Únor 2013

Jmenuji se David a přišel jsem na svět dnes …

Když jsem fotil minulý rok na konci listopadu jednu svatbu, tak nevěsta byla již v pokročilém stádiu těhotenství. Nebylo to však první dítě, ale již páté, takže si dokážete představit ten mumraj po celý den. Zuzka to však zvládala bravurně, ale občas bylo třeba si v klidu posedět a odpočinout. Při jedné takové pohodičce jsme se dostali k tématu jména dítěte. A já podotkl jak je moc hezké, že se bude jmenovat po mně David. Což bude zajímavé, pokud to bude holka:) V tu chvíli začali Zuzka s Alešem přemýšlet, že to asi není tak špatný nápad. Byly v záloze asi další varianty, ale asi díky tomu dni stráveného se mnou jsem je přesvědčil, že jednoduše lepší volba než David neexistuje.

Jeden podvečer mi přišla smska ve znění: Jmenuji se David a přišel jsem na svět dnes ve 12:20, vážím 2,75kg, měřím 46cm a s maminkou jsme v pořádku:)

Protože jsem byl stovky kilometrů od domova, tak jsem ještě neměl možnost si popovídat kolika procenty jsem se tedy já podílel na konečném znění jména. Pro uspokojení mého ega by mi stačilo nějakých 92% :) Takže dnes více popíšu fotografie z jejich svatby a poodhalím jak vlastně nad fotografiemi přemýšlím, přeci jenom všichni si to zaslouží.

Zde jsem chtěl propojit dva děje, kdy si jedno dítě hraje a druhé je k nelibosti oblíkáno do šatů. Tak jsem se válel zcela v rohu místnosti na zemi a hledal tu správnou kompozici. Nakonec nejzdařilejší byla tato a i když preferuji snímky, kde se nikdo nedívá do objektivu, tak tady to funguje. A nechal jsem ji barevnou, ať vyzní takové to teplo domova.

Tohle je typický příklad mé fotografie, kdy mne dotyční vůbec neregistrují a věnují se jinému ději, zde sledování televize. Tady na mne čekal úkol, jak co nejlépe všechny propojit do jednoho snímku. Nejtěžší bylo správně vychytat tu holku, která má hlavu orámovanou rukama přední holčiny, protože rozhodně neseděla v klidu. A to je můj úkol, dosáhnout výsledku aniž bych někomu něco řekl.

Zde zase jiný přístup, kdy musíte předem vědět jak má výsledná fotografie vypadat. Zuzka seděla na schodech a volala na malého, ať jde dolů. A když jsem slyšel rychlý běh, tak bylo jasné, že rozhodně v klidu po schodech nepůjde. Tak jsem měl v hlavě to, že jej zachytím rozmazaného a Zuzku ostrou, tedy pokud se nepohne. Vše vyšlo dokonale hned na první pokus, no ono ani více pokusů nešlo udělat skrze rychlosti malého.

Někdy je třeba nechat lidi o samotě, aby se mohli sobě věnovat. Což asi tak vypadá z téhle fotografie, ale pravda je takové, že se nelíbají, ale Zuzka upravuje Aleši kravatu:) Je to fotografováno na delší objektiv a zakomponováno přesně do třetin jak má být.

Zde fotografie, kde jsou Zuzka a Aleš na stejném místě, ale již byla kravata uvázána a probíhá odměna. Je to příklad jak se prakticky stejný děj dá zachytit dvěma ohnisky a jen stačí výsledek zajímavě uchopit.

Někdo vám k fotografii pomůže náhoda jako zde, kdy se propojily šibalské úsměvy obou aktérů snímku.

Klasický snímek odrazu, kdy jen čekáte na vhodný děj. Vlevo láskyplné pohledy rodiny a vpravo boj s kytkou:)

Svatba se konala v místnostech, které oddělovala stěna s vestavěným krbem skrz kterého jste se mohli dívat na druhou stranu. Tak jsem rychle využil toho, že Zuzka s Alešem stáli blízko krbu a z druhé strany fotografoval. Bohužel tam nepostáli moc dlouho já bych je potřeboval do ideálnější pozice. A tohle je nejlepší fotografie z pěti co jsem pořídil. Každopádně i tak to ukazuje ten jiný pohled, který je třeba k tomu, aby se člověk odlišil.

Někdy je třeba být doslova v centru dění. To jsem byl u krájení dortu na kolenou přímo u stolu. Děcka nosily kousky dortu svatebčanům a tuto fotografii mám rád skrze pohledu toho klučiny, fakt nevím co ho překvapilo, ale je to zajímavý pohled.

