Proč je to fotografováno takhle

Součástí přednášek jsou i ukázky mých prací. Někdy je prostoru více, kdy povím proč jsem daný snímek vyfotografoval zrovna takhle. Teď naposled bylo jiného povídání více, takže jsem se k tomuto pořádně nedostal. Takže to teď napravím a vy tak proniknete do tajů mé fotografie. Řekl jsem si, že když už přednáším v Praze, tak bude vhodné si nachystat svatbu z matičky stověžaté. Takže pojďme na to. Té soboty byl velmi teplý letní den. Kasia a Braňo si nemohli vybrat lépe. Nemyslím počasí, ale fotografa:)

Podobné snímky odrazů v zrcadlech vidíte snad na každé svatbě. Jest jenom otázka jak moc na vás působí reálně a kdy cítíte určitou strnulost vlivem požadavku fotografa. Tady nikdy neříkám, aby se nevěsta na mě podívala. Holt to musím nějak stihnout, popravdě ne vždy se to povede k dokonalosti jakou hledám. Tady bych řekl, že se to povedlo. Sice v tom odraze lze nalézt kousky postav, ale lehce tohle vše přebije výraz nevěsty.

Zde trošku odlišný přístup k odrazům. Jelikož kosmetička se věnovala nevěstě a to pravda trošku trvá, tak než abych stál jako trouba v koutě, tak si pak pohraji s nějakými předměty. Zde přiznávám, že jsem si pudřenky (či co to je) nastavil tak, ať vidím odrazy nevěsty. Je to posun reality? No možná je, ale s tím se dokážu smířit. Ta nepřekročitelná hranice by byla v okamžiku, kdy bych řekl nevěstě, ať se na mě podívá apod. Tak jsem počkal jen na moment, kdy bude v záběru ona bez rukou kosmetičky, které jinak ten snímek rušily.

Tady už netradiční pohled, kdy jsem ležel na zemi. Vedlo mě k tomu to, že kosmetička měla štětce a šminky na skleněném stole a člověk pouvažuje, že by to mohl být zajímavý úhel. Nevěsta byla automaticky natočena směrem, který jsem chtěl. A jediný úkol které přede mnou stál bylo, ať mezi štětci naleznu oči kosmetičky. Takže jsem se lehce zvedl do polohy sklapovaček a krouživě hledal ten správný směr. Taktiku zde mám takovou, že vyfotím hned nějaký snímek, i kdyby nebyl dle představ. Ať prostě mám aspoň jeden a pak fotím už s větším důrazem další. Proto člověk nafotí za den tolik snímků, prostě zkouší, zkouší a zkouší.

Ještě než se nevěsta oblékla do šatů, tak se oblékl ženich. Takže opět úkol, udělat několik snímků samotného a pak hned tyto dvě osůbky zakomponovat do jedné fotografie. Máme několik snímků, kde jsou u jednoho zrcadla. Ale já mám raději tento, protože vidíme dva oddělené děje a bylo fakt zajímavé, jak se ženich prohlíží z každé strany:) Prostě muselo vše perfektně sedět, proto tak soustředěný výraz.

Ještě před obřadem jsme vyfotili pár klasičtějších snímků. Jako nejdůležitější místo byla ustanovena jedna z učeben školy, kde se Kasia s Braňem seznámili. Nějaký ten rok zpět jsem u toho stolu fotil nositele Nobelovy ceny a teď tam po něm ti dva hopsali:) Přišlo mi to jako jednoznačné, že jinak bych tu místnost zajímavě nevyfotil. Já jsem si vylezl na židli a jim jsem „přikázal“ udělat nějaký pohybový masakr a cvak.

No tak ženicha vyfotil, jak mu někdo upravuje motýlka. A co jako. No, na téhle fotografie není fakt nic extra zajímavého. Až na ten příběh v pozadí. Pár minut dříve jedeme v kočáru směrem ze Staroměstského náměstí do kostela a klasická otázka – Máš prstýnky? … No co myslíte:) … Takže byla vyslána spojka do hotelového pokoje. Mezitím už všichni připraveni před kostelem, takže se to zdržovalo jak se dalo. A tady ženich v zákristii diktoval číslo k trezoru a sondoval příjezd. Když teď člověk ví tenhle příběh, tak už se na fotografii dívá jinak.

