Za každou fotkou je příběh

Ty chodíš na manikúru? To je nějaké divné. Nejčastější reakce, když se k tomuto přiznám. Málokdy se člověk setká s porozuměním, že je to v pořádku u chlapa. No dobrá, může to znít divně. Ale ten důvod je u mě prostý. Když fotografuji nějakou společenskou akci a máte pořád ruce na foťáku před sebou, tak si buďte jisti, že si lidé všimnou zda máte čisté ruce a neokousané nehty:) Jak jsem psal minule, že je důležité oblečení, tak tohle je další část, která je pro mě důležitá.

Rád fotografuji stylem, že jsem v kontaktu s lidmi. Konkrétně u plesu tak procházím po parketu a díky ohnisku 35mm na objektivu jsem tak dostatečně blízko a zároveň nenarušuji osobní prostor. Což se mění, když si nasadím široké ohnisko a už jsem ve víru dění. No a to zase vychází z podstaty toho jaký člověk je, zda si ho ti lidé pustí k tělu. A kdo mě zná, tak ví, že většinou pustí až se sám divím. Jasně, že pak jsou chvíle, kdy mám zase raději být v povzdáli a hledat takové momenty, že lidé o mě neví. Takže pojďme přímo k ukázkám jak tvořím některé snímky a co je v pozadí.

Díky scénáři jsem věděl, že na úplném začátku plesu bude vystupovat pole dance tanečnice pár minut. Takže člověk přemýšlel z kterých míst to bude zaznamenávat. Protože není větší nuda, když vám někdo odevzdá fotografie pořád se stejného místa. Vybral jsem si tři místa, které jsem pak stihl oběhnout. Vy máte v hlavě ty expozice, ale netušíte která bude finálně ta nejlepší. Zde se mi nejvíc líbila tato, protože je tam dominantní prvek tanečnice, ale v pozadí můžeme prozkoumat několik účastníků plesu.

Další taneční číslo jsem chtěl zase zaznamenat jinak. Takže jsem si klekl co nejníž a čekal na ten správný moment. Chtěl jsem zaznamenat už jen co nejvíce tanečníky bez mnoha lidí. A díky reflektorům a projekci na plátně se snímek krásně prosvětlil.

Hlavní hvězda večera byl Martin Chodůr. U něj je zaručená kvalita zpěvu, ale nemůže člověk čekat, že tam bude lítat jako Robbie Williams. Tady třeba chci ukázat co se mi nepovedlo vyfotit. Chtěl jsem ať jeho hlava je v tom prostoru mezi rukou a saxofonem. Ale v pravé dolní části vidíte kousek černé reprobedny, která tomu zabraňovala a nešlo najít jiný úhel. Holt někdy nelze udělat to co chcete. Byla by ta fotka tak lepší, že?

No a opět jiný úhel z ochozu. Tady jsem se trošku potrápil, než jsem našel vhodný pár, který by ještě tančil pode mnou. Například žena s tmavými či úzkými šaty by tak nevynikla.  A tady tento pár byl dle mých představ.

Lazaro. Tohle byl dobrý šoumen. U něj se dala pořídit řada zajímavých snímků a pro mě bylo důležité, ať mám i nějakou fotografii, kde bych propojil i hlavního pořadatele plesu. Takže si jen stačilo hlídat, kdy na projekci pojede jeho logo a propojit s gestem zpěváka. No povedlo se dokonale.

Je řada fotografií, kdy Lazaro je s lidmi. Ale mi se právě naopak líbí tato, kdy zpíval procítěně a stopa po stékajícím potu zase posunula snímek o něco výš. To jsou ty detaily, které rozhodují o tom, zda jste schopni je vidět a pak zaznamenat.

Zde se již přesouváme na parket. Zezačátku plesu nefotím až tak blízko, ať si na mě lidé zvyknout. Což trvá pár minut a pak už začínají s vámi spolupracovat. Takže toto je ještě decentnější snímek. Kdy se mi líbí obě dámy, kde jedna se oddává tanci a druhá fotografovi:)

Pochopitelně, že se lidé fotí i na své mobily a to je zase jiný pohled na snímek. Protože je to skupinová fotografie, ale nedívají se na vás a jsou to jiné pohledy než jindy. Jasně po téhle fotografii následuje, že skupinku vyfotím ještě jednou s pohledem na mě. Popřípadě pak ještě na jejich mobily. To třeba pak fotím sebe nebo ten mobil dám do kapsy a s díky odejdu. To zase více rozbije ledy a vytvoří úsměvy ve tvářích lidí.

S postupem času lidé s vámi více spolupracují a nebojí se zablbnout. A tak to má býti.

U tohoto pána se mi líbil kontrast, že všichni byli v černém a on v bílém. Na parketu si taky jel své tempo a byl fajn pohled jak tančil společně s jeho ženou.

Tady zas byl pár zcela zabrán do sebe, tak jsem se držel více stranou a chtěl toto zaznamenat aniž by mě registrovali. To vyfotíte co chcete a zase se ztratíte. Potichoučku, ať ti dva poletují na svém obláčku.

Když už je pozdější čas, tak vás lidé už vůbec nevnímají. Oddávají se tanci a vy klidně u nich klečíte a snažíte se to nějak zajímavě zachytit. Tady jsem chtěl mít na snímku i zpěváka a jak dotyční různě mávali rukama, tak nebyl problém pak udělat nějaký takový snímek, aby se vše zajímavě propojilo.

Pravý opak je tento snímek, kdy byla část pomalejších písní. A to je ten moment, kdy se stáhnu a fotím z větší dálky a snažím se zachytit ten klid a prožitek.

No a postupně se dostáváte k lidem blíž a blíž, až jste v jejich zóně. Ale díky tomu, že vás za těch několik hodin poznali, tak víte, že budou dělat blbiny více a více. No, ale to už nebudeme veřejně ukazovat. Skončíme romanticky:)

Co mají snímky společného? No jasně jsou černobílé. Ale další věc. V průběhu večera za mnou přišla manželka hlavního pořadatele a ptá se: „Prosím tě, jedna kamarádka co tady je a taky fotí se mě ptala, zda když fotíš bez blesku, zda to bude vůbec použitelné?” Tak jsem jí říkal, že přece z minulého roku musí vědět, že to bude v klidečku. Ano v sále byla pořádná tma, ale od toho je člověk profík, ať si s tím poradí. A já prostě nechci ty akce rušit tím, že bych tam stroboskopoval s bleskem. Takové akce na úrovni zaslouží i určitý respekt k atmosféře.

Pak tam byl ještě jeden člověk, který se mě na to ptal. Tak jsem mu říkal, že jsem vůl zapomněl ty blesky doma. Tak prvně na vás hledí přesně jak na vola, ale pak pochopí u dalších vět, že si dělám srandu. A mi se líbí, že když pak toho člověka potkám za hodinu. On vás obejme a již lehce ovíněný ostatním nahlas říká: „On zapomněl blesky doma, to je profesionál co. To ho ani nebudeme zvát na panáka. Pošleme ho spát.” Lidi se pak chlámou a to je to správná atmosféra. Jojo, jezdím tam s chutí, je sranda:)