Ukončení lyžařské sezóny

Ukončení lyžařské sezóny klasicky proběhlo v Itálii – údolí Trevalli. Pro většinu lidí nejlepší středisko kam jezdíme. Hlavně z toho důvodu, že bydlíme rovnou u sjezdovky a tak člověk není limitován časem, kdy je třeba se někam dopravit. Takže není ani nic divného, že dojíždíme za pomocí čelovek. Ale to je již jiný kraj, jiná vesnice. Mimo klasické instruktorské skupiny jsme udělali pro tuto zimu klasičtější skupinu „na volno“ pokročilejších lyžařů, co se nezaleknou žádné výzvy ať už na sjezdovce či baru. Docela jsme si oblíbili skikrossové tratě, zvláště jednu, kde jsme tedy festovně potrénovali. Když už se zdálo, že jsme dosáhli vrcholu, tak stačilo vyměnit lyže za nějaké rychlejší a už člověk zas v tom lítal. Teď jsme brali přes třicet párů nových lyží Volkl určené pro další zimu, bylo z čeho vybírat. Já zvyklý na své tuhé Nordiky jsem v prvních obloucích pěkně plaval a připadal si jako totální začátečník. No, ale po chvilce si člověk zvykl a to byl wow fičák lyže. Na tyto kurzy si lidé nemusí brát své lyže, je vždy dostatek na testování a půjčování. Jedna z mnoha výhod těchto zájezdů.

Člověk by se mohl rozepsat o tom proč byste měli jet s námi, ale raděj to ukážu na příkladu. Petr začal lyžovat nějak kolem šedesátky, ať může jezdit s vnukami. Každý rok minimálně jednou s námi jezdí a je velkou inspirací pro všechny ostatní. My relativně mladí si stěžujeme na všemožné bebíčka, ale od něj jsme to nikdy neslyšeli. Odjede všechny cvičení a vrchol jsou jeho zánožky. Takže si lehce ukážeme jak lyžuje člověk co tento rok oslaví sedmdesátku. Nějaké ty dny věnujeme natáčení a fotografování lidí, což večer promítáme a vedoucí svých skupin k tomu říkají několik vět. Tohle je animace z fotografií, co lidé pak dostanou, ať můžou rodinám co ukazovat. Pro zajímavost teď jsem pořídil skoro 6.000 fotografií, což je už řádná porce. Takže přátelé, zde ukázka, která vám ukáže, že je zbytečné se vymlouvat, že se už nenaučíte lyžovat ve svém věku. Obě lyže krásně na hraně a ukázkově pracující obě ruce. Petr je VELKÁ inspirace.

O tom, že na tyto kurzy jezdí pohodoví lidé svědčí toto video. Když už jsme se blížili k našemu hotelu, tak jsem řekl několika lidem, že uděláme příjezdovou formaci. Má představa byla, že pojedou v hadu za sebou. Tak jsem s těmito instrukcemi odfičel dolů nachystat kameru. Člověk pak ani nebyl překvapen co přijelo dolů. Udělal bych to stejně:)

Vy nás ale zásobujete pane Karfík

Minulý blog s videem zaznamenal větší úspěch, takže dnes přidám ještě jedno video, které by mohlo opět pobavit. Minulý rok jsem začal fotografovat pro firmu Lanex, světového výrobce produktů z technického textilu. Udělali jsme pár testovacích snímků, zda jsem vůbec schopen vyhovět jejich požadavkům. Spíše to bylo z mé strany, protože přeci jenom se nespecializuji na fotografování materiálů. No nakonec z toho je fotografování všeho možného, že můžu použít větu doktora Chocholouška – Vy nás ale zásobujete …