Zde jsem chtěl ukázat protisvětlo díky jinému fotoaparátu. Zcela běžná situace na svatbách, kdy se člověk snaží trefit do blesku. Taky je to otázka cviku a převážně náhody, ale pak mají fotografie své kouzlo. Je třeba to zkoušet a v digitální době vůbec nejde o to, že zbytečně vyfotíte několik snímků. Proto máme velké paměťové karty. Raději pohořet, než nevyzkoušet.

Znalost obřadu v kostele mi umožňuje se volně pohybovat, protože vím kdy si to můžu dovolit, ať nepřijdu o něco podstatného. Pochopitelně i to se už někdy stalo, člověk se učí celý život. Nebavilo by mě stát pořád vepředu, takže decentně pochoduji. Když člověk fotí bez blesku, prakticky lidé o mě neví. Chápu, že se někdy na mě faráři dívají pohoršeně, když si v zadní části kostela lehnu. Jenže holt oni neví, že někdy je to třeba ať se dostanu co nejníže na dlouhé sklo. Tady jsem sice neležel, jen procházel, ale holčina byla v pohodě, že mě ignorovala, aby si sedla. Vůbec to neřešila. Takže tohle byla otázka tak tří vteřin a šel jsem dál.

Fotografie, kde svatebčané gratulují k novomanželům jest třeba pofotit, ať se ví, kdo dal ty nerozbitné skleničky nebo umělohmotné lžičky. Zde se mi líbí kolik dějů probíhá. Dvě holky nechtějí přát, další holka kouká na kytky místo na nevěstu, ženich se dloube v nose nebo kde, opravují se šaty a další holka chce jít evidentně spát. Málokdy se to takhle povede, ale o to víc jsem pak šťasten.

Další z fotografií, kdy je třeba trošku znát děj. Profesor ze školy, kterou nevěsta s ženichem studovali, povídal nevěstině babičce jaká to byla studentka. A nemusíte znát žádný světový jazyk, abyste toto pochopili. Ano, někdy nám fotografie můžou připadat banální, ale holt nevíme co vše je skryto.

 

Mám raději černobílé fotografie, protože nechci ať barva přebije děj. Ale nakonec si ukážeme dvě barevné fotografie, kde černobílá by prostě nefungovala.

Když jsme jeli kočárem do kostela, tak několik fotografií jsem pořídil z kočáru, ale pak i různě pobíhal. A člověk se snaží tohle komponovat do kontextu pražských ulic. Kočí mi vždy říkal, kterým směrem pojedeme a já si nadběhl. Tak jsem běžel kolem jedné restaurace, kde právě vlivem velmi teplého dne měli otevřené okna. Vběhl jsem dovnitř a ihned k prvnímu stolu, mezitím přijížděl kočár. Když jsem zvedl k očím fotoaparát, tak lidé podvědomě koukali ven co se tam bude dít. Pravda představoval jsem si, že tam budu mít i hlavy koní, ale vše se odehrálo tak rychle, že člověk musí být rád i za toto. Ano šlo by to vyřešit tím, že bych zavolal ať zastaví, ale to už není ta realita, kterou fotografuji a které lidé věří.

Druhý snímek probíhal tak, že z kostela jsme šli do hotelu pěšky přes Staroměstské náměstí. Novomanželé první a nevěsta nesla kytici nahoře, ať ostatní ví kam. Přece jenom v to sobotní odpoledne bylo náměstí plné. A to jsem chtěl mít nějaký snímek, který by ukázal jen ty dva dotyčné a nějak to náměstí. Logicky tedy tohle vyfotit z podhledu a protože Kasia po očku kontrolovala situaci za sebou a nebylo by třeba říct, ať zastaví.