Květen 2013

Žádná skladba od cvičené opice

V partituře to nevypadalo nijak! Začátek prostý, až komický. Jen rytmus. Fagoty, basetové rohy, jako zvuk rezavého akordeonu. A náhle, vysoko, úplně nad nimi,hoboj. Jednoduchý tón, vznášející se bez zachvění. Vzápětí jej přebírá klarinet, sladce jej zjemňuje, ve frázi naplněnou rozkoší.

Žádná skladba od cvičené opice.

Tápete co tohle má znamenat? Je to scéna z Formanova filmu Amadeus, kde skladatel Salieri popisuje hudbu od mladého Mozarta. A píšu to sem dnes proto, že ačkoliv nám někdy může něco připadat přirozené, tak za tím je promyšlenost. Ačkoliv jsem několik let hrál na klavír, tak Mozart nepatřil mezi skladatele od kterých bych hrával často. Do doby než jsem viděl tento film jsem jej ani neposlouchal. Ale vzápětí po zhlédnutí Amadea se toto změnilo. Přesně jak to popisuje Salieri, jsem nacházel hodně spojitostí, které rozhodně nebyly náhoda. Ne, že bych se chtěl srovnávat s Mozartem (no chtěl:), ale popíšu pár fotografií, které jsem pořídil minulý týden. Fotografie, které jsem vyfotil přesně jak jsem zamýšlel.

První fotografie je z módní přehlídky jisté akce, kterou jsem fotografoval již minulý rok. Vím, že nepotřebuji tisíce fotek, spíš v několika desítkách zachytit tento večer. Takže různě přecházím a hledám zajímavé průhledy či různé techniky odlišit snímky. A co nejlépe propojit místo konání + lidi + program. Když na molo vstoupily modelky ve fialových šatech, tak jsem věděl, že přesně z místa baru, kde byly dvě vázy s fialovými květy, to bude ono. Jen jsem počkal až modelka půjde správným směrem a bude v ideální pozici, kdy překryje reflektor směřující na molo. To, že je umístěna do třetiny snímku je pochopitelně samozřejmost. Hlavní prim hraje ona, takže ostatní ženy koukají na ni. Což se ne vždy povede, protože ženské jsou zvědavé a většinou se někdo koukal do aparátu. Tady ne, uf.

Když mi nedávno zavolal kamarád, ať nafotím jeho holce první přijímání v kostele, tak jsem to v pohodě přijal. Soustředit se na jednu osobu v počtu několika desítek je práce, kde můžu uplatnil to co umím. Kdybych fotografoval celou akci, tak bych se tomu musel přizpůsobit a je otázka, jak by takový výsledek vypadal. Určitě bych nevyfotil tento snímek. Díky tomu, že se věnuji jen jedné osobě, tak si můžu pohrát s kompozicemi. Tady nešlo o nic jiného, než farář řekl, ať děcka sfouknou svíčky. Opět stačí nakomponovat a počkat na správný moment. Když se podíváte na holky vpravo, tak ty již mají svíčky bez plamínku, kdežto holky vlevo jej ještě mají. U té „mé“ vidíte ještě žhavý knot. To je přesně ten moment, vteřina před či po by bylo jednoduše špatně.

Hele potřebujeme vyfotografovat naši fabriku, ať je vidět její velikost, že nejsme nějací loseři. Nějak tak znělo zadání. Tak jsem udělal pár fotografií ze střechy přilehlé budovy. Ale bylo jasné, že nejlépe to vystihne fotografie z komínu ze středu fabriky a to objektivem rybím okem. Takže nafasovat úvazek a pojď mi hop nahoru:) Sice nemám strach z výšek, ale určitý respekt je třeba. No a pak už nahoře stačilo vylézt co nejvýše, vytáhnout se do prostoru a udělat několik snímků. Objektiv sám zajistí tohle zkreslení a tak z nějaké výšky padesáti metrů vidíme, že opravdu země je kulatá.

Když se chystala jídla na menší food festival, tak jsem chtěl toto zaznamenat přesně jak to vidím já. To znamená většinu fotografií černobílých. V kuchyni se mísí nejen hodně jídel, ale i různých zdrojů světla a vše vyvážit k dokonalosti bez blesků jednoduše nejde. A přeci jenom já ty některé životní situace vidím bez barev, které odfiltrují vše rušivé a jdou přímo na věc jako Arjen Robben útočící na branku soupeře. Zde na fotce hrají první roli kapky vody otřepávajíc se z chřestu, vše ostatní je podružné. Snad mi to kuchař pro tentokrát promine. Takže z celé fotografie je podstatných jen několik pixelů, ale ty holt tvoří to nejzajímavější.

V pátek večer jsem odjížděl na svatbu kamaráda, ale jen co jsem byl několik metrů za barákem mi přišla smska o hasičském zásahu. Takže rychle domů, převlíknout se, vzít foťák a k místě činu. Po dřevěném schodišti směřovali nahoru hasiči s nosítky a tou samou cestou již druzí hasiči s člověkem na nosítkách směřovali dolů. Schodiště úzké a to hlavní co musí člověk udělat je to se nemotat. Tak jsem se postavil do průchodu a snažil se zachytit obě skupiny. Obleky resp. helmy dobře „svítily“, sem tam prostupovalo světlo směrem dovnitř a nahoře ještě žluté světlo od baterky. Proto na rozdíl od minula jsem nechal fotografii barevnou, někdy je třeba ukázat jak to vypadá v reálu.