Z jednoho stolu si děcka udělali bunkr a vznikal řada fotografií z tohoto místa, ať už jak z bunkru koukají, nebo jak se baví uvnitř. Ze všech těchto snímků mám nejraději tento.

Takže to bylo pár ukázek. Příští týden si ukážeme snímek, který je z této svatby a patří k mým nejlepším z celého minulého roku.

Není důležité co, ale jak

Minulý týden jsem fotografoval řadu různých věcí. U některých bylo jasné jak má vypadat výsledek. Tak shodou okolností jsem v jednom dni fotil dvě firmy, kde bylo třeba zdokumentovat vlastní výrobu. Ale každý měl jiný požadavek nad finálním výsledkem. U jedné firmy byl kladen důraz na celkovou velikost a u druhé na konkrétní dělníky. Takže jsem chodil po dílnách a zkoušel různé pohledy a finty jak se přiblížit k lidem, ale aby je to nerušilo v jejich práci. Je jasné, že u každého člověka nepochodíte, přeci jenom nejsou zvyklí aby je někdo fotografoval. Ale zase se najdou další, kteří vám ochotně zapózují a ani nechtějí vidět výsledek. Skrze mé vrozené představivosti tak lezu na místa, ze kterých chci pořídit snímky, které dříve vidím v mé hlavě. A díky daru umazat se v jakémkoliv prostředí pak taky vypadám jak vypadám. Člověk tak udělá řadu záběrů, které je třeba vykonzultovat s klientem, zda to je přesně co chtěl a příště se soustředit na ty podstatné věci. Je důležité v prvé řadě pochopit zadání a pak jej dále rozpracovávat. Lehce tlačím klienty do toho ať mi řeknou, že tohle je špatně a tohle už vůbec nepoužijeme. Tímto lehčeji pochopím jak to dělat správně, než když mi říkají, že je to ok.

U dalších fotografování zase byly jiné požadavky, třeba ať je fotografie v určitém formátu velikosti tz. ať se dá oříznout na pruh. Což asi nepřipadá jako něco složitého, ale to byste nesměli fotit zvířata. A dostat rozumně do jedné fotografie ovce, poníka  a osla už tak jednoduché není. Zvlášte, když ty ovce vás v hlubokém sněhu pořád pronásledují a vy nevíte proč. Vysvětlení je po chvíli jednoduché – mám fotobrašnu khaki barvy a prý jim to připomíná žrádlo. Takže stačilo ji schovat a už to bylo v pohodě, relativně ovšem. Protože pak různě nadbíháte zvířatům a snažíte se je nějak pozdržet na místě. A to tam měl být ještě kozel a pštros – což ještě bude příště zajímavé.

No a u dalšího fotografování byl zase požadavek portrétních fotografií jistého doktora. Původní čas začátku fotografování se posunul o nějakou hodinu skrze jeho zpoždění. A tak co dělat v tomto mezičase? Vedoucí kliniky měla s sebou dítě, tak jsem fotografoval je. Takže vzniklo pár dobrých rodinných fotografií, kde jsem nemusel nikoho komandovat a jen zaznamenával vše co malý dělal. Jedna z těchto fotografií je dnešní. Nevím zda vůbec má smysl fotografii popisovat, protože ona mluví sama za sebe. Spíš bylo smyslem dnešního článku napsat o různých požadavcích klientů a že i v rámci takovéto práce můžou vzniknout fotografie, které by jinak vznikaly v ateliéru a musely být už strojené. Určitá spojitost s minulým článkem, kdy hlavně zaznamenávám život takový jaký je.

Jde to i jinak

Když jsem dnes uviděl oficiální portrét Miloše Zemana (http://www.zemannahrad.cz/ofic_foto_MZ.jpg), tak mi probleskly hlavou dvě věci. Fotograf odvedl dobrou práci a Miloš Zeman je schopen lhát i na fotce. Kde se ztratily jeho tři brady, o kterých stále bonmotuje? Ty ruce vypadají jako od patnáctileté holky. A celkově je vyžehlen a zretušován tak, že se obávám příjezdu zahraničních delegací, že se budou dožadovat člověka na fotografii a ne toho strýce s alkoholovým odérem. Je mi jedno, že se retušuje u modelek, ale u těchto fotografií bych čekal pravdomluvnost.  Že to jde udělat ať už bez zásahu počítače či zajímavě zapojit ruce je příklad nynější oficiální fotografie Baracka Obamy (http://www.flickr.com/photos/whitehouse/8390033709/in/photostream).

