Svatba v Irsku 2.

výhled z apartmánu, kde jsem bydlel

Na další svatbu jsem již letěl sám. Na letišti mi bylo sděleno, že nemají mnou objednané auto, ale za stejnou cenu mi dají SUV. No, neberte to. A jelikož jsem to měl do cílového místa necelou hodinku, tak jsem si pojezdil po místních lučinách. Co je blbé na mé profesi je to, že se nemůžu moc vzdálit od auta skrz techniky a udělat si tak výlet. Vláčet se s dvacetikilovým kufrem je fakt na prd. K samotnému kufru se ještě někdy dostaneme. Ať už z hlediska záruky, když mi odešla ručka. Tak hlavně o kolik se dá překročit limit u letadel Emirates.

Večer jsem dojel ke známým od lidí co se brali, kde jsem následujících několik dní pobýval. Je lepší, když člověk bydlí tak u lidí v apartmánech než někde anonymně v hotelu. Ráno vám připraví snídani jakou chcete a vše osvětlí vám přilehlé okolí. Následujícího dne dojel po snídani dojel otec od nevěsty, že bude můj dnešní průvodce a projede se mnou všechna místa, kde se bude svatba další den odehrávat. To jsem netušil, že recepce je vzdálená přes 70km od kostela. Takže jsme se teda pěkně projeli.

Jestli je něco zajímavé na lidech z Irska, tak že jsou velmi přátelští a pořád si chtějí s vámi povídat. Ačkoliv je někdy velmi obtížné rozumět jejich akcentu, nářečí a slovotvarům. Takže se občas pochopitelně tváříte, že rozumíte, ale v duši se modlíte ať přejdou k jinému tématu a náhodou se neptají na doplňující otázky. Zde byl otec rodiny naštěstí v pohodě, takže jsme si dobře porozuměli. Hlavně jsem si ho získal tím, že když jsme pak dojeli k nim domů a co mi připraví na svačinu. Tak jsem mu říkal, že bych ochutnal nějaké jeho marmelády. Oči se mu rozzářily a už pro ně běžel. Jeho velkým koníčkem je zahrada. Takže u přikusování chleba s řádnou dávkou marmošky a v ruce čaj s mlékem jsme prošli celou usedlost. Kde jsme probrali ať už téma kolik tu má kytek (víc než hafo) tak jak zavlažuje skleníky, apod. Posléze jsem se seznámil s nevěstou a ženichem, řekli jsme si časový plán na další den a pak si udělal výlet po okolí. A zas. Někde jsem zastavil, čučel na rybáře a došel nějaký důchodce a začala debata. No, tohle se mi u nás fakt nestává.

Svatební den začínal klasicky, kdy jsem si ještě v osm vylehával. Holt ty svatby tam začínají později, není kam spěchat. Takže v klídečku snídaně a rozhodnutí zda budu fotit v červených teniskách nebo to pojmu elegantněji. Člověk plně chápe, proč se ženské ráno tak dlouho rozhodují. Nemáte to jednoduché, pravda. Když jsem pak dojel k nevěstě. Hádejte co mě tam čekalo. No jistě, chleby namazané marmoškou a k tomu Moët. Tak to chápete, že se nedalo odmítnout. Takže dopoledne se neslo v takovém chichotavém tempu.

Kostel byl více typičtější než ten z minulé svatby, takže člověk měl více prostoru lítat. Pochopitelně kde chtěl, farář to neřešil. Tam byla vtipná situace na konci obřadu. Kdy povídal, že je rád, že po takové době opět vidí známé, kteří přiletěli ať už z Evropy, tak zámoří. A taky by chtěl přivítat Davida fotografa, který přiletěl z Ček repablik. To jsem zrovna byl vepředu v kostele, takže jsem tak ze srandy udělal pukrle a zamával na lidi. Za což jsem byl odměněn řádným potleskem a hlasitým smíchem. To už jen stačilo po vzoru rockových hvězd rozmlátit foťáky o reprobednu a jít se podepisovat do sakristie.

V průběhu svatby pak za mnou přišli dva manželé a ptali se: „Takže Ty jsi Čech co žije v Irsku?” A já, že ne, že žiju v Česku. A oni: „Tak jsi Ir co žije v Česku?” A já, že zas ne, že jsem Čech. Opět: „Tak pokud jsi Čech a žiješ v Česku, tak co děláš na svatbě v Irsku?” Tak abych to úplně domotal jsem řekl: „Já tu fotil svatbu i dva týdny zpět a za pár dní letím do Česka.” Oni na sebe koukli, pak na mě a že si to proberou mezi sebou a ještě se za mnou staví. A jelikož za mnou už nepřišli, tak asi tápou ještě teď.

No po cestě z kostela jsme vždy někde zastavili, udělal tři čtyři fotky a dál. Jim stačí jen pár portrétovek, stejně jako u minulé svatby. A jelikož jsem to měl už namyšlené z předchozího dne, tak to pěkně odsejpalo. Na místě oslavy už probíhala recepce. Všichni mě už znali z kostela, tak když jsem procházel mezi lidmi, tak mě už brali za svého a tak jsem si mohl nerušeně fotit. A dát si nějaké to pivko.

To je taky dobré téma. Alkohol na svatbách. Už na minulé svatbě jsem byl zaražen, když jsem si dal pivko na baru a chtěli po mě pět ojro. Jsem si říkal, že poznali, že jsem cizinec, tak mě natáhnou a nepouštěl se do větších akcí tedy. Na téhle svatbě opět. Tak jsme se osmělil a ptám se jednoho týpka co to tady mají na ostrově za rituál. Bylo mi vysvětleno, že to tak mají a hlavně pro tolik lidí platit pití by bylo šílené. Což člověku vlastně dojde, když průměrně má svatba třista hostů. Na druhou stranu ono to zas není tak špatné, protože jsem neviděl opilé lidi. A když jsem v noci končil fotit a jel zpět, tak všichni tančili na parketu, nebo si tak decentně popíjeli víno. Žádné závody s panáky jak to znám z naší republiky. No, nebuďme zbytečné naivní, že po mém odjezdu se to mohlo zvrtnout.

No co ještě říct k těm svatbám. Je to fakt jiné než zde. Neříkám, že lepší, prostě jiné a já rád poznávám jiné národy. Člověk tak získává rozhled. V rámci těchto svateb jsem tak i poznal tamější přírodu. A již se těším na další a kdoví co přinesou dalšího. Jedno je jisté. Červené tenisky tam poletí.