Jedno z toho zajímavějšího bylo fotografování zasloužilých zaměstnanců v jejich provoze. To byl trošku adrenalin, protože člověk musel na místě vymyslet kompozici, udělat pár snímků a hlavně lidi přesvědčit, ať do toho jdou. Na jednoho člověka jsem měl tak tři minuty. Je jasné, že takřka nikdo neskákal nadšením, ale nakonec se to povedlo. Je třeba si uvědomit, že fotíte lidi nepřipravené a nemáte moc času. Tohle mi přijde o hodně zajímavější než fotografovat v ateliéru s profesionály a mít na to víceméně času neomezeně s lepším zázemím. Nijak si nekomplikuji fotografování tím, že bych používal blesky a světla, tím bych lidi více vystrašil. Navíc se člověk pohyboval v provozu, kde byl hluk. Takže ono moc režírovat nešlo. Prostě jsem měl jasnou představu jak bude fotka vypadat, lidem řekl jak se postavit a cvak. Z toho vznikly velkoformátové fotografie, které jsou rozvěšeny po provozech.

Když se mě optali, zda bych byl schopen udělat propagační video nového produktu, tak jsem upřímně řekl, že jsem tohle ještě nedělal, ale zásadní problém bych v tom neviděl. Přeci jenom člověk není nějaký loser, že by si nevěděl rady. Ale před vlastním natáčením jsem si toho musel sakra hodně dostudovat. Obecně člověk hned ví zda na něco má či ne. Tady pak vlastně šlo jen o to, ať nám klapne počasí. Což se v ten den vyvedlo náramně. Jasně, že pak v průběhu dne narazíte na řadu komplikací – scénář, zvuk, nespolupracující krávy … Jo já vlastně neřekl oč šlo – o elektrický ohradník. Navíc jsme to točili ve třech jazykových mutacích, aby to nebylo tak jednoduché. Opět důležité bylo, že jsem se na místo u Vizovic jel podívat předem. Takže jsem měl jasno, které záběry použijeme. V samotný den jsem vyrazil už ráno, abych si udělal nějaké předtáčky s ranním sluncem. Každopádně nás pak ještě čekala řada týdnů, než jsme sestříhali finální verze, ale s výsledkem jsem spokojen. A člověka to zase posune dál, jak co příště dělat jinak a lépe.

No, tak se podíváme na video z natáčení, ať se pobavíte. Točili jsme po odstavcích resp. větách a u jedné takové jsem si periferně všiml, že mi krávy jdou po brašnách s vybavením. Představa, že nějaký objektiv budu lovit v hubě krávy mi nebyla milá. Ale nemohl jsem natáčení přerušit, protože zrovna teď to šlo dle představ. Takže jsem čekal až bude věta dokončena a …

Další ze zajímavých fotografování bylo téma – jachtingové lana v Chorvatsku. Takže jsme se vypravili na pár dní k moři. Firma vybavila jednu sportovní jachtu svými lany a potřebovali jsme udělat několik promo snímků. Jasně, že máte představu s jakými akčními snímky se vrátíte, ale pak jste rádi i za ty co máte. Obecně by to bylo na delší vyprávění, některé věci ani nejde popsat. Ale diplomaticky řečeno, lidé v jižních státech moc věci neřeší. Což je takový test na naše nervy:)

Jeden den se jela regata a protože „naše“ loď byla jeden z favoritů, bylo třeba toto zdokumentovat. Představa, že během soutěže budu na lodi vzala rychle za své. Takže improvizujete. Potřeboval jsem se dostat na moře, ať mám nějaké snímky. Poblíž byl nějaký týpek v nafukovací loďce, tak se ho ptám, zda by mě nevzal. Shodou okolností to byl jeden z hlavních pořadatelů a tak mě vzal. Vyjeli jsme a já na něj, že potřebuji pár snímků lodi x-cite, tak ať ji pronásleduje. Koukal na mě jak na vola, ale neschopen slova fakt za ní jel. Tak jsem pořídil pár fotografií co jsem potřeboval a trošku se mi ulevilo, že aspoň nějaké snímky budou. No, ale to už se schylovalo ke startu, lodě zatím lehce popojížděly po moři. Hlavní pořadatel hlásil čtyři minuty a zatroubil, pak tři a zatroubil, atd. Tep stoupal a já si představoval odpich lodí jak formulí po startu nebo koní ve Velké Pardubické. Najednou siréna zatroubila hodně hlasitě a lodě … pluly furt stejně. Tak jsem si říkal, že to asi ještě start nebyl. Jenže pak dlouho už nikdo nic nehlásil, ani nic netroubilo. Tak jsem se zase optal kapitána nafukovačky, kdy bude start. On se na mě zahleděl a říká, oni už přece pár minut závodí. Tak jsme na sebe koukali jak dva troubové a řekl jsem si, že už raději budu mlčet.