Chápu, že každý chce vypadat na fotografiích dobře. Co ale nechápu je přemrštěné úpravy v počítači, které zničí rysy člověka. Nikdy mne nelákalo fotografování v ateliéru přeslazených rodinek či nepřirozených póz. Já fotím život takový jaký je a na prvním místě je to, aby z fotografií vyzařovala realita. Když se člověk neschová za masku mejkapu, nasvícení a post-procesu, tak mluví svou duší. A nejlépe ještě, když neví o tom, že jej fotografuji. V různých situacích používám jiné postupy jak se dostat lidem do hloubi, aby to nebylo tlačení na pilu a přesto si zachovali svoji upřímnost. Tohle nemůžu přesně popsat, protože to vychází z mé povahy. Svým způsobem je to mé know-how, které můžu těžko někomu předat, protože každý jsme jedinečný. A pokud člověk něco hraje, tak jej lidi lehce prokouknou a realita bude fuč.

Občas mne nějaká rodinka přesvědčí, abych je nafotil. Ale oni ví, že trpím:) Dělám to zcela výjimečně a proč vyměknu je mi záhadou. Jde holt o to, že tam není ta realita, kterou normálně vidím. Ovšem jde to dělat i jinak. Tak, že promlouvá reálná rodinná situace a mne fotografování velmi baví.

Je tomu rok co se kamarádovi narodil potomek. S jeho jménem je dobrá historka, ale tu si nechám na někdy jindy:) Řekl jsem mu, že až se narodí, tak druhý den s ním pojedu do porodnice a něco zkusím natočit a vyfotit. Tam jsem za celou dobu neřekl ani jednou co mají dělat, jen zaznamenával děj. V hlavě jsem si přehrával písničku, kterou jsem věděl, že posléze použiji a tak podle toho i tvořil. Z toho všeho vznikl menší klip, kde je zaznamenán část druhého dne malého Honzíka.

Doporučuji tedy se zvukem a kapesníkem sledovat, že lze udělat reálné rodinné fotografie. Ano, jde to dělat i jinak.

Úsměv prosím

Nevím jak to mají ostatní fotografové, ale já se rozhodně nevyžívám ve fotografování skupinovek s povinným úsměvem. A tak se modlím, ať začne sněžit nebo se nevěsta opije. Bohužel se zatím nepovedl nějaký zvrat, abych toto nemusel absolvovat. V těchto situacích by bylo nejlepší se zachovat jako pan Lorenc, někomu dát do ruky foťák a s lahváčem v ruce sledovat fotografování zpovzdálí. Přiznejme si, že na těchto fotografiích většina lidí nevypadá přirozeně a každý není tak tvárný, aby udělal nějaký pohybový masakr.

Ono se dá lehce vysvětlit proč na těchto fotografiích vypadáme jak vypadáme. V obličejové části máme desítky svalů a při různých úsměvech se zapojují jiné. Existují hlavně dva typy úsměvů a to radostný a volný. Rozdíl mezi těmito dvěma úsměvy je v tom, že u radostného se zapojují i svaly kolem očí. To pak vypadá tak, že jakoby člověk měl kolem očí takové váčky resp. mimické vrásky, které nejsou nikterak vadou na kráse, je to prostě upřímný smích od srdce. No a volný úsměv je ten, který právě používáme u fotografování skupinovek. Takové to – cheeeese. U takovéhoto úsměvu podvědomě zapojujeme sval, který se používá u sání, proto to pak nevypadá tak přirozeně. Dobré, co?

Ano, dá se naučit odstranit tento jev, ale přeci jenom na svatbách v drtivé většině pracuji s lidmi nedotčenými portrétními fotografiemi. Každý chce vypadat co nejlépe, ale holt tady toto lehce neoblbnete. A pak si vemte to utrpení novomanželů se tvářit přirozeně, když po vás chtějí desítky lidí společnou fotografii. To je jednoduše nemožné a tak se snažím toto fotografování co nejvíce urychlit a někdy i vylepšit hopsací fotografií.

No, ale jsou i cesty, jak z lidí dostat upřímný smích. A to je příklad dnešní fotografie. Na svatbě po mně chtěla jedna rodinka, ať je vyfotím na jejich foťák. No a všichni tam stáli klasicky strojeně, tak jsem je vyfotil jen od krku dolů tz. bez hlav.  Dal jsem jim ten foťák, ať fotografii zkontrolují, zda je to v pořádku. Mezitím si nachystal můj a čekal, až se na fotografii podívají. Pochopitelně pak propukl smích a tak stačilo jen vyfotit tuto situaci.

Ano, tohle je ten upřímný smích co chci na fotografiích. Holt stačí malá finta :)