Říjen 2012

Zasloužený odpočinek

V momentě, kdy čtete tento čerstvý příspěvek na blogu, tak se proháním v rakouském Söldenu po sjezdovkách. O víkendu nám svahy uplužili předjezdci typu Ted Ligety či Tina Maze a nyní je tedy čas na nás. Poslední dva měsíce byly pro mne nejhektičtější z celého roku, možná za pár let. Těch příčin je více, největší fakt ten, že práce je více než dostatek. Což je dobře, ale na vavřínech rozhodně neusínám.

Ono je třeba, aby člověk byl stoprocentně fit při své práce, ať se jedná o jakoukoli. Protože pak může pracovat s klidem. Když pak někde vzadu v hlavě vězí, že jsem nestihl ještě tohle a tohle, tak to není dobře. Takže jsem byl resp. jsem stále ve skluzu. S prací počínaje a vystavováním faktur konče. Všem dotyčným se tímto omlouvám, za týden už budete moci s úsměvem na tváři převádět finanční obnosy:)

U dnešní fotografie mne potěšila jedna věc, která není daleko od přechozích odstavců tematicky. Ženichovi jsem předával výběr fotografií na dvd a za pár dní všechny ostatní včetně alba. Říkal jsem mu, že na tom dvd mají ještě další fotografie. Například moc nedávám do finálních výběrů skupinové fotografie. Proč? O tom jindy. On mi říkal, že ten výběr cca 200 fotografií co jsem mu dával bohatě stačí. A já si říkal, přesně to rád slyším. Znáte to, když se někdo vrátí z dovolené a musíte si pak prohlédnout tisíc fotografií. To by si člověk raději uřízl ruku, než tohle zažít, ale v té chvíli to nesmíte dát najevo. Vytrpět a pak doma z okna do oblak zakřičet: „Za co mě trestáš?!?!?“

Každý rok odevzdávám míň a míň fotografií, protože se soustředím na ty podstatné. Ostatně celá svatba se dá kvalitně zobrazit na 150 snímcích. Ale na druhou stranu je stále ještě tady zvykem mít ty skupinovky. To pak v duchu křičím já:) Opravdu kvantitou kvalitu člověk nedožene.

Já se snažím aby ze svatby vzešly ať už klasické snímky, tak i fotografie, které mají nádech určitého tajemna a nejsou prvoplánové. Takové, aby jste si je pak mohli pověsit na zeď a nebyla to ta klasika s kyticí u stromu. Dnešní fotografie je přesně taková. Nefungovalo by to, kdyby tam byl odraz cizích lidí resp. nějakých svatebčanů. Tahle fotografie funguje právě díky tomu, že to jsou novomanželé. A je to vyfotografováno v ten pravý moment nakročení. Tohle opravdu není náhoda, tak jsem to přesně chtěl a povedlo se mi to na první moment. V levém horním rohu detail stojanu na kola bych ještě nějaký roh zpět ustříhl, ale teď takové drobné elementy nechávám. Měl jsem strašnou radost, že se mi ten snímek povedl. Všechno nemusí být o obličejích, když to uchopíte správně. Tak snad se fotografie líbí stejně i vám.

A už dost, lyže na mne volají …

PS: Pokud se vám v zimě nebude něco dařit, tak použijte básničku našeho hlavního instruktora. To když se některým lidem nedaří správná technika, tak nastoupí jeho přednes: „Nejde to, nejde to. Necháme to na léto“ :)

Něco ze života

Jednou jsme na základní škole dostali nového ředitele a tak jsme si s kamarádem řekli, že by bylo vhodné se s ním seznámit. Tak jsme jako malí školáci přišli k ředitelně a tam řádně zabouchali na dveře. Po chvilce se se stejnou razancí otevřely a následovaly od ředitele dva pohlavky, pro každého jeden. My jsme se dotázali: „Za co?“ On, že za to bouchání na dveře a že co chceme. My odpověděli, že jsme klepali normálně a že jsme ho chtěli pozdravit. Chvilku přemýšlel, pak vtáhnul kámoše dovnitř a mi přikázal, ať zaklepu stejně jako předtím. Pochopitelně, že jsem ubral na razanci, asi tak o tisíc procent. On vzápětí otevřel a pravil : „Chlapci já se vám omlouvám.“ My, že to teda bereme, všechno dobrý. Od té doby jsme byli kámoši.

