Portrétní týden

Za minulý týden jsem nafotil více portrétních fotografií než za celý minulý rok. Desítky lidí v různých projektech, nějak se to nakamuflovalo do krátkého úseku. Chtěl jsem tohle někdy fotografovat? Ne. Tak proč to dělám? Buď je to pro známé lidi, kteří fotografie potřebují pro svůj byznys, nebo se jedná o součást jiných prací, či popřípadě se jedná o charitativní projekt. Což je příklad dnešní fotografie. Cíl tohoto projektu je tisíc lidí, kteří budou pravidelně přispívat nějakou částkou, která se pak použije pro dětskou onkologii. Jsme teprve na začátku této akce, ale již je řada přispěvatelů. Jednou za dva měsíce stanovíme den, kdy lidi fotografujeme. Ačkoliv tak v Praze činíme v ateliéru, tak než bych pochopil všechny zábleskové zařízení, tak raději fotím bez blesku a mám klid.

U jiných zakázek podobného typu vždy přemýšlím, zda bych to neměl fotit s blesky. Někdy se mi jejich použití líbí, to nemůžu popřít. Ale ono nakonec zvítězí to, ať zachovám komfortní zónu pro zúčastněné. Jakmile bych začal kolem sebe tahat světla, deštníky a další blbůstky, tak bych akorát tvořil zmatek. Tím spíše, když se člověk pohybuje v nějakém provozu. To už mám raději než okolo nudných bílých stěn. Pro jednoho klienta fotografuji veškeré věci, kromě portrétovek. Ty potřebuje mít na profi úrovni a tak zde nastupuje jiný fotograf, který má s tímto bohaté zkušenosti. Vůbec mi to srdce nerve, protože ty ostatní věci zas umím lépe já:)

Já mám pocit, že když někoho komanduji, ať přirozeně+s úsměvem+hlavou a tělem tak se mi dívá do objektivu, tak z něj tu opravdovou duši nedostanu. Jakmile mu naruším komfortní zónu, tak jej těžko do ní dostanu. Možná na to existují finty, ale z hlediska efektivity to nyní pro mne nemá velký význam dostudovávat. Možná se k tomu někdy dostanu, ale momentálně tu na mne čekají paměti Tonyho Blaira, které mám ještě zabalené a už by to chtělo přelouskati.

Proč tedy dneska neukážu nějaké portréty? No ta fotografie malého dítěte má něco společného s tím co jsem psal výše. Taky to není moc příjemné fotografování, když vidíte že se zde děje něco vážnějšího. Ale byl jsem překvapen, že rodiče včetně dětí byli v pohodě a nijak jim to nevadilo. K tomu i přispívá moderní oddělení ve FN Motol, kde se cítíte jak v některém z těch amerických doktorských seriálů. Na druhou stranu není třeba před tímto zavírat oči. A díky projektu „1000 statečných“ podporovat tyto činnosti. Až tento projekt bude v ostrém provozu, tak zde dám informace.