Červenec 2013

Cesta k ideálnímu snímku

Když začal natáčet Miloš Forman své filmy, tak je převážně obsazoval neherci. Zdůvodňoval to tak, že dobří herci byli obsazení a než aby vzal průměrné, tak oslovil své kamarády – například svého zubaře nebo příbuzného své ženy. Posléze při přípravě velkofilmu Amadeus měl požadavek, že hlavní postavy nebudou hrát známí herci. Velmi obdivuji tento přístup, kdy s opravdovými profesionály by to měl lehčí, ale rozhodl se jít touto trnitější cestou. Tento jiný přístup mu však dovoloval si lépe vyhrát s improvizací danných lidí. Proto jeho filmy působí věrohodným dojmem.

Proto rád pracuji s neznámými lidmi a preferuji děj, který nemusím ovlivňovat. Ne proto, ať mám pohodičku, ale právě naopak díky neopakovatelným okamžikům zachytím to podstatné. Většina lidí, které fotografuji nikdy nepózovali před objektivem. Ty uklidňuji tím, že ať dělají vše normálně či se nějak nestaví, já si ty snímky sám najdu. Pravda, někdy bych potřeboval ideálnější pozici, ale dávám přednost přijít o toto, než abych narušil tuto realitu. Když je však čas a vím, že nehrozí žádná kolize a já mám v hlavě určitý snímek, tak pak si to lehce zrežíruji. A to je příklad dnešního snímku.

Požadavek nevěsty, že by chtěla více barevných fotografií než dělám obvykle jsem splnil pravda. Ale když jsme se pak po pár dnech bavili, tak paradoxně řekla, že se jí hodně líbí určité černobílé. To je pro mě již známá věc. Ono je rozdíl černobílá a černobílá. To opravdu není o tom, že nějakou fotografii převedu z barev do čb, ale vyhrání si s detaily, kde intenzitu zvýšit resp. snížit.

Když se Andrea ráno chystala, tak jsem si procházel dům a předvídal jak by mohl děj posléze probíhat. Našel jsem si místo na schodišti, s tím že chci mít jak nevěstu a ženicha v jednom záběru. Vyfotil jsem jeden snímek, kde místo ženicha pobíhali hafani. U druhého pobíhali svatebčané v čele s ženichem. U toho druhého jsem už přesně věděl jak bude snímek vypadat, protože jsem si to vyzkoušel u prvního. Který se mimochodem líbil více, asi holt láska k čtyřnohým přátel:)

Je pravda, že u druhého snímku jsem nevěstě řekl, ať popojde o dva kroky dopředu do ideálnější pozice. I tak by snímek byl v pohodě, ale tady jsem si řekl o jisté vylepšení. To byla ta správá chvíle, kdy jsem si mohl o to říct. A díky tomu je ten snímek přesně takový jaký jsem chtěl.

Stejně jako u Formanova filmu Lásky jedné plavovlásky u scény s neherci něco nefungovalo, tak jednoho vyměnil za pána herce Menšíka a hned to dostalo to tepmo, které tomu chybělo. Někdy stačí málo a celek je přesně takový jak člověk zamýšlí.

A teď něco úplně jiného 1.

Když zpracovávám fotografie, tak na vedlejším monitoru mám puštěnou ČT24, kde z internetového vysílání poslouchám ať už živý přenos, nebo hlavně hromadu pořadů z archivu. Když jsem včera večer končil, tak zrovna běžel online přenos o propuštění exposlanců z vazby. Tak jsem si řekl, že bych se tam mohl jet podívat. Ani ne fotografovat jako spíš ze zvědavosti jak vypadá člověk, který vyjde z vazby do které byl znenadání vzat. Nemám to do Ostravy daleko a i kdybych přijel pozdě, tak by to nevadilo, protože jsem si aspoň proluftoval tělo. Dorazil jsem cca o hodinu dříve než dotyčné propustili, tak byl dostatek času si ať už povídat, nebo sledovat. U jednoho černého fára postával jistý člověk, tak jsem se ho optal pro kterého exposlance přijel. Evidentně takovou přímou otázku nečekal, ale pak jsme s úsměvem prohodili pár vět. O mnoho zajímavější byl člověk, který to sledoval taktéž a povídal mi zkušenosti z vazby – v té stejné byl půl roku. No, hodně zajímavé.

Člověk by měl prvně získat dojem o okolí, kde se událost odehrála. Vysoké ušmudlané baráky kontrastovaly s vymydlenými autami, které byly nachystány pro odvoz. Nikdo pořádně nevěděl ze kterých dveří se bude vycházet. Já předpokládal, že z jiných než kterými pak procházeli a tak plán na fotografie které jsem chtěl udělat přišel vniveč. V těch prvních minutách jsem tedy spíš sledoval terén.

