistu, již zapínají své počítače aby si přečetli další článek. Je neděle po půlnoci a já se k psaní dostávám až nyní. O čem budu psát je tedy jasné, čas čas čas.

Většinou svatby odevzdávám do týdne a víceméně se to dařilo. Až tedy do tohoto měsíce. Najednou je toho prostě moc. Svatbu nedokážu zpracovat za den, je jich potřeba daleko více. Když se pak ozve důležitý klient, tak se mu snažíte vyhovět. Někdy se to dá vyřešit posunutím termínu uskutečnění práce, ale někdy jsou pevné data. Mám pár klientů, cca pět, kterých si natolik vážím, že prakticky je nemůžu odmítnout. Jsou to většinou lidé, kteří mi pomohli v růstu mé kariéry. Když je to spolupráce víceletá, tak se snažíte aby tento vztah neskončil. A tak i když byste kohokoli jiného odmítl, tak tady to udělat nechcete. Ostatně hodně dlouho jsem se učil říkat ne. Ale to by bylo na samostatný článek.

Dva roky zpět jsem touto dobou pobývat přes dva měsíce v Brně. Vrcholila volební kampaň primátora a bylo potřeba tak být každý den nablízku. Když jsme domlouvali na jaře toho roku, že budu muset být fyzicky ty měsíce tam, tak vzápětí byla dodána věta, že jsou si vědomi, že mám nějaké závazky a ty budou respektovat. Což bylo pro mne hodně důležité, protože jak jsem zmiňoval dříve, nesepisuju smlouvy, lidi mají mé slovo. Takže mi bylo líto, že jsem nefotografoval zahájení Mistrovství světa basketbalu žen, které se konalo v Brně. Na druhou stranu jsem ten den fotil event akci Plzeňského Prazdroje na tankodromu, kde se člověk vozil na tanku a pil jedno točené za druhým. Takže zas tak hodně toho člověk pak večer nelitoval:) Píšu o tom proto, že když tedy někde slíbím mou účast, tak tam budu. I když jak se říká – nikdy neříkej nikdy …

Předchozí odstavce propojím dnešní fotografií, která je ze svatby, kterou momentálně dodělávám. Jeden z těch případů, kdy nestíhám, takže jsem velmi rád za vstřícnost. Jako svatební auto měli Zuzka a Petr starou růžovou aerovku. Jelikož autům rozumím asi jako koza kvantové fyzice, tak nevím co to byl za typ, abych o autu napsal více. Vtipné bylo hlavně to, že řidič říkal, že dvě z deseti svateb nedojedou – holt osud:)

Podstatné je však to jak se nevěsta suprově odrážela v budíku na palubovce. Bylo slunečné dopoledne, takže paprsky světla prostupovaly do auta. Zuzka sledovala ostatní svatebčany a já zase sledoval vnitřek auta, kde jsem viděl ten odraz. Stačilo vyfotit dva snímky a bylo hotovo. Ani nepostřehla, že jsem vlastně fotil hlavně ji. A jak jsem zmiňoval výše, momentálně sháním čas a tady mi ten čas resp. budík pomohl k této fotografii.

PS: omlouvám se za zpoždění uveřejnění, až nyní 8:55 jsem si všiml, že jsem v noci nedal příkaz aby se článek ráno vydal … daň za pozdní psaní, polepším se