Březen 2013

Portrétní týden

Za minulý týden jsem nafotil více portrétních fotografií než za celý minulý rok. Desítky lidí v různých projektech, nějak se to nakamuflovalo do krátkého úseku. Chtěl jsem tohle někdy fotografovat? Ne. Tak proč to dělám? Buď je to pro známé lidi, kteří fotografie potřebují pro svůj byznys, nebo se jedná o součást jiných prací, či popřípadě se jedná o charitativní projekt. Což je příklad dnešní fotografie. Cíl tohoto projektu je tisíc lidí, kteří budou pravidelně přispívat nějakou částkou, která se pak použije pro dětskou onkologii. Jsme teprve na začátku této akce, ale již je řada přispěvatelů. Jednou za dva měsíce stanovíme den, kdy lidi fotografujeme. Ačkoliv tak v Praze činíme v ateliéru, tak než bych pochopil všechny zábleskové zařízení, tak raději fotím bez blesku a mám klid.

U jiných zakázek podobného typu vždy přemýšlím, zda bych to neměl fotit s blesky. Někdy se mi jejich použití líbí, to nemůžu popřít. Ale ono nakonec zvítězí to, ať zachovám komfortní zónu pro zúčastněné. Jakmile bych začal kolem sebe tahat světla, deštníky a další blbůstky, tak bych akorát tvořil zmatek. Tím spíše, když se člověk pohybuje v nějakém provozu. To už mám raději než okolo nudných bílých stěn. Pro jednoho klienta fotografuji veškeré věci, kromě portrétovek. Ty potřebuje mít na profi úrovni a tak zde nastupuje jiný fotograf, který má s tímto bohaté zkušenosti. Vůbec mi to srdce nerve, protože ty ostatní věci zas umím lépe já:)

Já mám pocit, že když někoho komanduji, ať přirozeně+s úsměvem+hlavou a tělem tak se mi dívá do objektivu, tak z něj tu opravdovou duši nedostanu. Jakmile mu naruším komfortní zónu, tak jej těžko do ní dostanu. Možná na to existují finty, ale z hlediska efektivity to nyní pro mne nemá velký význam dostudovávat. Možná se k tomu někdy dostanu, ale momentálně tu na mne čekají paměti Tonyho Blaira, které mám ještě zabalené a už by to chtělo přelouskati.

Proč tedy dneska neukážu nějaké portréty? No ta fotografie malého dítěte má něco společného s tím co jsem psal výše. Taky to není moc příjemné fotografování, když vidíte že se zde děje něco vážnějšího. Ale byl jsem překvapen, že rodiče včetně dětí byli v pohodě a nijak jim to nevadilo. K tomu i přispívá moderní oddělení ve FN Motol, kde se cítíte jak v některém z těch amerických doktorských seriálů. Na druhou stranu není třeba před tímto zavírat oči. A díky projektu „1000 statečných“ podporovat tyto činnosti. Až tento projekt bude v ostrém provozu, tak zde dám informace.

Cvičme v rytme

Jelikož jsem byl opět lyžovat, tak jsem byl myšlenkami na svahu místo abych přemýšlel nad tématem blogu na tento týden. Minulý týden jsem zmiňoval jízdu po vnitřních hranách s pádem. A tak jsem dnes volal panu X, kterého jsem natočil u zmíněného pádu, zda bych mohl použít toto video ke zveřejnění. Řekl, že bez problémů, takže dnes místo fotografie video. Snad vás pobaví stejně jako nás minulý týden v Rakousku, kde jsme si ho motivačně pouštěli každé ráno hodně hodně hodně krát. Již při natočení na svahu jsme usoudili, že by klip zasluhoval hudební podkres a menší úpravu do „cvičme v rytme“. Každopádně panu X se nic nestalo, pokračoval lyžovat dál. A přes počáteční bolest v kolenou si jej určitě pustíte vícekrát:)

Uživatel není dostupný, relaxuje

Nedávno si postěžovala jedna velmi známá právnička jak ji v Itálii špatně fungoval internet, neexistence wifi a pomalost mobilního internetu. Byla tou dobou lyžovat a nemohla u toho pracovat. No nevím, zda to je nejlepší cesta jak se nezbláznit. Když už jedu relaxovat, tak by se mělo restartovat nejen tělo, ale i mozek. Opakují se stále stejné chyby, že lidé na toto zapomínají a pak se diví v jakém stresu žijí. Když jedu já mimo republiku, tak dávám do mailu automatickou odpověď kdy se vrátím a do té doby se do schránky nepodívám. Mobil sice mám u sebe, ale používám jej víceméně jen k nalezení jiných lyžařských družstev, rozhodně jej nezvedám pokud lyžuji. Chápu určitou frustraci lidí, kteří se nedovolají, ale pokud mi napíšou smsku s dotazem, tak sice neříkám že hned ten den, ale odpovím. Dříve jsem zvedal mobil, ale když pak stejně většina telefonátů byla nedůležitá, tak jsem si řekl, zda to vůbec má cenu. Taktéž stahování hlaviček mailů do mobilu mám dávno zrušeno.

Nenechám si život ovládat technologiemi, učím se efektivitě. Třeba když zpracovávám fotografie a to v kuse několik hodin, tak nemám zapnutý outlook. Protože nově příchozí pošta člověka vyruší v soustředění. A čím dál více omezuji sociální sítě až jednou vypnu i je. Stejně tak si občas dávám mobil „na potichu“ někde mimo dosah mých očí. Jeden kamarád mi už párkrát řekl, že se spíš dovolá do pekla než mi:)

Mám rád hudbu při práci a nejčastěji tyto rádia http://www.radioparadise.com, které je bez reklam a mluvení a http://www.1.fm/station/ChilloutLounge. Pokud dělám méně důležitou práci, tak pak poslouchám rozhovory z Českého rozhlasu nebo ČT24. To mne pak mluvené slovo nevyrušuje, ale naopak čerpám informace. Další level jsou pak stažené mluvené knihy v ipodu do vlaku či auta. Jsem člověk zvídavý – nezaměňovat se zvědavý.