Načež vyšel první „hrdina“ noci v obležení novinářů. To poslední co bych chtěl, tak se někde cpát, takže jsem fotografoval z druhé strany chodníku teleobjektivem. Na této fotografii není nic zvláštního. Spíš chci ukázat na ty světla od kamer a že fotografové měli blesky. Pokaždé, když musím fotit s bleskem beru jako osobní prohru, takže jsem si řekl, že ti borci mi to nějak nasvítí sami.

Což se právě ideálně stalo u této fotografie. Kdy jsem se fotografováním trefil do momentu, kdy nějaký fotograf fotil s bleskem. Takže díky chlape, osvítil jsi to přesně ve chvíli, kdy se na mě díval. Nevím jakou charakteristikou vyjádřit tento pohled, řekl bych že se dá různě vyložit. Každopádně se po několika týdnech mezi zatuchlými zdmi nadýchal čerstvého stromečku:)

Advokát, který měl přímý vstup do televize a vzadu novináři čekajíc. Měl jsem tuto kompozici nachystanou pro případ, že by jeho klient vyšel ze dveří a chtěl tak propojit dva děje. Tak jsem lehce kompozici měnil a čekal, no nestalo se. Chápu, že vše mělo mít svůj timing.

Zde jiná kompozice.

No a tady druhý „hrdina“ večera. Věděl jsem, že je spíše vyšší postavy, proto jsem tomu přizpůsobil i vlastní kompozici. Vyskočil jsem na plot, tím se dostal do lepší pozice, abych zachytil hlouček novinářů a vycházející osobu. Chtěl jsem tam mít i znak a cedulku vězeňské služby. Vše vyšlo přesně dle představ.

Obecně rád fotografuji jinak než ostatní a chtěl jsem si vyzkoušet něco jiného. Nechci tuto politiku nějak hodnotit, spíš je dnešní cíl jen ukázat pár fotografií a proč jsem je takto fotografoval. Jediné co bych k tomu řekl je citát mého oblíbence Senecy: „Lidé v sobě většinou nesou cítění králů. Chtějí, aby proti druhým mohli všechno, ale druzí proti nim nic.“

Okamžitě mi vyndejte tu věc z boty

Nevím zda jste si toho všimli, ale změnil jsem větu na hlavní stránce blogu z „každé pondělí“ na „každý týden“, tak to budu aspoň stíhat. Bylo mi taktéž řečeno, že si to mám změnit na „každý měsíc“, ať je to sichr. No, tento týden probíhá klasicky, že než se dostanu k počítači tak je večer a já unaven již nemám tolika sil abych něco ještě tvořil a spíš mám otlačené písmenka na tváři jak usnu na klávesnici. Každopádně, když si v těchto dnech koupíte nový časopis Svět sportu, tak je to další medium, které uveřejnilo mé fotografie z Islandu. A je tam i srandovní článek o amatérském fotbalu, shodou okolností z vedlejší vesnice kde bydlím. No jsme tam taky zmíněni;)

Nějaký ten hodně pátek nazpátek jsem fotografoval svatbu kamarádovi, který občas fotografuje svatby. Jak jsem psal minulý rok v jednom blogu, tak ke každé svatbě přistupuji stejně, udělat co nejlepší výsledek. A je jedno koho či kde fotografuji. Nijak to neprožívám, že bych si říkal, no to by ses měl ukázat. Pravda to jsem se ukázal večer při tanci s jeho mamkou, kdy jsme energickými pohyby rozbili obrovskou vázu. Tou dobou fotografoval mým aparátem někdo jiný, takže je to náhodně zaznamenáno – i to jak tu spoušť vytírám. Takže se již těšte na silvestrovský blog;)

Tak pojďme již k dnešní fotografii. Obecně je spousta fotografických technik, které lze během svatebního dne uplatnit. Má nejčastější je naplněna heslem jednoho světového fotografa – nebýt posera a být přímo v ději. Proto je můj nejoblíbenější objektiv širokoúhlý. Do něj se dá vtěsnat více dějů dohromady či si pohrát s okolím. Jenže okolí je někdy neúprosné tím, že je hodně rušivých elementů, které by zbytečně odreagovávali od hlavní myšlenky snímku. Rozuměj diplomaticky řečeno, v pokoji je bordel jak v tanku. (Na vojně jsem nebyl, tak nevím co je pravdy na tomto rčení a zda v dnešní době je to stejné?) No tady tenhle stav pokoje byl pochopitelný, protože samotná svatba začala již večer předtím. Byl to pokoj, kde se oblékal ženich a pokud jsem fotografoval od pasu výš, tak přítomný chaos nebyl vidět.

