Není důležité co, ale jak

Minulý týden jsem fotografoval řadu různých věcí. U některých bylo jasné jak má vypadat výsledek. Tak shodou okolností jsem v jednom dni fotil dvě firmy, kde bylo třeba zdokumentovat vlastní výrobu. Ale každý měl jiný požadavek nad finálním výsledkem. U jedné firmy byl kladen důraz na celkovou velikost a u druhé na konkrétní dělníky. Takže jsem chodil po dílnách a zkoušel různé pohledy a finty jak se přiblížit k lidem, ale aby je to nerušilo v jejich práci. Je jasné, že u každého člověka nepochodíte, přeci jenom nejsou zvyklí aby je někdo fotografoval. Ale zase se najdou další, kteří vám ochotně zapózují a ani nechtějí vidět výsledek. Skrze mé vrozené představivosti tak lezu na místa, ze kterých chci pořídit snímky, které dříve vidím v mé hlavě. A díky daru umazat se v jakémkoliv prostředí pak taky vypadám jak vypadám. Člověk tak udělá řadu záběrů, které je třeba vykonzultovat s klientem, zda to je přesně co chtěl a příště se soustředit na ty podstatné věci. Je důležité v prvé řadě pochopit zadání a pak jej dále rozpracovávat. Lehce tlačím klienty do toho ať mi řeknou, že tohle je špatně a tohle už vůbec nepoužijeme. Tímto lehčeji pochopím jak to dělat správně, než když mi říkají, že je to ok.

U dalších fotografování zase byly jiné požadavky, třeba ať je fotografie v určitém formátu velikosti tz. ať se dá oříznout na pruh. Což asi nepřipadá jako něco složitého, ale to byste nesměli fotit zvířata. A dostat rozumně do jedné fotografie ovce, poníka  a osla už tak jednoduché není. Zvlášte, když ty ovce vás v hlubokém sněhu pořád pronásledují a vy nevíte proč. Vysvětlení je po chvíli jednoduché – mám fotobrašnu khaki barvy a prý jim to připomíná žrádlo. Takže stačilo ji schovat a už to bylo v pohodě, relativně ovšem. Protože pak různě nadbíháte zvířatům a snažíte se je nějak pozdržet na místě. A to tam měl být ještě kozel a pštros – což ještě bude příště zajímavé.

No a u dalšího fotografování byl zase požadavek portrétních fotografií jistého doktora. Původní čas začátku fotografování se posunul o nějakou hodinu skrze jeho zpoždění. A tak co dělat v tomto mezičase? Vedoucí kliniky měla s sebou dítě, tak jsem fotografoval je. Takže vzniklo pár dobrých rodinných fotografií, kde jsem nemusel nikoho komandovat a jen zaznamenával vše co malý dělal. Jedna z těchto fotografií je dnešní. Nevím zda vůbec má smysl fotografii popisovat, protože ona mluví sama za sebe. Spíš bylo smyslem dnešního článku napsat o různých požadavcích klientů a že i v rámci takovéto práce můžou vzniknout fotografie, které by jinak vznikaly v ateliéru a musely být už strojené. Určitá spojitost s minulým článkem, kdy hlavně zaznamenávám život takový jaký je.