Před několika lety jsme cestovali po Anglii a jeden den jsme zastavili v Liverpoolu. Tam jsme se chtěli podívat na fotbalový stadion, nicméně vstupné bylo větší než by byl člověk český ochoten obětovat. Raději tu sumu pochopitelně večer investoval do piva. Tak jsme si dali menší pauzu, kterou každý využil jinak. Já jsem se rozhodl stadion obejít dokola. Na opačné straně byl vchod do útrob, kde jsem risknul vejít. Po pár vteřinách, kdy jsem nepotkal ani člověka, jsem již hladil trávu na hřišti. Vyběhl  po schodech až nahoru, pokochal se a udělal několik snímků. A když jsem zahlédl žlutou security na opačné straně jak se ke mně blíží, zbaběle jsem utekl. Nechytili mne, ale byl jsem jediný kdo se tam dostal zadarmo. Pro zasvěcené – holt prajzák.

Když jsem fotografoval návštěvu papeže resp. bohoslužbu v Brně, tak jsem se oblékl jako bych šel skoro na filharmonii. Důvod je prostý, chci se od ostatních fotografů odlišovat nejen výsledkem, ale i vším ostatním. Když skončila mše a papež se v zadních prostorech připravoval na odlet, tak jsem zkoušel pomalu se přibližovat až kam to půjde. Samotného mne překvapilo, že ta hradba bodyguardů mne nechala dojít až tak blízko. Když jsem pak pochodoval jako jediný fotograf vedle papamobilu, tak jsem si v duchu s úsměvem říkal, zda to už nepřeháním. Kdybych pokračoval až do letadla, bylo možné, že bych v klidu odletěl s papežem a nikdo by nic neřekl.

Tohle jsou tři případy z mnoha, na kterých chci ukázat jednu věc. A to, že je třeba být trošku suverénní a v některých případech i přidrzlejší. Pokud se člověk bude stále držet při zemi, tak nijak nevynikne, to platí pro každou profesi. Ano, vlastnosti nám jsou/nejsou dány  a některé se dají naučit. Ale nejideálnější je, když to vychází z nás a jsme to prostě my. Pro mne je tedy vlastní to, že pokud mám v mé mysli nějakou fotografii, tak se snažím dostat na to místo. Pochopitelně to vždy nejde a ani nevíte, jak mne to pak mrzí. Jelikož mám však ten snímek jen v mé hlavě, tak nikdo o ničem neví. A proto je třeba být občas suverénní, že ví co chce.

U čeho trpím u svateb při fotografování v kostele, tak jsou různá omezení kam až člověk může jít. Já naprosto chápu proč ty pravidla jsou – protože fotografové se neumějí chovat. Můj styl je zcela odlišný, že mne sice faráři během mše registrují, ale nijak neruším. Když je čas, tak se snažím přede mší zajít seznámit do zákristie, to pak stačí pozdravit Chvála Kristu a faráři je jasné, že buran nebudete. O to víc mám rád, když pak řeknou, že můžu víceméně kamkoli. A to se stalo u svatby Katky a Lukáše.

Nikdy dříve jsem v „jejich“ kostele nefotografoval, takže bylo během mše stále co objevovat. Jednoznačně můj nejoblíbenější snímek vznikl právě v prostoru, kde většinou je zakázáno se pohybovat. A to i přes svoji drzost respektuji … teda většinou:) Tady jsem se dostal až do prostor zákristie, které vidíte na pravé straně fotografie za ministrantem. Ale lepší fotografii jsem dosáhl z místa naproti, kde je jakási kaple. Dřevěné dveře měly místo průhledného skla zrcadlo, takže jsem odrazem viděl zadní část kostela. Dostal jsem tak do jedné roviny faráře a novomanžele. Jinak než odrazem by to nebylo možné. Se správnou kompozicí jsem trošku laboroval, protože abych měl celé oblouky, tak jsem stál na špičkách jak sólistka u Labutího jezera.

Abych měl tento snímek, tak jsou dvě možnosti – buď je farář v pohodě, nebo je třeba být drzý. Třetí možnost je ta, že ten snímek zaznamenán nebude. Tady vyšla první možnost. Takže jsem pak faráři hodně poděkoval.

Nejsme stroje, je lidské chybovat.

V mých počátcích fotografování svateb se mi jednou stalo, že jsem nestihl vyfotit první polibek. To ihned vidíte ty komiksové bubliny nad hlavami svatebčanů – Vyfotil to?, Že on to nestihl?, To je vůl!. Po zbytek mše pak přemýšlíte jak to vyřešit a tápete, zda je ta fotka opravdu tak důležitá. Usoudíte, že je. Když tedy mše skončila a svatebčané již utvořili špalír, tak jsem se odhodlal a pravil:  „Přátelé, omlouvám se, ale opravdu jsem nestačil vyfotit první polibek. Takže bych poprosil všechny zpátky do lavic a pojedeme druhý pokus.“ A čekáte vteřinu, která se zdá jako rok, jak lidé zareagují. Reakce byla supr, protože i když si museli o mne něco myslet, tak s úsměvem vlezli zpátky do lavic. Já v klidu vyfotil druhý polibek. Ten pak v albu přesunul na správné místo a nikdo nic nepozná:)

