Květen 2014

Vietnamem na motorce 2. Jste to co jíte.

Jestli sledujete hokej, tak víte že naši hoši mají nějaké střevní potíže. No stejně jako my občas ve Vietnamu. Dnes tedy o jídle.

Těšili jsme se jak si dáme nějaké specialitky v podobě netopýrů či hadů. Realita však byla jiná. Buď Vietnamci již všechny tyto pochutiny snědli, nebo je dobře před námi schovávali. Na druhou stranu než jsme se zorientovali první dny, tak kdoví co jsme vůbec jedli. Třeba, když si chcete dát kachnu. Jelikož anglicky nepochodíte a slovník neslovníkuje, tak na to jdete od základu. Začnete máchat rukama jako křídly a hlasitě řvát GA GA GA. Prvotní nechápavý pohled domorodců se posléze promění v gesto, že vše chápe. No a pak vám donesou kachnu a jeden z přítomných motorkářů poznamená, že to je první kachna s hřebínkem co vidí. Posléze zjistíte, že vietnamsky GA jest slepice. Chybami se člověk učí.

Po celou dobu byl zákaz používání příborů, jen ať si pěkně vychutnáme atmosféru hůlkami. Prvotní šermovací souboje se během několika dní proměnily v turnaj Hůlky Dana Hůlky. No ono to bylo potřeba, protože ti šikovnější vždy urvali chutnější kousky. Takže nějaký nemotora by s námi pěkně zhubl.

V rámci skupiny jsme měli různé “zaměstnání”, takže třeba byl vyhrazen jeden člověk, který objednával jídla. První dny ostychu vystřídaly přímé návštěvy kuchyně, špajzu a ledniček. Bylo pro nás zajímavé, že jim vůbec nevadí se kdekoliv pohybovat. Takže i když šla rodina spát, tak jsme si přes jejich ložnici chodili do kuchyně pro pivka z ledničky. Nebo si do restaurace donesete vlastní piva či vodku a oni vám dají potřebné skla. Momenty v Evropě nepředstavitelné.

Nejčastější jídlo byly jejich polévky Pho, ať už kuřecí, hovězí či kdoví z čeho. Pak už jsme se pouštěli do větších akcí ve formě snídaní zabijačkových nebo z mořských plodů. Paradoxně nám nejvíce chutnal jejich špenát a opečená rýže v bambusu. Ale to není takové dobrodružství, když víte co jíte. Takže následovalo ochutnávání všeho možného či všeho nemožného na ulicích.

Občas jsme si nechali místními poradit jak jídla připravit. Jaké bylo překvapení, že se vařily i mušle, které jsme předchozí dny považovali za hotové a tím pádem je jedli syrové. Proto asi taky jsme se tak špatně do nich dostávali. Loseři.

Což se po pár dnech projeví tak, že evropská střeva si řeknou, že je toho dost a žaludek se chce jít podívat ven. To pak den v sedle trávíte tak, že za zpěvu “Jedu velmi rychle, jedu ostře, jako bych prchal kose nostře” hledáte místa k vykonání potřeby. Tak provedete minimálně desetkrát – za dopoledne, nasadíte dietu ve formě piva a je vše v pořádku další dny. To stejné vás pak čeká po návratu domů kdy se těšíte na presíčko a kroasántek. Žaludek již zvyklý na Vietnam se jde zase ven podívat, kde  je.

A jak se platí ve Vietnamu? Jedna z dalších funkcí byla bankéř. A i když to chtěl dotyčný první dny přenechat, tak pak už si v tom libovat a našel ten správný recept větou na Vietnamce … Tak kluci, bude čmaryki čmaryki … Což znamenalo psaní částek na papír. Při placení se pak cítíte jako Bakala, protože skrze počtu nul na bankovkách platíte v milionech.

Jestli se ptáte, zda jsme se nebáli něco ochutnat, tak nebáli. Byl s námi svědomitý doktor a od něj jsme dostali jasné instrukce. Třeba, že se nebude pít jejich voda a led se zakazuje. Bude se pít jen to co je převařené … třeba pivo je převařené.

