Duben 2013

Co ten tam dělá

Ve filmu Trhák je scéna ze střižny, kde se režisér a ostatní dívají na natočenou scénu s pohřbem starého Lukeše. On sám je však na každém záběru a Čepek jako producent odmítá cokoliv přetáčet, že se to musí vyřešit jinak.

Ukazuje to, že se holt někdy stane, že v záběru máte něco co by tam být nemělo nebo tam něco vadí. Občas se s tím potýkám a v té vteřině být kreativní je někdy peklo. Docela často se toto stává u svatebního průvodu před či po obřadu. Člověk má vymyšlenou kompozici, něco se do ní dostane a teď babo raď. Většinou říkám lidem, ať nikam nespěchají a užijou si to. O to víc to říkám, když je malý kostel či malá síň. Jenže holt nervy pracují a už se mi i stalo, že jsem koukal odkud to vyfotím, otočím se a nastávající jsou už za mnou. To se pak blbě kryje, že jste to tak chtěl:) Nejlepší by bylo mít někoho u vchodu kostela a až já mávnu, tak dotyčné pustí.

Když jsem teď fotografoval svatbu kámoše, tak příchod nevěsty měl daleko k ideálu, ale nějak jsem se s tím popral. No a v hlavě jsem měl, že aspoň odchod zkusím dle mých představ. No, ale to snad bylo ještě horší:) Kostel byl docela malý, takže když svatebčané udělali špalír, tak to bylo tak akorát aby ženich nesl nevěstu na ramenou. Z rychlého pokleku jsem taky usoudil, že to nebude ono a tak rychle couval až na konec kostelíku. Tam byly dva schody a tak jsem si řekl, že když se na ně postavím, tak budu výš a bude lepší šance udělat lepší fotku. No, další problém byl v tom, že stejně se mnou couvali další svatebčané co fotili. Tak jsem rychle mezi němi proběhnul, postavil se a tápal jak ty lidi odfiltrovat. No jediná možnost, nastavit na foťáku „pomalejší“ čas a zazoomovat objektivem, aby dotyční dva byli jakžtakž ostří a zbytek mázlý. Možná to popisuji tak, že času bylo hodně, ale pravda je taková, že se vše odehrálo rychle, že pokus jsem měl jenom jeden.

Jestli to vyšlo, tak to můžete sami posoudit. Určitě by to šlo lépe, ale když se jede na první dobrou, tak musí být člověk spokojen. Ostatně v tom filmu se taky nic nepřetáčelo. Řeklo se, že to je jeho bratr, který je k nepoznání. Obkecat se dá všechno;)

Dnes něco speciálního

Minulý rok zpět zhruba ve stejnou dobu jsem zde umístil článek o hasičích, takže pokud jste jej nečetli, tak to rychle napravit. Tento rok bylo opět cvičení a to v Polsku, jakožto příhraniční spolupráce a to jsem tam pochopitelně nemohl chybět. A vy budete mít opět možnost nahlédnout na fotografie, které jsou trošku speciální. Pochybuji, že je v republice jiný fotograf, který by šel do stejných hasičských extrémů jako já. Fotit něco z dáli mne totiž nebaví a nejraději jsem přímo v akci. Jednou jsem četl, že pokud si nemůžete na objekt zájmu fotografování sáhnout, tak jste moc daleko. Takže to pro mne znamená obléknout si hasičskou výbavu a hurá do boje.

Jediné co by mi ztěžovalo fotografování je dýchací přístroj, takže jej nenosím. Ale teď by se mi sakra hodil, protože „hořící“ objekt byla nefunkční hala továrny na karbonové výrobky a v nich byly zapáleny pneumatiky. Kouknete dovnitř objektu a nevidíte si na ruce, všude agresivní dým. A tak přemýšlíte zda tam vlezete, ale ten adrenalin se nějak napumpuje a jdete. Plícím a očím jsem dal tedy řádně zabrat, ale nebylo to nijak vážné, že by se mi hodně motala hlava a někde sebou seknul. U některých fotografií si řeknete, že vždyť na nich není moc vidět a ano, tak to vevnitř vypadá – nic nevidíte.

Co se týče foto techniky, tak jsem použil jen jedno odolné tělo a jeden širokoúhlý objektiv. Měnit cokoli v tomto mikročástečkovém prostředí by nedělalo dobrotu a pak všude na vás něco padá či kape. A když navíc máte dar se umazat v jakémkoliv prostředí, tak pak vypadnete opravdu špinavý jako čuně. Díky chybějící masce jsem pak po vysvlečení vypadal spíš jako kominík než hasič. No byl jsem jednoznačně nejšpinavější hasič ze všech desítek přítomných a tak vděčná atrakce fotoaparátů. No, když má člověk talent, tak se neubrání.