A pořád dokola o tom světle

Když jsem se včera večer vracel z fotografování, tak jsem před rodnou vesnicí zastavil a pořídil pár fotografií při západu slunce. Vzdušnou čárou je to 60km na Praděd, který se v oranžovém pozadí nádherně vyjímal. V tu chvíli jsem si uvědomil, že hodně málo fotografuji všední věci a už nenosím u sebe pořád fotoaparát. No ono tahat všude sebou zrcadlovku s objektivy není moc pohodlné. Což se jen potvrdilo včera, když jsem se základní technikou lezl na komín v jedné fabrice. Kdy nevíte zda prvně jistit sebe nebo fotobrašnu. Když pak mám u sebe techniku, tak ji nerad nechávám v autě, takže ji člověk musí všude tahat. Dalo by se to vyřešit nějakým malým kompaktem, protože fotoaparát v mém prehistorickém mobilu jakoby nebyl. Ale to hodně tápu, který kompakt pořídit. Protože jednou si říkám, že by to chtělo široký objektiv, pak zas ať je nepromokavý nebo ať má alkoholmetr.

Poslední dobou sleduji zvýšenou aktivitu v ptaní se jaký fotoaparát si má dotyčný pořídit. Jelikož jak vidno sám mám v tom nejasno, tak jak pak můžu poradit? Těch fotoaparátů je tolik a pořád se obměňují, že není šance se v tom orientovat. Když mi někdo pošle konkrétní typ, tak pak můžu říct názor. Obecná rada zní tak, že kompakt si kup podle toho jak se Ti líbí a značku zrcadlovky podle toho co mají kámoši. Mám to „jednodušší“ v tom, že se zajímám jen o profi techniku, takže toho není tolik. Nikdy jsem nebyl fanda do hledání piditechnikálií, spíš se řídím pocitem a pochopitelně ochotou investice. Ono to něco stojí, ale hlavně váží. Což je první dojem, když dám lidem vyzkoušet moji techniku. Občas někomu půjčím něco staršího a po měsíci testování mi to vrátí se slovy, že si pořídí kompakt.

Při fotografování svatby nedávné svatby jsme toto téma taky probírali, protože ženich Honza se věnuje fotografování a evidentně ho to baví. Z čeho jsem měl velkou radost bylo to, že oba přesně chápali můj cíl fotografování. Proč to dělám tak či tak a věta „ty černobílé jsou stejně lepší“ mi zněla jako rajská hudba v mých uších. Proto paradoxně teď ukážu fotografii barevnou.

Za poslední dobu není lepší ukázka než tato, proč fotografuji bez blesku. Svatba se odehrávala v menším kostelíku a čas pořízení fotografie je zhruba dvě minuty před polednem. To prostupovaly sluneční paprsky skrze vrchní okna resp. jen přes jedno a ten kužel světla mířil přesně na již sezdaný pár. Teď pomineme to, že oba si dali prstýnky na pravou ruku. Což jsem sice já v té chvíli nezaznamenal, ale fotoaparát ano:) Dalo by se to vyfotit tak, aby byli všichni svatebčané viditelní, ale já chtěl ukázat právě ten kontrast. Blesk by tuto atmosféru zcela zničil a není třeba u všech fotografií ukazovat každého člověka, ti se najdou v jiných snímcích.

Stejně jako u snímku na začátku článku je i tento zcela vytvořen přírodou resp. světlem které bylo v daný moment. Proto nerad slýchávám ten pozdrav fotografů „dobré světlo“. Jak by to mohl někdo ovlivnit. Já mám radši výzvy ať mi dáte špatné světlo a já jej použiji. Tak jako jsem jej vyzdvihl u té fotografie svatební.

Island po po pěti letech … firemní časopis Bernard a idnes.cz

Na kdyby se nehraje. Ale představujete si někdy jaké by to bylo stát na stupni vítězů a poslouchat hymnu nebo jak se o vás zajímají média po příletu na letišti? No já si skoro to první prožil, když jsem před pěti lety „porazil“ více než 40.000 lidí z Evropy v osudné fotosoutěži firmy Canon. Ten pocit, když oznámí vaše jméno se nedá popsat, to se musí prožít. Stále mne zamrazí, když si na těch pár vteřin vzpomenu. Když jsem pak letěl zpět do Prahy, tak si říkal, co když tam budou nějací novináři. No pochopitelně tam nečekal nikdo:)

Uvažoval jsem, ale nevěděl, jak bych mohl dát o tomto úspěchu vědět. Byl jsem najednou ve zcela jiném oboru, nikoho z této oblasti neznal, tak jsem se na to vyprdnul a snažil se zlepšovat ve fotografování. A abych se někde cpal, tak to už vůbec ne. Když se něco má stát, tak se to stane a vše chce svůj čas.

