Žádná skladba od cvičené opice

V partituře to nevypadalo nijak! Začátek prostý, až komický. Jen rytmus. Fagoty, basetové rohy, jako zvuk rezavého akordeonu. A náhle, vysoko, úplně nad nimi,hoboj. Jednoduchý tón, vznášející se bez zachvění. Vzápětí jej přebírá klarinet, sladce jej zjemňuje, ve frázi naplněnou rozkoší.

Žádná skladba od cvičené opice.

Tápete co tohle má znamenat? Je to scéna z Formanova filmu Amadeus, kde skladatel Salieri popisuje hudbu od mladého Mozarta. A píšu to sem dnes proto, že ačkoliv nám někdy může něco připadat přirozené, tak za tím je promyšlenost. Ačkoliv jsem několik let hrál na klavír, tak Mozart nepatřil mezi skladatele od kterých bych hrával často. Do doby než jsem viděl tento film jsem jej ani neposlouchal. Ale vzápětí po zhlédnutí Amadea se toto změnilo. Přesně jak to popisuje Salieri, jsem nacházel hodně spojitostí, které rozhodně nebyly náhoda. Ne, že bych se chtěl srovnávat s Mozartem (no chtěl:), ale popíšu pár fotografií, které jsem pořídil minulý týden. Fotografie, které jsem vyfotil přesně jak jsem zamýšlel.

První fotografie je z módní přehlídky jisté akce, kterou jsem fotografoval již minulý rok. Vím, že nepotřebuji tisíce fotek, spíš v několika desítkách zachytit tento večer. Takže různě přecházím a hledám zajímavé průhledy či různé techniky odlišit snímky. A co nejlépe propojit místo konání + lidi + program. Když na molo vstoupily modelky ve fialových šatech, tak jsem věděl, že přesně z místa baru, kde byly dvě vázy s fialovými květy, to bude ono. Jen jsem počkal až modelka půjde správným směrem a bude v ideální pozici, kdy překryje reflektor směřující na molo. To, že je umístěna do třetiny snímku je pochopitelně samozřejmost. Hlavní prim hraje ona, takže ostatní ženy koukají na ni. Což se ne vždy povede, protože ženské jsou zvědavé a většinou se někdo koukal do aparátu. Tady ne, uf.

Když mi nedávno zavolal kamarád, ať nafotím jeho holce první přijímání v kostele, tak jsem to v pohodě přijal. Soustředit se na jednu osobu v počtu několika desítek je práce, kde můžu uplatnil to co umím. Kdybych fotografoval celou akci, tak bych se tomu musel přizpůsobit a je otázka, jak by takový výsledek vypadal. Určitě bych nevyfotil tento snímek. Díky tomu, že se věnuji jen jedné osobě, tak si můžu pohrát s kompozicemi. Tady nešlo o nic jiného, než farář řekl, ať děcka sfouknou svíčky. Opět stačí nakomponovat a počkat na správný moment. Když se podíváte na holky vpravo, tak ty již mají svíčky bez plamínku, kdežto holky vlevo jej ještě mají. U té „mé“ vidíte ještě žhavý knot. To je přesně ten moment, vteřina před či po by bylo jednoduše špatně.

Hele potřebujeme vyfotografovat naši fabriku, ať je vidět její velikost, že nejsme nějací loseři. Nějak tak znělo zadání. Tak jsem udělal pár fotografií ze střechy přilehlé budovy. Ale bylo jasné, že nejlépe to vystihne fotografie z komínu ze středu fabriky a to objektivem rybím okem. Takže nafasovat úvazek a pojď mi hop nahoru:) Sice nemám strach z výšek, ale určitý respekt je třeba. No a pak už nahoře stačilo vylézt co nejvýše, vytáhnout se do prostoru a udělat několik snímků. Objektiv sám zajistí tohle zkreslení a tak z nějaké výšky padesáti metrů vidíme, že opravdu země je kulatá.

Když se chystala jídla na menší food festival, tak jsem chtěl toto zaznamenat přesně jak to vidím já. To znamená většinu fotografií černobílých. V kuchyni se mísí nejen hodně jídel, ale i různých zdrojů světla a vše vyvážit k dokonalosti bez blesků jednoduše nejde. A přeci jenom já ty některé životní situace vidím bez barev, které odfiltrují vše rušivé a jdou přímo na věc jako Arjen Robben útočící na branku soupeře. Zde na fotce hrají první roli kapky vody otřepávajíc se z chřestu, vše ostatní je podružné. Snad mi to kuchař pro tentokrát promine. Takže z celé fotografie je podstatných jen několik pixelů, ale ty holt tvoří to nejzajímavější.

V pátek večer jsem odjížděl na svatbu kamaráda, ale jen co jsem byl několik metrů za barákem mi přišla smska o hasičském zásahu. Takže rychle domů, převlíknout se, vzít foťák a k místě činu. Po dřevěném schodišti směřovali nahoru hasiči s nosítky a tou samou cestou již druzí hasiči s člověkem na nosítkách směřovali dolů. Schodiště úzké a to hlavní co musí člověk udělat je to se nemotat. Tak jsem se postavil do průchodu a snažil se zachytit obě skupiny. Obleky resp. helmy dobře „svítily“, sem tam prostupovalo světlo směrem dovnitř a nahoře ještě žluté světlo od baterky. Proto na rozdíl od minula jsem nechal fotografii barevnou, někdy je třeba ukázat jak to vypadá v reálu.