Když jsem fotografoval Petru a Ondru, tak se stalo něco jiného a to se lépe popíše fotografiemi. Ono už bylo humorné setkání ráno, protože jsem za nimi cestoval přes 250km a do poslední chvíle byli lehce nervózní, zda dojedu. Navíc si Petra na kterou jsem měl jedinou spojení nechala doma mobil. Nemívám předsvatební schůzky, takže ani nevěděli kdo/co přijede. Nicméně já všem říkám, že nepotřebuji nic o svatbě vědět, jen čas a místo kde ráno začínáme. O půl sedmé jsem zastavil před smluveným místem, vzal foťáky a šlo se do akce. Ano, byla vidět úleva, že jsem zde. To spadnutí kamene ze srdce určitě zaznamenaly nějaké seismické přístroje. Takže v klidu, já opravdu dojedu. Ledaže … ;)

Takže pojďme k příběhu.

Začne to tak, že si Petra a Ondra vyměnili prstýnky. Bystřejší již vidí, že je něco „špatně“.

Při podpisu jednoho svědka si prohlížejí prstýnky.

Načež zjistí, že prsten je sice na dobrém prstu, ale špatné ruce a začíná výměna:)

Nasazení prstenu poté proběhlo během obřadu tedy podruhé, ale tentokrát jsem nebyl na vině já ;)

Tohle jsou příběhy, které nevymyslíte. A díky těm upřímným reakcím, kdy nevěděli že je fotografuji, budou mít hezkou vzpomínku na ten den a určitě tím všechny pobaví. To jsou momenty, které musíte mít zaznamenány, ty se opakovat nedají. Proto je třeba být stále ve střehu, protože nikdy člověk neví co se stane.

Překvapit sám sebe

Když jsem v roce 2008 uspěl v Canon soutěži, tak to hlavní co se mi vrylo do hlavy, byl proslov vedoucího poroty s větou, která mi hodně pomáhá v mé práci.

Snažte se nás překvapit svými snímky, ale v první řadě překvapte sami sebe.

Ke každé zakázce či svatbě přistupuji tak, abych naplnil tuto větu. Ono to nakonec není tak obtížné, protože mimo povinných snímků, které se nedají udělat než klasickou formou, má člověk volné pole působnosti. U svateb mi v tomhle hodně pomáhá to, že můžu fotografie dělat černobílé. U některých situací tedy vím, že fotografie nebude barevná a tomu přizpůsobuji samotný akt zmáčknutí spouště. Lépe tak vynikne samotný děj. U ostatních zakázek jsem omezen tím, že všichni očekávají barevné fotografie. Ale tedy většinou si neodpustím udělat aspoň jednu černobílou, ať klienti mají nad čím přemýšlet.

Ve čtvrtek večer jsem fotografoval firemní akci v oblasti Dolních Vítkovic, o kterých jsem psal minulý týden. Klient se mne v žertu zeptal, zda mám pořádně nabitý blesk. A já mu s úsměvem odpověděl, že nefotím s bleskem:) Což ho trošku zarazilo a koukal na mne jak na vola. Protože akce byla jak uvnitř, tak hlavně spojená s noční prohlídkou vysoké pece. Já mu říkal, že klidně to nafotím s bleskem pokud jej bude vyžadovat, ale doporučuju mu mi věřit. Jsem přesvědčen o tom, že o fotografovi by nemělo být vědět a nerušit atmosféru. Když si na foťáku zapnu tichý mód, tak opravdu o mne nikdo neví. O opět se snažím akci nafotit tak, aby klient byl spokojen a já prokázal svoji kreativitu a tím pádem překvapil sebe.

U svateb stále hledám jak něco zajímavě vyfotit či propojit pár dějů. A to je příklad dnešní fotografie, kde ty děje jsou tři. Osvětlení sálu pomocí miliardy svíček mělo kouzelnou atmosféru, která na barevných fotografiích je opravdu pěkná – což dnes neukážu:) U této fotografie by barva přebila ty děje. Fotil jsem jak tančí jeden pár, když jsem si všimnul, že u stolu sedí nevěsta. A tak jsem si stoupnul tak, ať mám obě věci v jedné ose. A do toho se ještě posléze přidal další děj. Jediná ta malá holka si mne všimla a koukala mým směrem. Její mamka se věnovala ji. Tančící pár se evidentně věnoval sobě. A nevěsta konverzaci se svatebčany. Víceméně stačilo vychytat ten správný moment. A pak snímek doladit v počítači. Není to o tom, že jej jenom převedu do černobílé varianty. Je třeba něco zvýraznit či něco ubrat, jak by člověk byl malíř a dodělával finální úpravy svého plátna. A tohle je jeden z mých nejmilejších snímků toho dne.