Přes to všechno se nakonec podařilo udělat několik snímků, které se používají do firemních materiálů či k zatraktivnění firemního stánku na výstavy. Níže výběr tří snímků a pak použití právě v tom stánku. Každopádně tento rok místo jihu jedeme na sever, takže tam určitě o další ztrapnění nebude nouze, tak pak poreferuji:)

Král červených tenisek

To snad není možné, on je tam zas … Pokud jste viděli film Trhák, tak si určitě vybavíte scénu ze střižny, kde je ve všech záběrech stařeček Lukeš (http://youtu.be/2NAqL9-SA1Y). Tak se asi cítil kameraman z jedné svatby, když doma seděl u počítače a vyřazoval záběry, kde všude jsem:) To jsme se potkali na druhé svatbě a už věděl, že můj styl je trošku jiný, takže jsme si z toho dělali srandu. Nakonec z toho udělal video, které mi poslal.

Tak se můžete podívat, že tu práci beru opravdu vážně! Nepropásnout pravý roh v čase 1:15, kostel.

Svatební fotograf… from Kamil Vitásek on Vimeo.

No nyní jste si asi taktéž všimli, že už nefotím celý v černé, ale změnil jsem outfit. Řekl jsem si, že by to chtělo něco pohodlnějšího, ale zároveň moderního. Tak jsem zkombinoval červené tenisky k bílé košili a červené kravatě, či teď v zimě k červenému svetru. Je asi jasné, že to zaujme. Sice lidé čučí, ale pak si řeknou, proč vlastně ne. Nevím jak to mají ostatní, ale pro mě je stejně důležitá fototechnika jako oblečení co mám na sobě. Není nic horšího, než člověka třeba tlačí boty a pak spíše myslí na toto. Takže za ty léta jsem mám oblíbenou značku bot, košilí či spodního prádla. Když tohle z nějakých příčin nemám na sobě, tak sice nehysterčím, ale necítím se prostě jak chci.

Na poslední svatbě v minulém roce před vánoci ke mě přišel elegantní pán a říká, že chce ať pro něj fotím jednu akci. Já na něj, že mě vůbec nezná a ani neví jak bude vypadat výsledek. A on na to, že to určitě bude v pořádku, ale spíš ho zaujal styl jakým fotím. A jeho žena s úsměvěm dodala, že jí se líbí ty červené tenisky. To si člověk pelíškovsky řekne: a přitom to je taková blbost.  Tak se člověk dostane k tomu, že fotí ples pro Mercedes v Tatranské Lomnici.

Tam jsem byl předminulý víkend a rozhodně více než zajímavá akce. Pochopitelně bez červených tenisek, to už člověk musel trošičku lépe vypadat. Ale nebyl bych to já, kdybych zas nějak nenarušoval bonton. Takže žádné černé lakovky, ale pěkně hnědé:) Kdybych viděl nějaké vražedné pohledy, tak bych vyběhl dvacet schodů do pokoje a přezul se, ale nebylo to třeba. O tom jak probíhá takové fotografování někdy příště.