Když si pak Petr zavazoval boty, tak musela nastoupit jiná technika fotografování. To, že na delší čas posunete objektiv. Takže střed bude cca ostrý a zbytek potlačen. Věděl jsem přesně co chci udělat, takže opět stačilo jen počkat na ten správný okamžik. To se vám pak povede fotografie na první pokus. Pravda, někoho občas z toho bolí oči, ale holt to někdy má své opodstatnění. Každá fotografie nemusí být ostrá v každém pixelu. Tuhle a podobnou techniku čím dál víc zkouším na každé svatbě, zvláště u tanců. Pochopitelně je tam velký odpad, protože v rychlých pohybech je to těžší. No, ale o to víc mě to baví. Stále nacházet nové a nové způsoby zachycení dějů.

 

Zpět, živ a zdráv

Pomalu se dostávám ze včerejší svatby do reálného světa. Byl jsem na jižní Moravě a do půl desáté večerní jsem odolával, že prostě budu profesionál a pojedu domů. No, ale pak jsem si řekl, že raději než mikrospánek v autě, tak megaspánek po akci. Novomanželé nabídli přespání (pochopitelně ne v jejich svatebním apartmá) a započalo se s degustací opravdu vynikající meruňkovice. Ten den jsem vstával ve čtyři hodiny skrze cesty a spát jsme šli kolem třetí, takže opět skoro celý den v zápřahu. Je pravda, že poslední minuty se mi už zavíraly oči, ale obecně přes den člověk unaven není. Mě nabíjí atmosféra lidí a obecně ten kraj vybízel k tomu vzít si láhev vína a podvečer strávit na vrcholech vinohradů. Ano, mám náročné povolání …

V minulém měsíci jsem se dostal do většího presu, najednou se toho nakupilo toho tolik, že jsem musel některé věci omezit. Chápu lidi, že si už zvykli na pravidelný blog a když už se těch „výhrůžek“ nakupilo tolik, tak je nutné se dokopat k jeho pokračování. Předpokládal jsem, že vynechám tak týden, ale nakonec je z toho měsíc. Jelikož následující měsíc nebude o nic méně hektický, tak věřím, že své čtenáře nezklamu a nějak to zvládnu. Popřípadě mi můžete pomoci s návrhem na téma, budu velmi vděčen.

Dnes jsem vybral dvě fotografie ze svatby, kterou jsem fotografoval před více než měsícem. Nějak se tak postupně budeme prokousávat uplynulými a budoucími svatbami. Jelikož mám plno až do podzimu, tak včetně dalších akcí bude dostatek materiálu do konce roku.

K první fotografii. Na každé svatbě je třeba vyfotografovat výzdobu, ať už nějaký celek, tak i detaily. Přiznávám, že na tohle teda odborník nejsem. Proto mám raději, když tohle zakomponuji s lidmi, než abych fotil strnulé detaily. Tady tohle byl moment čerstvého příchodu do místnosti, zatímco Pavla pozorovala ostatní než si sednou na místa, tak Michal upřel svůj zrak na květinovou výzdobu nad ním. Dva samostatné děje, které jsou doplněny svatebním stolem. Tak člověk získá představu v jaké barvě byla tabule, dort či svatební kytka. Pochopitelně jsem tuhle fotografii zkoušel v černobílé, kde se právě zvýraznily ty dva děje, ale zas se přišlo o výzdobu. Proto teď vyhrála barva.

K druhé fotografii. Nijak si nepřipravuji, kde se ve svatební den pojedou fotografovat takové ty klasické očekávané snímky. Drtivou většinu lidí poznávám až samotný svatební den a až tam se ukáže zda tohle budeme fotografovat pár minut nebo pár hodin. A pak je tady ještě efekt počasí, které je tento rok opravdu nepředvídatelné. Tak to bylo přesně u téhle svatby, kdy pomalu celý den pršelo a tak při nasedání odpoledne do auta jsem vůbec nevěděl kde pojedeme fotit, ale novomanžele jsem utěšoval že vím. To jsem přiznal až posléze:) Nakonec jsme skončili na náměstí, kde právě vlivem špatného počasí nebyla skoro ani noha a tam jsme udělali několik snímků. Tuhle fotografii jsem moc nezamýšlel, ale stalo se to tak, že jsme šli na věž, kde jsme udělali pár snímků s výhledem na město. Když jsme sešli dolů, tak se zjistilo, že jsme tam nechali deštník. Tak jsem říkal, že tam pro něj vyběhnu. Pochopitelně nahoře koukám, že by to byly zajímavé snímky ze shora, ale foťáky byly přitom dole. Takže šupem dolů, zadat instrukce a letět opět nahoru. Holt se neříká nadarmo, že kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách.