Vietnamem na motorce. I cesta je cíl.

Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou dny, kdy to bude horší. Budeš pro změnu chtít a už nebudeš moci.
JAN WERICH

 

Ty nejlepší nabídky přijdou, když se to člověku hodí nejméně. To mi řekl jeden kámoš ze skupiny lidí co jsme spolu cestovali dva týdny po Vietnamu. Je pravda, že jsem přemýšlel nad tím, zda se do takového dobrodružství pustit. Nicméně tohle byla nabídka, které se nedala odmítnout. Už jen díky tomu, že přišla od zkušených borců. Až posléze mi došlo, že důvod byl ten, ať srazím věkový průměr pod padesát let. Ono by na tom nebylo nic divného, že člověk jede cestovat a chce si to zpestřit tím, že bude jezdit na motorce. Jenže to by musel na té motorce někdy sedět.

Ostatně ze sedmi lidí co jsme cestovali měli nějakou zkušenost s motorkou pouze dva. A to ten zkušenější na ní jezdí rok a ten druhý je schopen se ztratit ve vlastním bytě, takže nějaké extra výhody neměli. Na druhou stranu, ten první je Mistr Evropy v hluboké orbě (což se hodí do rýžového pole) a ten druhý byl svědomitý doktor zájezdu (Hoši, to je nebezpečný!). Pravda, z ostatních někteří měli řidičáky na motorky, ale od roku 1984 na ní nikdy neseděli. Zbytek o nějakém řidičáku na motorku nikdy neuvažoval. Výhoda Vietnamu je totiž v tom, že i kdybyste papíry na motorku měli, tak tam stejně neplatí.

První den na motorce a rovnou projet celou Hanojí, to je ta správná autoškola. Po prázdných českých silnicích umí jezdit každý, ale tohle byl křest ohněm. Dnes už víme, že bychom řidičák na motorku dali nejen na první dobrou, ale rovnou bychom mohli býti instruktory.

Další dny nás kromě sněžení potkaly všechna počasí, většinou příznivé horko. Cesty byly od perfektního asfaltu, přes šotolinu či bahno až po místa, kde by Karel Loprais otočil svoji Tatru, že není sebevrah. Naše endura šlapala na sto procent. Skromně musím říct, že jsem měl nejen nejhlasitější, ale i nejdravější motorku. Takže, když jsem zastavil fotit či natáčet, tak jsem ostatní v pohodičce dohnal. Pravda, jediná její nevýhoda byla ta, že měla spotřebu oleje jako McDonald’s na Rohlence. Takže erární olej jsem z 95% vypotřeboval já, co už. Ale jinak motorky jely suprově, nebylo potřeba silnějších kubatur. Pochopitelně se někdo někdy nevyhl pádu, ale všichni jsme věděli, že to nebyla jezdecká chyba. Přeci jenom jsme už zkušení motorkáři. Takhle jsme se prezentovali v půjčovně. Kdyby hoši věděli pravdu, tak by nám půjčili tak akorát rikšu.

Celkově jsme nacestovali 2.000 km. Překrásnou krajinou lemovanou věčně usměvavými lidmi. Pořád vám někdo mává, vy jim také a pak zapomenete co je spojka a co brzda a už probíhá exhibice pro přítomné. Někde zastavíte a už se o vás starají jako o své staré známé. Čím chudší kraj, tím vše zajímavější. Nejen krajinou, ale samotnými lidmi. Nerozumíte si ani slovo, ale díky všem končetinám se dorozumíte. Zajímavé je, že i když vám prd rozumí, tak se stále usmívají, že vše chápou. Po pár dnech si už vypěstujete jak k nim přistupovat a domluvit se. Pravda, měli jsme sebou slovník, ale nějaké špatné vydání. Sice jsme si dle něj nedokázali objednat snídani, ale za to jsme uměli prodat družstevní byt apod. Slovníky nebrat.

Díky tomu, že cestujete po vlastní ose a je vlastně jedno kam jedete a zda dojedete do cíle dne, tak se stávají historky, které normálně nezažijete. Tak najednou tančíte na svatbě, vjedete omylem někomu do obýváku, volný den prožijete nezapomenutelným trialem skrz řeku, moment kdy dojde domácí slivovice, mlaďoši vás pozvou na  bečku, opravujete v zatáčce píchlé kolo, dostanete v Aeroflotu … atd.

Nevím, zda o tom všem mám psát. Pokud jste viděli film Walter Mitty a jeho tajný život, tak v jedné scéně fotograf praví něco ve smyslu, že pokud jej nějaký moment zaujme, tak ho nechce rušit přístrojem, ale chce zůstat v něm. A to je přesně ono. Nevím zda jsem vůbec schopen popsat to co jsme prožili, protože ty dva týdny byly tak intenzivní, že se prostě pořád něco dělo. Jde to popsat lehce mluvou, ale písmem to asi ne. Fotografií nemám tolik jako natočených videí, to bude trošku trvat, než se vším prohrabu a zatím nevím jak to sestříhám. Finálně z toho chci udělat čtvrthodinový dokument. Velmi rychle jsem se totiž vrátil do reality a momentálně pendluju Praha Brno a holt práce má přednost. Ale jak se postupně lidé dozvídají, kde jsem byl, tak aspoň pár fotografií. Dnes tak všehochuť a příště jídla, to vás asi bude více zajímat co jsme byli schopni pozřít:)

Každopádně to hlavní, že jsme všichni přežili se povedlo. To, že má někdo šrámy se s tím počítalo. A rozhodně nás to neodradí od toho plánovat další dobrodružství. Kam a jak? Víme. Nebojte, vše se posléze dozvíte:)