Ostatně záložní oblečení mám na každé akci, přeci jenom někdo má talent se umazat i ve vakuu. Oblečení jest pro mě důležité, protože tak reprezentuji i mé klienty. Raději si toho vezmu více, ať si třeba sami vyberou košili a kravatu. Prostě to musí ladit i k samotné akci. O tom v čem chodím doma se rozepisovat nebudu, třeba teď už tu u počítače sedím pár hodin v županu:)

Každopádně je pro mě mrzuté, když jsem na nějaké akci jako host a tam pobíhá fotograf jak by si odskočil z hospody. To je mi stydno k této profesi a ještě rád říkám, že jsem ajťák:)

Proč je to fotografováno takhle

Součástí přednášek jsou i ukázky mých prací. Někdy je prostoru více, kdy povím proč jsem daný snímek vyfotografoval zrovna takhle. Teď naposled bylo jiného povídání více, takže jsem se k tomuto pořádně nedostal. Takže to teď napravím a vy tak proniknete do tajů mé fotografie. Řekl jsem si, že když už přednáším v Praze, tak bude vhodné si nachystat svatbu z matičky stověžaté. Takže pojďme na to. Té soboty byl velmi teplý letní den. Kasia a Braňo si nemohli vybrat lépe. Nemyslím počasí, ale fotografa:)

Podobné snímky odrazů v zrcadlech vidíte snad na každé svatbě. Jest jenom otázka jak moc na vás působí reálně a kdy cítíte určitou strnulost vlivem požadavku fotografa. Tady nikdy neříkám, aby se nevěsta na mě podívala. Holt to musím nějak stihnout, popravdě ne vždy se to povede k dokonalosti jakou hledám. Tady bych řekl, že se to povedlo. Sice v tom odraze lze nalézt kousky postav, ale lehce tohle vše přebije výraz nevěsty.

Zde trošku odlišný přístup k odrazům. Jelikož kosmetička se věnovala nevěstě a to pravda trošku trvá, tak než abych stál jako trouba v koutě, tak si pak pohraji s nějakými předměty. Zde přiznávám, že jsem si pudřenky (či co to je) nastavil tak, ať vidím odrazy nevěsty. Je to posun reality? No možná je, ale s tím se dokážu smířit. Ta nepřekročitelná hranice by byla v okamžiku, kdy bych řekl nevěstě, ať se na mě podívá apod. Tak jsem počkal jen na moment, kdy bude v záběru ona bez rukou kosmetičky, které jinak ten snímek rušily.

Tady už netradiční pohled, kdy jsem ležel na zemi. Vedlo mě k tomu to, že kosmetička měla štětce a šminky na skleněném stole a člověk pouvažuje, že by to mohl být zajímavý úhel. Nevěsta byla automaticky natočena směrem, který jsem chtěl. A jediný úkol které přede mnou stál bylo, ať mezi štětci naleznu oči kosmetičky. Takže jsem se lehce zvedl do polohy sklapovaček a krouživě hledal ten správný směr. Taktiku zde mám takovou, že vyfotím hned nějaký snímek, i kdyby nebyl dle představ. Ať prostě mám aspoň jeden a pak fotím už s větším důrazem další. Proto člověk nafotí za den tolik snímků, prostě zkouší, zkouší a zkouší.

Ještě než se nevěsta oblékla do šatů, tak se oblékl ženich. Takže opět úkol, udělat několik snímků samotného a pak hned tyto dvě osůbky zakomponovat do jedné fotografie. Máme několik snímků, kde jsou u jednoho zrcadla. Ale já mám raději tento, protože vidíme dva oddělené děje a bylo fakt zajímavé, jak se ženich prohlíží z každé strany:) Prostě muselo vše perfektně sedět, proto tak soustředěný výraz.

Ještě před obřadem jsme vyfotili pár klasičtějších snímků. Jako nejdůležitější místo byla ustanovena jedna z učeben školy, kde se Kasia s Braňem seznámili. Nějaký ten rok zpět jsem u toho stolu fotil nositele Nobelovy ceny a teď tam po něm ti dva hopsali:) Přišlo mi to jako jednoznačné, že jinak bych tu místnost zajímavě nevyfotil. Já jsem si vylezl na židli a jim jsem „přikázal“ udělat nějaký pohybový masakr a cvak.

