Jde to i jinak

Když jsem dnes uviděl oficiální portrét Miloše Zemana (http://www.zemannahrad.cz/ofic_foto_MZ.jpg), tak mi probleskly hlavou dvě věci. Fotograf odvedl dobrou práci a Miloš Zeman je schopen lhát i na fotce. Kde se ztratily jeho tři brady, o kterých stále bonmotuje? Ty ruce vypadají jako od patnáctileté holky. A celkově je vyžehlen a zretušován tak, že se obávám příjezdu zahraničních delegací, že se budou dožadovat člověka na fotografii a ne toho strýce s alkoholovým odérem. Je mi jedno, že se retušuje u modelek, ale u těchto fotografií bych čekal pravdomluvnost.  Že to jde udělat ať už bez zásahu počítače či zajímavě zapojit ruce je příklad nynější oficiální fotografie Baracka Obamy (http://www.flickr.com/photos/whitehouse/8390033709/in/photostream).

Chápu, že každý chce vypadat na fotografiích dobře. Co ale nechápu je přemrštěné úpravy v počítači, které zničí rysy člověka. Nikdy mne nelákalo fotografování v ateliéru přeslazených rodinek či nepřirozených póz. Já fotím život takový jaký je a na prvním místě je to, aby z fotografií vyzařovala realita. Když se člověk neschová za masku mejkapu, nasvícení a post-procesu, tak mluví svou duší. A nejlépe ještě, když neví o tom, že jej fotografuji. V různých situacích používám jiné postupy jak se dostat lidem do hloubi, aby to nebylo tlačení na pilu a přesto si zachovali svoji upřímnost. Tohle nemůžu přesně popsat, protože to vychází z mé povahy. Svým způsobem je to mé know-how, které můžu těžko někomu předat, protože každý jsme jedinečný. A pokud člověk něco hraje, tak jej lidi lehce prokouknou a realita bude fuč.

Občas mne nějaká rodinka přesvědčí, abych je nafotil. Ale oni ví, že trpím:) Dělám to zcela výjimečně a proč vyměknu je mi záhadou. Jde holt o to, že tam není ta realita, kterou normálně vidím. Ovšem jde to dělat i jinak. Tak, že promlouvá reálná rodinná situace a mne fotografování velmi baví.

Je tomu rok co se kamarádovi narodil potomek. S jeho jménem je dobrá historka, ale tu si nechám na někdy jindy:) Řekl jsem mu, že až se narodí, tak druhý den s ním pojedu do porodnice a něco zkusím natočit a vyfotit. Tam jsem za celou dobu neřekl ani jednou co mají dělat, jen zaznamenával děj. V hlavě jsem si přehrával písničku, kterou jsem věděl, že posléze použiji a tak podle toho i tvořil. Z toho všeho vznikl menší klip, kde je zaznamenán část druhého dne malého Honzíka.

Doporučuji tedy se zvukem a kapesníkem sledovat, že lze udělat reálné rodinné fotografie. Ano, jde to dělat i jinak.