Minulý týden jsem byl v Itálii na lyžařském kurzu. Naivně jsem si myslel, že měsíc po operaci se aspoň sklouznu. Ale musel jsem uznat, že by to byla blbost. Už jenom skrz toho, že jsem byl drobnohledem fyzioterapeuta, který mě dává dohromady. To si stačilo jen dát nohu přes nohu a už jsem dostal zprda jak to sedím. Na druhou stranu díky tomu si člověk uvědomí co má či nemá dělat. A pak se i přidali další, když doktor nebyl nablízku. Furt na očích, furt.

No, měl jsem tam jinou funkci, místo předjezdce kuchař. A to měl člověk dost práce tak i tak. Dopoledne uklidit náš pařící pokoj po večírku. Odpoledne udělat přípravy a pak čekat na příchod hostů. Popřípadě jim jít naproti do hospůdky na sjezdovku. Jeden večer jsme připravovali hamburgery, tak já měl na starost pečení bulek plus dělání příloh a kamarád Karel griloval maso. Když jsme tak souzněli u plotny a bečky piva, tak se mě zeptal: „Hele, jak ses vůbec dostal na ty svatby do Irska?” … „Letadlem, vole.” … „Máš recht. Na blbou otázku, blbá odpověď.”

Celý projekt svatby v Irsku nastal o rok dříve na jedné česko-irské svatbě zde u nás v republice. Tam mě posadili mezi bandu osmi Irů v podobném věku a Ti mi dali dvě otázky: „Jak se jmenuješ?” a „Kolik vypiješ piv?”. Zbytek svatby je tím pádem takový rozmazaný. Ale asi to nedopadlo špatně, protože mi jeden ze svatebčanů Irů za pár měsíců napsal, zda bych nenafotil jeho svatbu. Jsou věci, které by se asi neměly odmítat a já měl volný termín. Takže jsem v červenci odlítal ještě s kámošem kameramanem a jeho holkou, která dělala druhého kameramana. Svatba byla v pátek, ale my odlétali ve středu odpoledne, ať máme čtvrtek na projetí lokací.

Když jsme tedy ve středu večer přiletěli do Dublinu, tak jsme si vyzvedli auto a musím uznat, že kombík Hyundai i40 mě fest překvapil. Stejně jako první kilometry cesty, protože se tam jezdí pochopitelně na opačné straně než zde. Do cíle jsme to měli nějakých 300km přes celý ostrov, takže zábava mohla začít. Rychlost zde všichni poctivě dodržují, takže je to takový očistec oproti našim silnicím. Občas se mi stalo, že jsme zastavili na benzince na kafe, pak vyjeli a po nějakém čase mi Kamil říká: „Jedeš po špatné straně, vole.” Zvyk je holt železná košile, naštěstí nic nikdy nejelo. V pořádku jsme dojeli po půlnoci do místa ubytování. Kamil je svědomitější než já a jal se nabíjet všechny baterky a kontrolovat foťáky. Já měl spíš starost jak nachladit piva na pokoji bez ledničky.

Druhý den jsme posnídali klasickou irskou snídani- vajíčka, šunka, salám, prejt, atd. Ale spíš byla vtipná paní domácí co si chtěla pořád povídat a nějaké smutné pohledy ji spíš utvrzovaly v tom, že nám má ještě říct, kde je na tom či tamtom obrazu. Pak jsme vyrazili na místo svatby, kde jsme se poprvé setkali s nevěstou a ženichem. Test v podobě dárku láhve slivovice splnil naše očekávání a oba si lokli až jim zajiskřily oči. Prošli jsme si celý velký areál, že i kdyby se v něm pořádaly tři svatby, nikdy by neměly šanci se potkat. Zajeli jsme do nedalekého kostela, kde bude obřad. A pak na vedlejší golfové hřiště, kde chtěli portrétové fotografie.

Tady je nutné podotknout, že lidé na ostrovech moc portrétovek nechtějí. Dají vám prostor pár minut a něco chlapečku vymysli. Oni si přejí spíš fotografie přirozené z celého dne, ty autentické. A to je přesně ten styl co mi sedí. Nejsem fotograf pro lidi co chtějí někde dvě hodiny tajtrlíkovat s umělými blesky. To radím, ať si fakt vezmou někoho jiného. Pokud však chtějí člověka, který po nich nic nebude chtít, bude se válet po zemi a lozit po stromě. Tak ano, to jsem já.

