Nestarat se o to jak se to stane

„Jak Ty vlastně přicházíš k zakázkám?” je druhá nejčastější věta co dostávám. Ta první pochopitelně je: „To se dá fotografováním uživit?” O téhle otázce se dnes bavit nebudu, protože je asi důležitější ta ze začátku odstavce. Protože díky ní se dá leccos pochopit.

Obecně lidem co podnikají říkám, že je zcela zbytečné utrácet peníze za reklamu, že ta jejich práce se prodá sama pokud je kvalitní. Jasně, asi to neplatí pro všechny obory, chápu. Lidi se nejvíc bojí jak vlastně přijdou k zakázkám. A to je ta chyba. Protože by měli otevřít svou mysl k tomu co chtějí, jít si za tím a nestarat se o to jak se to stane. Na cestě určitě bude řada překážek, ale to je vlastně součást té zábavy dostat se kam chci.

Ale dosti teorie, pojďme k příkladu …

Jeden prosincový den v roce 2013 jsem fotografoval slovensko-tureckou svatbu v Praze. A zahraniční svatby mám opravdu rád, protože tak člověk potká zcela jiné lidi a zažije jiné tradice. Byl už večer a já se tam válel po podlaze, protože jsem potřeboval vyfotit jedno dítě co si hrálo na zemi. Jakmile jsem vstal a oprašoval se, tak ke mně přistoupil takový elegantní pár a začala konverzace. „Dobrý večer, chci se pobavit ohledně fotografování, protože taky trošku fotím”, začal muž. Tak jsme se lehce pobavili ohledně klasického sporu zda Canon či Nikon. Kdy má člověk připravenou univerzální odpověď, že se dá fotit i krabicí od bot a já to neřeším. Načež přišel s nabídkou, zda bych jim nenafotil ples. A tomu jsem se trošku bránil, protože plesy nefotím. No, ale další jeho věta už mě značně nahlodala: „Podívejte se, je to ples Mercedes Benz v Tatrách a nafoťte si ho jak chcete.” „No, ale já spíš dělám černobílé fotografie bez použití blesku,” má odpověď. Protože můj cíl rozhodně není být takový ten tajtrlík fotograf co tam střílí s bleskem a pak se vrhne na raut. Následoval kontr: „Já mám rád černobílé fotografie, to je ještě lepší.” Tak pak se ještě férově optáte: „Ale vždyť mě vůbec neznáte a kdoví zda se vám bude líbit výsledek svatby.” Tak se pousmál a povídá: „Nepochybuju, že to bude v pořádku. Ale nám se hlavně libí jak fotíte.” Pak ještě stačila věta od jeho manželky: „A mi se hodně líbí Vaše červené tenisky.” No a bylo vymalováno. Dostali mě:)

Dva týdny zpět jsem fotil již třetí ročník a jak tam jezdím rád. Protože mi nechali absolutní volnost jak mám fotografovat, tak si to opravdu užívám. A to je to o čem jsem psal na začátku. Nějak se haluzově stalo, že fotím něco v čem uplatním svůj obstojný talent. Přišlo to samo, nijak jsem to nevyhledával a o to víc mě to baví.

Jak ale vlastně vypadá příprava, než ples začne? Ono se to nezdá, ale beru to jako velkou zodpovědnost a to poslední co bych chtěl, ať si pak řeknu: „Jo chlapče, to jsi podcenil.”

Do Tatranské Lomnice přijíždím cca odpoledne a v klidu se ubytuju. Pokaždé jsem měl pokoj jinde a tak si člověk aspoň spočítá jak dlouho mu to trvá než dojde z pokoje na plac, kdyby něco potřeboval. Například převléct košili či vzít další objektivy. Čímž se dostáváme k tomu podstatnému. Všechno mám minimálně zdvojené, kdyby se něco pokazilo. Takže nejen více profi zrcadlovek, ale i dva obleky nebo náhradní tkaničky. Třeba v obleku moc nefotím, protože mám svůj styl, ale tady u této akce by to jinak nešlo a nijak mi to nevadí. Oproti minulému roku jsem vyměnil barevnou kravatu za klasického černého motýlka. A popravdě se mi fotilo o mnoho lépe, protože tak člověku nic neplandá a nemusí to kontrolovat. Důležité je se cítit v oblečení dobře. Jakmile by člověka tlačily boty nebo zařezávaly boxerky, tak je něco špatně.

Já a toaleťák před akcí.                                                                      Nad ránem zálohování dat po akci a Šakal v němčině.

Co se týče fototechniky, tak fotím na dvě zrcadlovky a různě měním pět základních objektivů. Oba foťáky jsou stejné a nemám jeden primární a druhý sekundární. Různě je střídám, tak kdyby se s jedním něco fatálního stalo, tak ať mám aspoň fotky z toho druhého. V každém foťáku mám dvě rychlé karty a na každou zvlášť se ukládají fotky. Jak skončí ples, tak provedu zálohu do počítače a odolného externího disku. Ten si třeba pak beru s sebou druhý den, když jdu na snídani. Kdyby se náhodou něco stalo s pokojem mezitím. Data jsou to nejdůležitější, fototechniku si koupíte novou. Tady si myslím, že nejde udělat více a zvykl jsem si na tento postup.

Než začne ples, tak si vyfotím do mobilu scénář večera, ať jej mám pořád u sebe a vím co bude následovat. Popřípadě co jsem prošvihl, když se zakecám. A to přiznejme, se mi může lehce stát. Pofotím výzdobu a pak už jdu fotit to hlavní a to jest lidi. Když pak scházejí po schodech a já fotím přivítání hostitelem, tak někteří na vás mrknou, že si vás pamatují z minulých let. A jestli mám něco rád, tak jak si lidé říkají o fotky a v dobrém slova smyslu před vámi nespoutaně blbnou.

Ukázky fotek a jak je tvořím si ukážeme další týden. Třeba o tom jak jsem cítil za vola, když jsem se s jedním Kubáncem bavil anglicky a on pak na pódiu zpíval plynulou slovenštinou.

Na závěr. Trošku jsem se tentokrát bál jedné věci. Protože za dva dny jsem šel na operaci s kolenem, tak jsem nějaký čas držel trošku detox a tudíž i žádný alkohol. A právě takoví ti srdeční Slováci si s vám chtějí dát panáka v sekci neubývajícího koňaku. No a překvapila mě jedna věc, že jakmile jsem řekl, že nepiju. Tak nikdo neřekl: „Chalan, prečo?” nebo „Tu si na Slovensku, tak pij.” Ale všichni, že žádný problém a ok. Tohle bylo až moc jednoduché na test odolnosti charakteru. Ten těžší asi přijde za dva týdny v Itálii. Ale to už jiná vesnice je, to už jinde jsme …