No tak ženicha vyfotil, jak mu někdo upravuje motýlka. A co jako. No, na téhle fotografie není fakt nic extra zajímavého. Až na ten příběh v pozadí. Pár minut dříve jedeme v kočáru směrem ze Staroměstského náměstí do kostela a klasická otázka – Máš prstýnky? … No co myslíte:) … Takže byla vyslána spojka do hotelového pokoje. Mezitím už všichni připraveni před kostelem, takže se to zdržovalo jak se dalo. A tady ženich v zákristii diktoval číslo k trezoru a sondoval příjezd. Když teď člověk ví tenhle příběh, tak už se na fotografii dívá jinak.

Zde jsem chtěl ukázat protisvětlo díky jinému fotoaparátu. Zcela běžná situace na svatbách, kdy se člověk snaží trefit do blesku. Taky je to otázka cviku a převážně náhody, ale pak mají fotografie své kouzlo. Je třeba to zkoušet a v digitální době vůbec nejde o to, že zbytečně vyfotíte několik snímků. Proto máme velké paměťové karty. Raději pohořet, než nevyzkoušet.

Znalost obřadu v kostele mi umožňuje se volně pohybovat, protože vím kdy si to můžu dovolit, ať nepřijdu o něco podstatného. Pochopitelně i to se už někdy stalo, člověk se učí celý život. Nebavilo by mě stát pořád vepředu, takže decentně pochoduji. Když člověk fotí bez blesku, prakticky lidé o mě neví. Chápu, že se někdy na mě faráři dívají pohoršeně, když si v zadní části kostela lehnu. Jenže holt oni neví, že někdy je to třeba ať se dostanu co nejníže na dlouhé sklo. Tady jsem sice neležel, jen procházel, ale holčina byla v pohodě, že mě ignorovala, aby si sedla. Vůbec to neřešila. Takže tohle byla otázka tak tří vteřin a šel jsem dál.

Fotografie, kde svatebčané gratulují k novomanželům jest třeba pofotit, ať se ví, kdo dal ty nerozbitné skleničky nebo umělohmotné lžičky. Zde se mi líbí kolik dějů probíhá. Dvě holky nechtějí přát, další holka kouká na kytky místo na nevěstu, ženich se dloube v nose nebo kde, opravují se šaty a další holka chce jít evidentně spát. Málokdy se to takhle povede, ale o to víc jsem pak šťasten.

Další z fotografií, kdy je třeba trošku znát děj. Profesor ze školy, kterou nevěsta s ženichem studovali, povídal nevěstině babičce jaká to byla studentka. A nemusíte znát žádný světový jazyk, abyste toto pochopili. Ano, někdy nám fotografie můžou připadat banální, ale holt nevíme co vše je skryto.

 

Mám raději černobílé fotografie, protože nechci ať barva přebije děj. Ale nakonec si ukážeme dvě barevné fotografie, kde černobílá by prostě nefungovala.

Když jsme jeli kočárem do kostela, tak několik fotografií jsem pořídil z kočáru, ale pak i různě pobíhal. A člověk se snaží tohle komponovat do kontextu pražských ulic. Kočí mi vždy říkal, kterým směrem pojedeme a já si nadběhl. Tak jsem běžel kolem jedné restaurace, kde právě vlivem velmi teplého dne měli otevřené okna. Vběhl jsem dovnitř a ihned k prvnímu stolu, mezitím přijížděl kočár. Když jsem zvedl k očím fotoaparát, tak lidé podvědomě koukali ven co se tam bude dít. Pravda představoval jsem si, že tam budu mít i hlavy koní, ale vše se odehrálo tak rychle, že člověk musí být rád i za toto. Ano šlo by to vyřešit tím, že bych zavolal ať zastaví, ale to už není ta realita, kterou fotografuji a které lidé věří.

Druhý snímek probíhal tak, že z kostela jsme šli do hotelu pěšky přes Staroměstské náměstí. Novomanželé první a nevěsta nesla kytici nahoře, ať ostatní ví kam. Přece jenom v to sobotní odpoledne bylo náměstí plné. A to jsem chtěl mít nějaký snímek, který by ukázal jen ty dva dotyčné a nějak to náměstí. Logicky tedy tohle vyfotit z podhledu a protože Kasia po očku kontrolovala situaci za sebou a nebylo by třeba říct, ať zastaví.