Druhý den v pátek jsme vstávali poměrně pozdě, nebylo kam spěchat. Protože svatba měla být až po druhé hodině odpolední a u ženicha jsme měli být po deváté. Další věc, které má něco do sebe. Nikdo nikam nespěchá a každý se může vyspat do růžova, protože se stejně všichni sejdou až v tom kostele. Takže jsme dojeli k ženichovi a tam on s kámošema hrál ping pong a pak dělali limonády. Pohoda z nich stříkala. Tak si člověk říká, proč to tak sakra nemáme u nás. Většinou v tuto dobu vrcholí stres a já musím maminky nevěst utěšovat a nalívat tatíkům. Pravda, občas je to u toho nalívání naopak, ale to teď zde nepleťme. Pak jsme jeli k nevěstě, ta ještě spala po desáté. Nepředstavitelné. Ale ona neměla důvod vstávat, protože se parádily její kamarádky. Zas to celé probíhalo tak nějak v klídečku, ostatně jak i zbytek svatby. To už se nebudu opakovat.

Byl tam jeden důležitý moment a to, když nevěsta scházela za schodů, kde na ni čekal otec. Který byl hodně dojatý, když pak dceru uviděl. Bylo to umocněno tím, že šaty ji dělala mamka. A rodiče se viděli po opravdu hodně dlouhé době, protože jsou rozvedení. Když pak šaty pochválil, tak to byla taková příjemně mrazivá chvilka. Posléze mi jeden z přítomných říkal, že to byl nejdůležitější moment svatby a i kdybych už nic nenafotil, tak mám splněno. Tak si pak člověk říká, zda by to nafotil jinak, kdyby věděl tyhle rodinné záležitosti. No a nenafotil, protože se vždy snažím na maximum. Není třeba k tomu tyhle věci znát.

Obřad v kostele začal kolem půl třetí, hodně zpívaní od kamarádů a celé takové neformální. Den předem jsem se ptal faráře, kde se můžu pohybovat, tak mi s úsměvem povídá: „To není moje, ale jejich svatba. Choď si kde chceš.” Co myslíte, kolik farářů mi tohle nabídlo u nás?:) Kostel byl plný lidí, barevně oblečených, radost pohledět. Po obřadu jsme jeli na zmíněný golf, kde jsme byli tak deset minut maximálně. Nafotili pár portrétovek z jednoho nadhledu a jelo se dolů k molu. Svatebčané jeli autami na místo oslavy, což bylo tak tři kilometry. No, ale příjezd novomanželů pochopitelně chtěl být jiný, tak jsme ne pluli, ale letěli rychlou lodí.

Večeře trvala kolem tří hodin, ale ono to nějak tak fajnově uběhlo. Protože trošku trvá než obsloužíte 170 hostů. Bylo nám řečeno, že jsou malá svatba. Mezitím několik proslovů. Žádných pár slov, ale pěkně pár listů. Pak se rychle vyklidil prostor, který se předělal na taneční parket a začaly tanečky. Ale žádná romantika na začátek, hned ze startu pěkný rokec. Regulérní koncert, který když po více než dvou hodinách skončil, tak hned přešel do diskotéky. A na parketu pořád většina lidí. Opravdu hodně se tančilo, žádné opíječky. Ten důvod je jasný, ale napíšu o něm příště.

Dostali jsme pozvání i druhý den na zapíjenou. Ze zkušenosti z naší republiky, jsme se oblékli normálně do riflí a triček. Přišli na místo a to vypadalo znova jako regulérní svatba. Hrála kapela, kolem stovky dobře oblečených lidí a … a vy si připadáte jak vůl. Chcete tedy začít fotit a ženich vás zarazí, že kluci vy jste si odpracovali včera, dneska se jen bavte a pijte. A jak řekli, tak udělali. Další dny jsme tak trošku cestovali po ostrově a užívali tamní přírodu.

Jako svatba opravdu zážitek. Ženich sympaťák a nevěsta sportující Ironmany. Fotografie jsou na mých stránkách pod názvem Sorcha a Colm, zde.

No a nakonec si myslím, že nejlepší bude, když se ještě podíváte na krátké video ze svatby a uvidíte tu pohodičku …

♦ Sorcha + Colm ♦ Highlight from Kamil Vitásek on Vimeo.