Únor 2016

Za každou fotkou je příběh

Ty chodíš na manikúru? To je nějaké divné. Nejčastější reakce, když se k tomuto přiznám. Málokdy se člověk setká s porozuměním, že je to v pořádku u chlapa. No dobrá, může to znít divně. Ale ten důvod je u mě prostý. Když fotografuji nějakou společenskou akci a máte pořád ruce na foťáku před sebou, tak si buďte jisti, že si lidé všimnou zda máte čisté ruce a neokousané nehty:) Jak jsem psal minule, že je důležité oblečení, tak tohle je další část, která je pro mě důležitá.

Rád fotografuji stylem, že jsem v kontaktu s lidmi. Konkrétně u plesu tak procházím po parketu a díky ohnisku 35mm na objektivu jsem tak dostatečně blízko a zároveň nenarušuji osobní prostor. Což se mění, když si nasadím široké ohnisko a už jsem ve víru dění. No a to zase vychází z podstaty toho jaký člověk je, zda si ho ti lidé pustí k tělu. A kdo mě zná, tak ví, že většinou pustí až se sám divím. Jasně, že pak jsou chvíle, kdy mám zase raději být v povzdáli a hledat takové momenty, že lidé o mě neví. Takže pojďme přímo k ukázkám jak tvořím některé snímky a co je v pozadí.

Díky scénáři jsem věděl, že na úplném začátku plesu bude vystupovat pole dance tanečnice pár minut. Takže člověk přemýšlel z kterých míst to bude zaznamenávat. Protože není větší nuda, když vám někdo odevzdá fotografie pořád se stejného místa. Vybral jsem si tři místa, které jsem pak stihl oběhnout. Vy máte v hlavě ty expozice, ale netušíte která bude finálně ta nejlepší. Zde se mi nejvíc líbila tato, protože je tam dominantní prvek tanečnice, ale v pozadí můžeme prozkoumat několik účastníků plesu.

Další taneční číslo jsem chtěl zase zaznamenat jinak. Takže jsem si klekl co nejníž a čekal na ten správný moment. Chtěl jsem zaznamenat už jen co nejvíce tanečníky bez mnoha lidí. A díky reflektorům a projekci na plátně se snímek krásně prosvětlil.

Hlavní hvězda večera byl Martin Chodůr. U něj je zaručená kvalita zpěvu, ale nemůže člověk čekat, že tam bude lítat jako Robbie Williams. Tady třeba chci ukázat co se mi nepovedlo vyfotit. Chtěl jsem ať jeho hlava je v tom prostoru mezi rukou a saxofonem. Ale v pravé dolní části vidíte kousek černé reprobedny, která tomu zabraňovala a nešlo najít jiný úhel. Holt někdy nelze udělat to co chcete. Byla by ta fotka tak lepší, že?

No a opět jiný úhel z ochozu. Tady jsem se trošku potrápil, než jsem našel vhodný pár, který by ještě tančil pode mnou. Například žena s tmavými či úzkými šaty by tak nevynikla.  A tady tento pár byl dle mých představ.

Lazaro. Tohle byl dobrý šoumen. U něj se dala pořídit řada zajímavých snímků a pro mě bylo důležité, ať mám i nějakou fotografii, kde bych propojil i hlavního pořadatele plesu. Takže si jen stačilo hlídat, kdy na projekci pojede jeho logo a propojit s gestem zpěváka. No povedlo se dokonale.

Je řada fotografií, kdy Lazaro je s lidmi. Ale mi se právě naopak líbí tato, kdy zpíval procítěně a stopa po stékajícím potu zase posunula snímek o něco výš. To jsou ty detaily, které rozhodují o tom, zda jste schopni je vidět a pak zaznamenat.

Zde se již přesouváme na parket. Zezačátku plesu nefotím až tak blízko, ať si na mě lidé zvyknout. Což trvá pár minut a pak už začínají s vámi spolupracovat. Takže toto je ještě decentnější snímek. Kdy se mi líbí obě dámy, kde jedna se oddává tanci a druhá fotografovi:)

Pochopitelně, že se lidé fotí i na své mobily a to je zase jiný pohled na snímek. Protože je to skupinová fotografie, ale nedívají se na vás a jsou to jiné pohledy než jindy. Jasně po téhle fotografii následuje, že skupinku vyfotím ještě jednou s pohledem na mě. Popřípadě pak ještě na jejich mobily. To třeba pak fotím sebe nebo ten mobil dám do kapsy a s díky odejdu. To zase více rozbije ledy a vytvoří úsměvy ve tvářích lidí.