Nakonec jeho dvě nejčastější věty … Hoši já jsem vám to říkal … a … Hoši mě to nikdo neřek … :)

———– aspoň jednu historku na závěr, od dalšího týdne již Vietnam nebude, možná v budoucnu ——————————

Bydleli jsme v hotelích, které jsou ve Vietnamu velmi levné, čisté, teplá voda samozřejmost. A hlavně i v těch nejzapadlejších končinách všude wifi internet zdarma. To prostě nepochopíte. Spaní na pokojích jsme řešili tak, že jsme každý večer dali kámen-nůžky-papír a tak se rozlosovali na pokoje, aby se netvořily skupinky. Takže někdy spíte ve dvou, ve třech, s gekonem či s jedním dotyčným ve sto stupních. Jeden večer jsme dorazili za tmy, mlhy a deště do míst v horách, kde takřka nic nebylo. Unavení jsme seděli ve foajé hotelu a nebylo čím oslavit příjezd, protože tam nebyl žádný obchod. Zbýval nám poslední litr a půl slivovice. Z naší rodné země jsme vezli litrů sedm, ale holt se to tak průběžně upíjelo skrze čištění organismu. Ale ty poslední deci nechtěl doktor pustit, protože to měl na případy průjmu či čištění ran. No, ale když nás viděl zmoklé slepice se slitoval a pustil litr. Že tedy uchová aspoň ten půllitr. 52% už přeci má jistou foršáž a tak z toho byl nakonec vydařený večírek. Doktor se ke konci odebral na kutě a my už taky pomalu směřovali … Ne nesměřovali. Přemýšleli, jak se dostat k tomu poslednímu půllitru:) Takže naše oblíbené kámen-nůžky-papír až to jeden prohrál a šel loupit. Vešel do doktorova pokoje, ten již měl totální půlnoc (druhý den vyprávěl jak nemohl zabrat a pořád slyšel jak se bavíme) a vyhrabal z báglu plastový půllitřík s ohnivou vodou. Ten jsme za smíchu žahli a ještě s větším smíchem jsme do flašky nalili obyčejnou vodu a vrátili doktorovi do báglu. Ten další dny jezdil s klidným pocitem, že stále má půllitr slivovice.

Konec? Ale kdeže:)

Paradoxně po pár dnech nastala situace, že ten co loupil měl den blbec a dvakrát se praštil do stejného místa na koleni. To měl pak odřené a bylo nutné jej vyčistit – to koleno, ne kámoše. Čím? No doktor měl přeci ten poslední půllitr „slivovice“. Tak si představte situaci jak jsme všichni večer na pokoji a doktor mu nevědomky ránu čistí obyčejnou vodou, ten dotyčný hraje oskarovskou roli jak ho to pálí a doktor na něj řve – Ať není baba a vydrží to !!!

No řekněte sami, nejeli byste s takovými borci? :)

————————————————————————————————————————————————————————

Vietnamem na motorce. I cesta je cíl.

Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou dny, kdy to bude horší. Budeš pro změnu chtít a už nebudeš moci.
JAN WERICH

 

Ty nejlepší nabídky přijdou, když se to člověku hodí nejméně. To mi řekl jeden kámoš ze skupiny lidí co jsme spolu cestovali dva týdny po Vietnamu. Je pravda, že jsem přemýšlel nad tím, zda se do takového dobrodružství pustit. Nicméně tohle byla nabídka, které se nedala odmítnout. Už jen díky tomu, že přišla od zkušených borců. Až posléze mi došlo, že důvod byl ten, ať srazím věkový průměr pod padesát let. Ono by na tom nebylo nic divného, že člověk jede cestovat a chce si to zpestřit tím, že bude jezdit na motorce. Jenže to by musel na té motorce někdy sedět.

Ostatně ze sedmi lidí co jsme cestovali měli nějakou zkušenost s motorkou pouze dva. A to ten zkušenější na ní jezdí rok a ten druhý je schopen se ztratit ve vlastním bytě, takže nějaké extra výhody neměli. Na druhou stranu, ten první je Mistr Evropy v hluboké orbě (což se hodí do rýžového pole) a ten druhý byl svědomitý doktor zájezdu (Hoši, to je nebezpečný!). Pravda, z ostatních někteří měli řidičáky na motorky, ale od roku 1984 na ní nikdy neseděli. Zbytek o nějakém řidičáku na motorku nikdy neuvažoval. Výhoda Vietnamu je totiž v tom, že i kdybyste papíry na motorku měli, tak tam stejně neplatí.