Tak nějak tančíme

Svatební sezóna je již v plném proudu a tak zde budu více zobrazovat fotografie z těchto životních dnů. Není to otravné tohle fotit každý víkend? Než jsem si našel svůj styl, tak jsem s tímhle trošku bojoval, ale teď už skálopevně vím, že jsem se v tomhle našel. A vlastně to, že se u svateb prakticky opakuje pořád to samé, tak mne dopředu žene poznání nového. To, že ty stejné věci si můžou ubírat jinak či do toho vstoupí něco nečekaného.

Třeba u fotografování tance vždy dělám nějaké fotografie tak, že si lehnu na zem a fotím mezi nohama. Většina lidí nechápe můj záměr a tak se zastavují či přeskakují, protože neví že já tam ty nohy potřebuji. Takže jim ukazuji, že mají normálně pokračovat dál. I přes ty nechápavé pohledy poslechnou. Když pak tančí resp. chodí normálně, tak je to nejlepší co můžou udělat. A jak jsem psal výše, občas se objeví něco nečekaného. Třeba jako nyní, kdy na mne koukla jedna svatebčanka, takže fotografie hned dostala nový náboj. Takovou iniciativu velmi vítám, je třeba si dělat srandu. Současně se na fotografii zaznamenala řada dalších dějů. Třeba pohyb nohy holky vlevo, kdy jako balerína se snaží skákat po špičkách. Uprostřed nevěsta při tanci s jedním z hostů s elegantním gestem levé ruky. Samotná nevěsta byla energická a tanec ji koloval v žilách stejně jako krev. To si pak při odjezdu říkáte zda nezůstat a ten večer neprotančit až do rána, životní dilemata. Ale následná akce, kde jsem pak jel mi to velmi nahradila. Ale to už je jiná vesnice, jiný kraj.

Noční inline jízdy

Fotografie nemusí mít vždy nějakou „uměleckou“ hloubku, někdy prostě jde jen o masovku. Není nijak extra důležitá kompozice či ostrost břitvy. Jde o to nejpodstatnější a to, že jednoduše něco zachycuje. Tak to bývalo u nočních inline jízd, které jsem fotografoval pár let. Nyní již mi to můj víkendově nabitý kalendář neumožňuje. Tam šlo hlavně o zaznamenání jednotlivých účastníků, tím spíše pokud byla nějaká tématická vyjížďka.

I tento rok bude několik vyjížděk v Opavě, tak pokud se chcete o této akci něco dozvědět či se jí rovnou zúčastnit, tak veškeré informace najdete zde … http://www.sportovnikurzy.cz/blade-nights-opava.html. Noční vyjížďky se sice konají po celé republice, ale holt Opava je jenom jedna. O tom svědčí i to, že se sem sjíždějí lidé z celé naší země. Jedenáct kilometrů po skvělém asfaltu v zástupů stejných nadšenců si zamilujete.

Spolu se mnou je většinou fotografoval kamarád Aleš. Já s Canonem a on Nikonem, souboj na ostří kolečka:) Musel jsem uznat, že jeho foťák ostřil podstatně rychleji v tak velké tmě. Když jsem něco prošvihl, tak on kolem s úsměvem prosvištěl se slovy, to by se Nikonu nestalo:)  Projížděli jsme ať už vedle lidí či rovnou mezi nimi. Foťák nahoru nad sebe či naopak k zemi. Postávali na kraji a pálili jednu fotografii za druhou. Ano tam nešlo o nějaké umělečno, jen prostě ať lidé se později najdou a mají nějakou zpětnou vazbu. Občas člověk spadnul, ale nic vážnějšího. Paradoxně největší hit jsem dostal od instruktorky, protože se dívala jinam než jela a já čučel do foťáku taky jinam.

Takových fotografií jako je dnešní jsem udělal tisíce a věřím, že řada lidí si je dala do archivu. Nedávám na fotografie mé jméno, protože si myslím, že to tam ruší a tak budu nějaký anonymní fotograf. Ale toto není vůbec důležité, to podstatnější je to, že si lidé připomenou čeho se dříve účastnili. A třeba jako ti kluci na fotografii, že byli zodpovědní co se týče ochranných pomůcek, takže můžou jít příkladem jak by člověk měl jezdit na nočních vyjížďkách.

Dnešní ranní slunce mi řádně osvětluje pokoj, takže pomalu namazat kolečka, protože jaro je již opravdu tady.