Do reklamy jsem za celou dobu podnikání neinvestoval ani korunu. Pokud si promítnu ve své hlavě noviny, časopisy a weby které nejčastěji čtu, tak mám zafixována místa, kde jsou reklamní sdělení a ty zcela ignoruji. Stejně při přehršli venkovní reklamy není možné zjistit co je dobré a špatné. Já jednoduše věřím, že pokud máte dobrý produkt, tak si k vám lidé najdou cestu sami.

Tak jako si teď po pěti letech našly fotografie z Islandu své uplatnění.

Nějaké měsíce zpět mi napsal marketingový ředitel pivovaru Bernard, že náhodně narazil na mé stránky, kde jej zaujaly fotografie z Islandu a zda by některé nemohli zveřejnit ve svém firemním časopisu. Byl bych blázen, kdybych s nadšením nesouhlasil. To, že těch fotografií bude zveřejněno tolik, jsem nečekal. Tím více, že jedna je i na obálce a na dvoustraně je má nejoblíbenější. Pokud se na časopis chcete podívat, tak odkaz zde … http://www.bernard.cz/cs/epivovar/magazin-vlastni-cestou/index.shtml. Nebo ještě lépe si jej na stejné stránce objednat. Pro prajzáky – je to zdarma. Nebo si pro něj zajít do některých Bernard prodejen po celé republice a rovnou u toho koupit pár piv. Se Standou Bernardem nemám nic společného, snad jen tu lásku k pivu a že já ji mám velkou:)

No a stejně náhodně mi nedávno volal novinář z Idnesu, že zmíněné fotografie taky viděl a chtějí je uveřejnit. Takže jsem jej nechal několik vybrat a pak jsem k nim napsat pár vět. Odkaz zde … http://xman.idnes.cz/foto.aspx?c=A130509_144650_xman-adrenalin_fro. No není to špatné mít něco na jednom z nejčtenějších webů republiky.

U obou odkazů najdete pár fotografií, které jsem ještě nikde nepublikoval, tak si je určitě prohlédněte. Já se tak můžu cítit jako sportovci, se kterými dělají média rozhovory. A dle jejich vzoru na otázku, zda si toho vážím, odpovídat – Tak určitě!

Úhel pohledu

Svatby od kamarádů se vyznačují tím, že je nikdy nezažiji klasickým způsobem. To jest, že bych měl přes den v rukou místo fotoaparátů pivko a nemusel na nic myslet. Vletěl na parket a tam řádně oslavil svatbu. Je to o to víc náročnější, že tohle vše musím večer dohnat a kolem desáté se z profesionála stává normální svatebčan. Opravdu bych to chtěl někdy zažít bez fotografování a věnovat se hrám, které se na svatbách hrávají. Teď jsem se sice sám nominoval do výběru lidí co se budou věnovat hraní, ale velmi rychle jsem byl přeřazen na své místo za fotoaparát.

Ostatně celý ten svatební den byl zajímavý už tím, že jsem jel v kuse nějakých 25 hodin. Na začátku jsem nemohl dospat a jelikož mám svůj ranní hodinový rituál příprav před svatbou, tak jsem z něj udělal hodiny dvě. Pak ještě stále za tmy nasedl do auta a jel za nevěstou, které jsem pak dopoledně dělal řidiče. Svatební obřad byl směřován k poledni, takže bylo na vše dostatek času. Na hostinu se opět přejíždělo na zcela jiné místo. Celé to bylo příjemně posunuté o pár hodin. No a ke konci jsem uzavíral celou svatbu s dvěma lidmi. Byla vidět úleva na tváři paní co za námi zhasnula, že konečně už bude klid:)

Po zkušenosti z minulého roku si už dávám více pozor na techniku. A tak fotoaparáty už nepůjčuji tak lehkomyslně. Tady jsem o ně neměl strach, protože ty lidi velmi dobře znám a sami lehce fotografují. No a když se hrály svatební hry, tak bylo dobré mít toto pokryté ze dvou stran. U některých fotografií se to fakt vyplatilo.

Příklad dnešních fotografií, kdy stejnou scénu vidíte ze dvou stran. Nepovím vám, které dvě fotografie jsou mé a které dvě od amatéra, ať zachováme nějaké tajemno. Je otázka, zda jsou lepší ty mázlejší nebo ostré. Dvě fotografie jsou fotografovány pět let starých aparátem a dvě půl roku novým. Je hodně otázek, které bych mohl takto napsat k výše uvedených fotografiím, ale spíš se zaměříme na něco jiného. U prvních dvou si všimněte výrazu holčiny na pravé fotografii. Ta nemohla tušit, že kluci neletí na ni, ale sáhnout na hračku nad ní, proto tak zděšený výraz. Chudák holka. U druhých dvou zase kluk, kdy u první fotografie zcela zanikl. U druhé vidíme, že nevěděl co se děje za ním  a bylo jej třeba obíhat.

No prostě každou situaci lze zachytit hodně způsoby a je to holt subjektivní pocit co je pro každého lepší. Pro mne je ten úkol jasný, vybrat předem v hlavě ten nejsprávnější a až pak cvakat spoušť na aparátu.