Vietnamem na motorce 2. Jste to co jíte.

Jestli sledujete hokej, tak víte že naši hoši mají nějaké střevní potíže. No stejně jako my občas ve Vietnamu. Dnes tedy o jídle.

Těšili jsme se jak si dáme nějaké specialitky v podobě netopýrů či hadů. Realita však byla jiná. Buď Vietnamci již všechny tyto pochutiny snědli, nebo je dobře před námi schovávali. Na druhou stranu než jsme se zorientovali první dny, tak kdoví co jsme vůbec jedli. Třeba, když si chcete dát kachnu. Jelikož anglicky nepochodíte a slovník neslovníkuje, tak na to jdete od základu. Začnete máchat rukama jako křídly a hlasitě řvát GA GA GA. Prvotní nechápavý pohled domorodců se posléze promění v gesto, že vše chápe. No a pak vám donesou kachnu a jeden z přítomných motorkářů poznamená, že to je první kachna s hřebínkem co vidí. Posléze zjistíte, že vietnamsky GA jest slepice. Chybami se člověk učí.

Po celou dobu byl zákaz používání příborů, jen ať si pěkně vychutnáme atmosféru hůlkami. Prvotní šermovací souboje se během několika dní proměnily v turnaj Hůlky Dana Hůlky. No ono to bylo potřeba, protože ti šikovnější vždy urvali chutnější kousky. Takže nějaký nemotora by s námi pěkně zhubl.

V rámci skupiny jsme měli různé “zaměstnání”, takže třeba byl vyhrazen jeden člověk, který objednával jídla. První dny ostychu vystřídaly přímé návštěvy kuchyně, špajzu a ledniček. Bylo pro nás zajímavé, že jim vůbec nevadí se kdekoliv pohybovat. Takže i když šla rodina spát, tak jsme si přes jejich ložnici chodili do kuchyně pro pivka z ledničky. Nebo si do restaurace donesete vlastní piva či vodku a oni vám dají potřebné skla. Momenty v Evropě nepředstavitelné.

Nejčastější jídlo byly jejich polévky Pho, ať už kuřecí, hovězí či kdoví z čeho. Pak už jsme se pouštěli do větších akcí ve formě snídaní zabijačkových nebo z mořských plodů. Paradoxně nám nejvíce chutnal jejich špenát a opečená rýže v bambusu. Ale to není takové dobrodružství, když víte co jíte. Takže následovalo ochutnávání všeho možného či všeho nemožného na ulicích.

Občas jsme si nechali místními poradit jak jídla připravit. Jaké bylo překvapení, že se vařily i mušle, které jsme předchozí dny považovali za hotové a tím pádem je jedli syrové. Proto asi taky jsme se tak špatně do nich dostávali. Loseři.

Což se po pár dnech projeví tak, že evropská střeva si řeknou, že je toho dost a žaludek se chce jít podívat ven. To pak den v sedle trávíte tak, že za zpěvu “Jedu velmi rychle, jedu ostře, jako bych prchal kose nostře” hledáte místa k vykonání potřeby. Tak provedete minimálně desetkrát – za dopoledne, nasadíte dietu ve formě piva a je vše v pořádku další dny. To stejné vás pak čeká po návratu domů kdy se těšíte na presíčko a kroasántek. Žaludek již zvyklý na Vietnam se jde zase ven podívat, kde  je.

A jak se platí ve Vietnamu? Jedna z dalších funkcí byla bankéř. A i když to chtěl dotyčný první dny přenechat, tak pak už si v tom libovat a našel ten správný recept větou na Vietnamce … Tak kluci, bude čmaryki čmaryki … Což znamenalo psaní částek na papír. Při placení se pak cítíte jako Bakala, protože skrze počtu nul na bankovkách platíte v milionech.

Jestli se ptáte, zda jsme se nebáli něco ochutnat, tak nebáli. Byl s námi svědomitý doktor a od něj jsme dostali jasné instrukce. Třeba, že se nebude pít jejich voda a led se zakazuje. Bude se pít jen to co je převařené … třeba pivo je převařené.

Nakonec jeho dvě nejčastější věty … Hoši já jsem vám to říkal … a … Hoši mě to nikdo neřek … :)

———– aspoň jednu historku na závěr, od dalšího týdne již Vietnam nebude, možná v budoucnu ——————————

Bydleli jsme v hotelích, které jsou ve Vietnamu velmi levné, čisté, teplá voda samozřejmost. A hlavně i v těch nejzapadlejších končinách všude wifi internet zdarma. To prostě nepochopíte. Spaní na pokojích jsme řešili tak, že jsme každý večer dali kámen-nůžky-papír a tak se rozlosovali na pokoje, aby se netvořily skupinky. Takže někdy spíte ve dvou, ve třech, s gekonem či s jedním dotyčným ve sto stupních. Jeden večer jsme dorazili za tmy, mlhy a deště do míst v horách, kde takřka nic nebylo. Unavení jsme seděli ve foajé hotelu a nebylo čím oslavit příjezd, protože tam nebyl žádný obchod. Zbýval nám poslední litr a půl slivovice. Z naší rodné země jsme vezli litrů sedm, ale holt se to tak průběžně upíjelo skrze čištění organismu. Ale ty poslední deci nechtěl doktor pustit, protože to měl na případy průjmu či čištění ran. No, ale když nás viděl zmoklé slepice se slitoval a pustil litr. Že tedy uchová aspoň ten půllitr. 52% už přeci má jistou foršáž a tak z toho byl nakonec vydařený večírek. Doktor se ke konci odebral na kutě a my už taky pomalu směřovali … Ne nesměřovali. Přemýšleli, jak se dostat k tomu poslednímu půllitru:) Takže naše oblíbené kámen-nůžky-papír až to jeden prohrál a šel loupit. Vešel do doktorova pokoje, ten již měl totální půlnoc (druhý den vyprávěl jak nemohl zabrat a pořád slyšel jak se bavíme) a vyhrabal z báglu plastový půllitřík s ohnivou vodou. Ten jsme za smíchu žahli a ještě s větším smíchem jsme do flašky nalili obyčejnou vodu a vrátili doktorovi do báglu. Ten další dny jezdil s klidným pocitem, že stále má půllitr slivovice.

Konec? Ale kdeže:)

Paradoxně po pár dnech nastala situace, že ten co loupil měl den blbec a dvakrát se praštil do stejného místa na koleni. To měl pak odřené a bylo nutné jej vyčistit – to koleno, ne kámoše. Čím? No doktor měl přeci ten poslední půllitr „slivovice“. Tak si představte situaci jak jsme všichni večer na pokoji a doktor mu nevědomky ránu čistí obyčejnou vodou, ten dotyčný hraje oskarovskou roli jak ho to pálí a doktor na něj řve – Ať není baba a vydrží to !!!

No řekněte sami, nejeli byste s takovými borci? :)

————————————————————————————————————————————————————————