S postupem času lidé s vámi více spolupracují a nebojí se zablbnout. A tak to má býti.

U tohoto pána se mi líbil kontrast, že všichni byli v černém a on v bílém. Na parketu si taky jel své tempo a byl fajn pohled jak tančil společně s jeho ženou.

Tady zas byl pár zcela zabrán do sebe, tak jsem se držel více stranou a chtěl toto zaznamenat aniž by mě registrovali. To vyfotíte co chcete a zase se ztratíte. Potichoučku, ať ti dva poletují na svém obláčku.

Když už je pozdější čas, tak vás lidé už vůbec nevnímají. Oddávají se tanci a vy klidně u nich klečíte a snažíte se to nějak zajímavě zachytit. Tady jsem chtěl mít na snímku i zpěváka a jak dotyční různě mávali rukama, tak nebyl problém pak udělat nějaký takový snímek, aby se vše zajímavě propojilo.

Pravý opak je tento snímek, kdy byla část pomalejších písní. A to je ten moment, kdy se stáhnu a fotím z větší dálky a snažím se zachytit ten klid a prožitek.

No a postupně se dostáváte k lidem blíž a blíž, až jste v jejich zóně. Ale díky tomu, že vás za těch několik hodin poznali, tak víte, že budou dělat blbiny více a více. No, ale to už nebudeme veřejně ukazovat. Skončíme romanticky:)

Co mají snímky společného? No jasně jsou černobílé. Ale další věc. V průběhu večera za mnou přišla manželka hlavního pořadatele a ptá se: „Prosím tě, jedna kamarádka co tady je a taky fotí se mě ptala, zda když fotíš bez blesku, zda to bude vůbec použitelné?” Tak jsem jí říkal, že přece z minulého roku musí vědět, že to bude v klidečku. Ano v sále byla pořádná tma, ale od toho je člověk profík, ať si s tím poradí. A já prostě nechci ty akce rušit tím, že bych tam stroboskopoval s bleskem. Takové akce na úrovni zaslouží i určitý respekt k atmosféře.

Pak tam byl ještě jeden člověk, který se mě na to ptal. Tak jsem mu říkal, že jsem vůl zapomněl ty blesky doma. Tak prvně na vás hledí přesně jak na vola, ale pak pochopí u dalších vět, že si dělám srandu. A mi se líbí, že když pak toho člověka potkám za hodinu. On vás obejme a již lehce ovíněný ostatním nahlas říká: „On zapomněl blesky doma, to je profesionál co. To ho ani nebudeme zvát na panáka. Pošleme ho spát.” Lidi se pak chlámou a to je to správná atmosféra. Jojo, jezdím tam s chutí, je sranda:)

Nestarat se o to jak se to stane

„Jak Ty vlastně přicházíš k zakázkám?” je druhá nejčastější věta co dostávám. Ta první pochopitelně je: „To se dá fotografováním uživit?” O téhle otázce se dnes bavit nebudu, protože je asi důležitější ta ze začátku odstavce. Protože díky ní se dá leccos pochopit.

Obecně lidem co podnikají říkám, že je zcela zbytečné utrácet peníze za reklamu, že ta jejich práce se prodá sama pokud je kvalitní. Jasně, asi to neplatí pro všechny obory, chápu. Lidi se nejvíc bojí jak vlastně přijdou k zakázkám. A to je ta chyba. Protože by měli otevřít svou mysl k tomu co chtějí, jít si za tím a nestarat se o to jak se to stane. Na cestě určitě bude řada překážek, ale to je vlastně součást té zábavy dostat se kam chci.

