Něco ze života

Jednou jsme na základní škole dostali nového ředitele a tak jsme si s kamarádem řekli, že by bylo vhodné se s ním seznámit. Tak jsme jako malí školáci přišli k ředitelně a tam řádně zabouchali na dveře. Po chvilce se se stejnou razancí otevřely a následovaly od ředitele dva pohlavky, pro každého jeden. My jsme se dotázali: „Za co?“ On, že za to bouchání na dveře a že co chceme. My odpověděli, že jsme klepali normálně a že jsme ho chtěli pozdravit. Chvilku přemýšlel, pak vtáhnul kámoše dovnitř a mi přikázal, ať zaklepu stejně jako předtím. Pochopitelně, že jsem ubral na razanci, asi tak o tisíc procent. On vzápětí otevřel a pravil : „Chlapci já se vám omlouvám.“ My, že to teda bereme, všechno dobrý. Od té doby jsme byli kámoši.

Před několika lety jsme cestovali po Anglii a jeden den jsme zastavili v Liverpoolu. Tam jsme se chtěli podívat na fotbalový stadion, nicméně vstupné bylo větší než by byl člověk český ochoten obětovat. Raději tu sumu pochopitelně večer investoval do piva. Tak jsme si dali menší pauzu, kterou každý využil jinak. Já jsem se rozhodl stadion obejít dokola. Na opačné straně byl vchod do útrob, kde jsem risknul vejít. Po pár vteřinách, kdy jsem nepotkal ani člověka, jsem již hladil trávu na hřišti. Vyběhl  po schodech až nahoru, pokochal se a udělal několik snímků. A když jsem zahlédl žlutou security na opačné straně jak se ke mně blíží, zbaběle jsem utekl. Nechytili mne, ale byl jsem jediný kdo se tam dostal zadarmo. Pro zasvěcené – holt prajzák.

Když jsem fotografoval návštěvu papeže resp. bohoslužbu v Brně, tak jsem se oblékl jako bych šel skoro na filharmonii. Důvod je prostý, chci se od ostatních fotografů odlišovat nejen výsledkem, ale i vším ostatním. Když skončila mše a papež se v zadních prostorech připravoval na odlet, tak jsem zkoušel pomalu se přibližovat až kam to půjde. Samotného mne překvapilo, že ta hradba bodyguardů mne nechala dojít až tak blízko. Když jsem pak pochodoval jako jediný fotograf vedle papamobilu, tak jsem si v duchu s úsměvem říkal, zda to už nepřeháním. Kdybych pokračoval až do letadla, bylo možné, že bych v klidu odletěl s papežem a nikdo by nic neřekl.

Tohle jsou tři případy z mnoha, na kterých chci ukázat jednu věc. A to, že je třeba být trošku suverénní a v některých případech i přidrzlejší. Pokud se člověk bude stále držet při zemi, tak nijak nevynikne, to platí pro každou profesi. Ano, vlastnosti nám jsou/nejsou dány  a některé se dají naučit. Ale nejideálnější je, když to vychází z nás a jsme to prostě my. Pro mne je tedy vlastní to, že pokud mám v mé mysli nějakou fotografii, tak se snažím dostat na to místo. Pochopitelně to vždy nejde a ani nevíte, jak mne to pak mrzí. Jelikož mám však ten snímek jen v mé hlavě, tak nikdo o ničem neví. A proto je třeba být občas suverénní, že ví co chce.

U čeho trpím u svateb při fotografování v kostele, tak jsou různá omezení kam až člověk může jít. Já naprosto chápu proč ty pravidla jsou – protože fotografové se neumějí chovat. Můj styl je zcela odlišný, že mne sice faráři během mše registrují, ale nijak neruším. Když je čas, tak se snažím přede mší zajít seznámit do zákristie, to pak stačí pozdravit Chvála Kristu a faráři je jasné, že buran nebudete. O to víc mám rád, když pak řeknou, že můžu víceméně kamkoli. A to se stalo u svatby Katky a Lukáše.

Nikdy dříve jsem v „jejich“ kostele nefotografoval, takže bylo během mše stále co objevovat. Jednoznačně můj nejoblíbenější snímek vznikl právě v prostoru, kde většinou je zakázáno se pohybovat. A to i přes svoji drzost respektuji … teda většinou:) Tady jsem se dostal až do prostor zákristie, které vidíte na pravé straně fotografie za ministrantem. Ale lepší fotografii jsem dosáhl z místa naproti, kde je jakási kaple. Dřevěné dveře měly místo průhledného skla zrcadlo, takže jsem odrazem viděl zadní část kostela. Dostal jsem tak do jedné roviny faráře a novomanžele. Jinak než odrazem by to nebylo možné. Se správnou kompozicí jsem trošku laboroval, protože abych měl celé oblouky, tak jsem stál na špičkách jak sólistka u Labutího jezera.

Abych měl tento snímek, tak jsou dvě možnosti – buď je farář v pohodě, nebo je třeba být drzý. Třetí možnost je ta, že ten snímek zaznamenán nebude. Tady vyšla první možnost. Takže jsem pak faráři hodně poděkoval.