Tohle všechno jsou technologie, které jsou sice dobrý sluha, ale špatný pán. U mne hranice „přeužitečnosti“ již byla pokořena, pomalými krůčky se vracím do technického pravěku. Na druhou stranu jsem velmi rád za nové technologie ve fotografické oblasti.

Nevím jak bych fotografoval na lyžích dvacet třicet let zpět. Fotoaparáty ostří rychle či jsou odolné proti extrémnímu počasí. Počet snímků za vteřinu dávno překročil hodnotu desíti. A hlavně možnost mnohagigových karet nezpůsobuje mrznutí prstů u výměny filmů. Když jsem na lyžích, tak si sebou neberu nejnovější mašinky, protože se vždy najde pár blbců (nemyslím našich účastníků, Ti perfektně plní mé požadavky), kteří vás obhodí sněhem v domnění, že je fotografujete a přesně tohle vylepší fotografii. Jeden takový Neumněl mne teď takto atakoval. Tak jsem ho dojel a jaké bylo jeho zklamání, že mu nejedu ukázat fotografii, ale řádně osněžený foťák. Bylo marné mu něco vysvětlovat, neuměl anglicky a polsky se mi mluvit nechtělo. Ani tu blbou kořku nekoupil:)

Nebojím se, když řeknu někomu zkušenému, že provedeme takovou fotografii. Protože jednoduše vím jak je dobrý lyžař a to je ostatně cíl kurzů. Zlepšit každého na úroveň takovou, že když pak jedete po českých kopcích, aby si ostatní řekli, že chtějí být jako on/a. A je radost pohledět na lidi, kteří jezdí každý rok jak ta elegance roste vzhůru.

Dnešní fotografie je tedy z minulého týdne z předposledního dne kurzu, který věnujeme natáčení a fotografování. Což použijeme u večerního rozboru. Teď se nám povedlo zachytit řadu pádů a vrchol byl pád v jízdě po vnitřních hranách, což si naše bránice bude pamatovat hodně dlouho:) Zde na snímku Šárka, již evidentně zkušená bojovnice se sněhem. Na kopci ostatní z družstva sledujíc jak se jízda povede. Vidíte, že ten den nám počasí moc nepřálo, no ale na manšestru při slunci umí jezdit každý. Tohle vyfotit není žádná věda, spíš je to fotografování kulometného stylu. Na těch tisících fotografiích si pak každý detailně může prohlédnout, kde dělá v oblouku chybky a to jej/ji zase posune výše k vavřínových věncům.

PS: ve středu jedu na několik dní do Rakouska, takže se mi opět nedovoláte ;)

O jedné fotografii

Občas se stane, že vyfotíte snímek a hned si řeknete, že jo to je přesně ono. A pak popřemýšlíte a ptáte se, zda lidé budou chápat snímek stejně jako vy. Což je právě dnešní snímek, který má velkou spojitost s tím co jsem psal minulý týden. Jde o to, že pro nezasvěcené to může být klasický snímek. Ale když víte, že ty tři děti co drží šaty a jeden co drží dveře patří k sobě, tak už se na tu fotografii nejspíš díváte jinak. Tak byste asi fotografii přešli, možná si řekli že je něčím zajímavá. Ale ona je zajímavá hlavně díky těm aktérům.

Probíhalo to tak, že jsme přijeli před zámek a tam se venku postávalo a čekalo na příjezd všech pozvaných lidí. Netrvalo to moc dlouho a po chvíli nevěsta řekla, že už půjde dovnitř, přeci jenom třicet ve stínu nebylo. Její děti ji chytly šaty a postupně putovali ke dveřím. Tam již čekalo poslední dítě a to vám blikne v hlavě snímek z místa za dveřmi,že tím všechny propojíte. Tak jsem dveřmi prolítnul a udělal tři snímky a tento z nich byl nejlepší. Byl to prostřední z těch tří. Protože u první fotografie jsem ještě neměl správně kompozici jak jsem chtěl a u třetího snímku již měla nevěsta nohy moc natěsno okraji skla ve dveřích. Takto je ta kompozice naprosto ideální. Vlevo krásně osvětlené detaily dveří a obrys klučiny, vůbec nevadí že mu není vidět do tváře – identifikuje ho plyšák v jeho ruce:) Pravá strana fotografie dveří, kde jen matně je vidět struktura. Kdybych je osvítil bleskem, tak by dveře strhly pozornost, kterou tak máme na hrdiny v rámu. Vzadu alej stromů tvoří trojúhelník, kdy jeden z vrcholů tvoří nevěstina hlava. A tak oči podvědomě sklouznou k hlavnímu objektu. Díky světlým šatům, které působí jako další zdroj světla, jsou tak všechny děcka osvětleny a je jim krásně vidět do tváře. No takže můžeme vidět u každého z nich jiný výraz.

Mám tuhle fotografii strašně moc rád, protože byla zachycena přesně mým stylem, ale je třeba k ní dovyprávět příběh. A bylo by zajímavé co na ni říkáte, ale jelikož zde nemám (nechci mít) povolenou diskuzi, tak nemůžu končit oblíbeným Okamurovým „Napište mi co si o tom myslíte“ :)