První den na motorce a rovnou projet celou Hanojí, to je ta správná autoškola. Po prázdných českých silnicích umí jezdit každý, ale tohle byl křest ohněm. Dnes už víme, že bychom řidičák na motorku dali nejen na první dobrou, ale rovnou bychom mohli býti instruktory.

Další dny nás kromě sněžení potkaly všechna počasí, většinou příznivé horko. Cesty byly od perfektního asfaltu, přes šotolinu či bahno až po místa, kde by Karel Loprais otočil svoji Tatru, že není sebevrah. Naše endura šlapala na sto procent. Skromně musím říct, že jsem měl nejen nejhlasitější, ale i nejdravější motorku. Takže, když jsem zastavil fotit či natáčet, tak jsem ostatní v pohodičce dohnal. Pravda, jediná její nevýhoda byla ta, že měla spotřebu oleje jako McDonald’s na Rohlence. Takže erární olej jsem z 95% vypotřeboval já, co už. Ale jinak motorky jely suprově, nebylo potřeba silnějších kubatur. Pochopitelně se někdo někdy nevyhl pádu, ale všichni jsme věděli, že to nebyla jezdecká chyba. Přeci jenom jsme už zkušení motorkáři. Takhle jsme se prezentovali v půjčovně. Kdyby hoši věděli pravdu, tak by nám půjčili tak akorát rikšu.

Celkově jsme nacestovali 2.000 km. Překrásnou krajinou lemovanou věčně usměvavými lidmi. Pořád vám někdo mává, vy jim také a pak zapomenete co je spojka a co brzda a už probíhá exhibice pro přítomné. Někde zastavíte a už se o vás starají jako o své staré známé. Čím chudší kraj, tím vše zajímavější. Nejen krajinou, ale samotnými lidmi. Nerozumíte si ani slovo, ale díky všem končetinám se dorozumíte. Zajímavé je, že i když vám prd rozumí, tak se stále usmívají, že vše chápou. Po pár dnech si už vypěstujete jak k nim přistupovat a domluvit se. Pravda, měli jsme sebou slovník, ale nějaké špatné vydání. Sice jsme si dle něj nedokázali objednat snídani, ale za to jsme uměli prodat družstevní byt apod. Slovníky nebrat.

Díky tomu, že cestujete po vlastní ose a je vlastně jedno kam jedete a zda dojedete do cíle dne, tak se stávají historky, které normálně nezažijete. Tak najednou tančíte na svatbě, vjedete omylem někomu do obýváku, volný den prožijete nezapomenutelným trialem skrz řeku, moment kdy dojde domácí slivovice, mlaďoši vás pozvou na  bečku, opravujete v zatáčce píchlé kolo, dostanete v Aeroflotu … atd.

Nevím, zda o tom všem mám psát. Pokud jste viděli film Walter Mitty a jeho tajný život, tak v jedné scéně fotograf praví něco ve smyslu, že pokud jej nějaký moment zaujme, tak ho nechce rušit přístrojem, ale chce zůstat v něm. A to je přesně ono. Nevím zda jsem vůbec schopen popsat to co jsme prožili, protože ty dva týdny byly tak intenzivní, že se prostě pořád něco dělo. Jde to popsat lehce mluvou, ale písmem to asi ne. Fotografií nemám tolik jako natočených videí, to bude trošku trvat, než se vším prohrabu a zatím nevím jak to sestříhám. Finálně z toho chci udělat čtvrthodinový dokument. Velmi rychle jsem se totiž vrátil do reality a momentálně pendluju Praha Brno a holt práce má přednost. Ale jak se postupně lidé dozvídají, kde jsem byl, tak aspoň pár fotografií. Dnes tak všehochuť a příště jídla, to vás asi bude více zajímat co jsme byli schopni pozřít:)

Každopádně to hlavní, že jsme všichni přežili se povedlo. To, že má někdo šrámy se s tím počítalo. A rozhodně nás to neodradí od toho plánovat další dobrodružství. Kam a jak? Víme. Nebojte, vše se posléze dozvíte:)