Ale dosti teorie, pojďme k příkladu …

Jeden prosincový den v roce 2013 jsem fotografoval slovensko-tureckou svatbu v Praze. A zahraniční svatby mám opravdu rád, protože tak člověk potká zcela jiné lidi a zažije jiné tradice. Byl už večer a já se tam válel po podlaze, protože jsem potřeboval vyfotit jedno dítě co si hrálo na zemi. Jakmile jsem vstal a oprašoval se, tak ke mně přistoupil takový elegantní pár a začala konverzace. „Dobrý večer, chci se pobavit ohledně fotografování, protože taky trošku fotím”, začal muž. Tak jsme se lehce pobavili ohledně klasického sporu zda Canon či Nikon. Kdy má člověk připravenou univerzální odpověď, že se dá fotit i krabicí od bot a já to neřeším. Načež přišel s nabídkou, zda bych jim nenafotil ples. A tomu jsem se trošku bránil, protože plesy nefotím. No, ale další jeho věta už mě značně nahlodala: „Podívejte se, je to ples Mercedes Benz v Tatrách a nafoťte si ho jak chcete.” „No, ale já spíš dělám černobílé fotografie bez použití blesku,” má odpověď. Protože můj cíl rozhodně není být takový ten tajtrlík fotograf co tam střílí s bleskem a pak se vrhne na raut. Následoval kontr: „Já mám rád černobílé fotografie, to je ještě lepší.” Tak pak se ještě férově optáte: „Ale vždyť mě vůbec neznáte a kdoví zda se vám bude líbit výsledek svatby.” Tak se pousmál a povídá: „Nepochybuju, že to bude v pořádku. Ale nám se hlavně libí jak fotíte.” Pak ještě stačila věta od jeho manželky: „A mi se hodně líbí Vaše červené tenisky.” No a bylo vymalováno. Dostali mě:)

Dva týdny zpět jsem fotil již třetí ročník a jak tam jezdím rád. Protože mi nechali absolutní volnost jak mám fotografovat, tak si to opravdu užívám. A to je to o čem jsem psal na začátku. Nějak se haluzově stalo, že fotím něco v čem uplatním svůj obstojný talent. Přišlo to samo, nijak jsem to nevyhledával a o to víc mě to baví.

Jak ale vlastně vypadá příprava, než ples začne? Ono se to nezdá, ale beru to jako velkou zodpovědnost a to poslední co bych chtěl, ať si pak řeknu: „Jo chlapče, to jsi podcenil.”

Do Tatranské Lomnice přijíždím cca odpoledne a v klidu se ubytuju. Pokaždé jsem měl pokoj jinde a tak si člověk aspoň spočítá jak dlouho mu to trvá než dojde z pokoje na plac, kdyby něco potřeboval. Například převléct košili či vzít další objektivy. Čímž se dostáváme k tomu podstatnému. Všechno mám minimálně zdvojené, kdyby se něco pokazilo. Takže nejen více profi zrcadlovek, ale i dva obleky nebo náhradní tkaničky. Třeba v obleku moc nefotím, protože mám svůj styl, ale tady u této akce by to jinak nešlo a nijak mi to nevadí. Oproti minulému roku jsem vyměnil barevnou kravatu za klasického černého motýlka. A popravdě se mi fotilo o mnoho lépe, protože tak člověku nic neplandá a nemusí to kontrolovat. Důležité je se cítit v oblečení dobře. Jakmile by člověka tlačily boty nebo zařezávaly boxerky, tak je něco špatně.

Já a toaleťák před akcí.                                                                      Nad ránem zálohování dat po akci a Šakal v němčině.

Co se týče fototechniky, tak fotím na dvě zrcadlovky a různě měním pět základních objektivů. Oba foťáky jsou stejné a nemám jeden primární a druhý sekundární. Různě je střídám, tak kdyby se s jedním něco fatálního stalo, tak ať mám aspoň fotky z toho druhého. V každém foťáku mám dvě rychlé karty a na každou zvlášť se ukládají fotky. Jak skončí ples, tak provedu zálohu do počítače a odolného externího disku. Ten si třeba pak beru s sebou druhý den, když jdu na snídani. Kdyby se náhodou něco stalo s pokojem mezitím. Data jsou to nejdůležitější, fototechniku si koupíte novou. Tady si myslím, že nejde udělat více a zvykl jsem si na tento postup.

Než začne ples, tak si vyfotím do mobilu scénář večera, ať jej mám pořád u sebe a vím co bude následovat. Popřípadě co jsem prošvihl, když se zakecám. A to přiznejme, se mi může lehce stát. Pofotím výzdobu a pak už jdu fotit to hlavní a to jest lidi. Když pak scházejí po schodech a já fotím přivítání hostitelem, tak někteří na vás mrknou, že si vás pamatují z minulých let. A jestli mám něco rád, tak jak si lidé říkají o fotky a v dobrém slova smyslu před vámi nespoutaně blbnou.

Ukázky fotek a jak je tvořím si ukážeme další týden. Třeba o tom jak jsem cítil za vola, když jsem se s jedním Kubáncem bavil anglicky a on pak na pódiu zpíval plynulou slovenštinou.

Na závěr. Trošku jsem se tentokrát bál jedné věci. Protože za dva dny jsem šel na operaci s kolenem, tak jsem nějaký čas držel trošku detox a tudíž i žádný alkohol. A právě takoví ti srdeční Slováci si s vám chtějí dát panáka v sekci neubývajícího koňaku. No a překvapila mě jedna věc, že jakmile jsem řekl, že nepiju. Tak nikdo neřekl: „Chalan, prečo?” nebo „Tu si na Slovensku, tak pij.” Ale všichni, že žádný problém a ok. Tohle bylo až moc jednoduché na test odolnosti charakteru. Ten těžší asi přijde za dva týdny v Itálii. Ale to už jiná vesnice je, to už jinde jsme …

Uvěřte, že můžete a budete na půli cesty.

No, tak se mi to moc nepoštěstilo v minulém roce psát. Už mi řada lidí vyhrožovala, že mi dávají poslední šanci. Já jim odpovídal, že pomalu začínám. Nakonec z toho je rok co jsem nepsal. Čím to? No popravdě nejsem spisovatel, abych si sedl a psal jak divý či maledivý. Holt, když člověk k tomu nemá klidnou hlavu, tak pak je to těžké.

Nakonec z toho byl jeden z neobvyklých roků za můj život. Člověk toho řádně nacestoval v rámci své práce. Ať už začátkem roku Maledivy, tak posléze svatby v Irsku nebo s horolezeckou reprezentací v Itálii. Tak jsem vybral to nejzajímavější z minulého roku a předělal si tak po létech stránky. Takže postupně bude o čem psát, teď se můžete podívat co vlastně člověk dělal.

Proč jsem se odhodlal k tomu nyní? No stačila jedna maličkost v listopadu. Celý rok poctivě pracuju, ať přes zimu si dám pohodičku a hodně lyžuju. Když jsem pak byl hned na první lyžovačce, tak jsem při focení v nulové rychlosti spadl tak blbě, že jsem si nejspíše natáhl křížový vaz. Další dny se s tím dalo lyžovat, ale cítil jsem, že koleno není moc stabilní. Takže se člověk věnoval apres-ski:) Když jsem po návratu u badmintonu dobíhal jeden kraťas, tak jsem se tam skácel jako Pražák na moravské svatbě a bylo vymalováno. V prosinci jsem měl první operaci a minulý týden druhou.

Po první operaci se člověk dostal celkem rychle do reality, ale to je spíš dílo fyzioterapeuta a jeho pokynů. Když jsem teď šel na druhou, tak se mě anesteziolog ptal zda neumrtvíme jenom tu nohu. Já mu spíš doporučoval uspání komplet, protože se znám, že se hodně ptám a rád si povídám:) A on, že aspoň uvidím co se tam děje a můžu tu operaci sledovat na monitoru. Což jsem kladně přivítal. Když mě v daný den přivezli na sál, tak ze mě spadl takový ten skrytý stres, že už to konečně bude a já to budu vše s nadšením pozorovat. Operatér mi říkal, že takových hrdinů už viděl mraky a ten úsměv mi zmizí po pěti minutách a budu chtít nějaké oblbováky. Já však ve svém nitru věděl své. Po hodině a půl, kdy operace končila se na sebe všichni přítomní s úsměvem dívali, že tohle ještě na sále nezažili a mají na co vzpomínat. No já taky, byla sranda po celou dobu:)

Takové věci jako teď s kolenem neberu nijak tragicky, spíš je přijímám jako něco prospěšného, abych se s tím mohl vypořádat co nejužitečněji. Ono totiž jak říká kamarád lyžař a motorkář: Všechno je to psychika. Uvěřte, že můžete a budete na půli cesty. A to platí nejen pro zranění, tak i práci či osobní život. Takže věřím, že se opět člověk dostane do formy za pár týdnů a při tom bude čas na psaní. Přeci jenom už mi to začíná šrotovat o čem všem psát.

Takže nové stránky zde … www.davidbernard.cz